Ještě před pár lety si většina firem vystačila s tím, že „nějak řeší GDPR“, občas se podívá na kyberbezpečnost a zbytek digitální regulace nechá „na později“. Tahle doba končí.

Pod pojmem digitální compliance si dnes můžeme představit souhrn povinností, které podnikům a organizacím ukládají nové evropské a národní předpisy tzv. Digitální dekády. Nejde přitom o jednu oblast, ale o celý prostor propojených pravidel, které lze zařadit do čtyř vertikál: ochrana osobních údajů a dat, kybernetická bezpečnost a digitální provozní odolnost, datová ekonomika a platformy a konečně umělá inteligence. Nová pravidla se přitom dotknou nejen dat, technologií či bezpečnostních procesů, ale především lidí, obchodních modelů anebo dodavatelských vztahů a řetězců.

Je vhodné zdůraznit, že digitální compliance není jenom „sbírka právních předpisů pro online ekonomiku“, ale nový způsob, jak v digitálním prostředí firmu řídit a rozvíjet.

Důvodů je několik a všechny jsou docela racionální. Evropa dohání regulatorní dluh, který se nahromadil během covidových let a po nich. Zároveň reaguje na technologické megatrendy: prudký rozvoj AI, závislost byznysu na datech a cloudu, platformizaci ekonomiky i zhoršenou bezpečnostní a geopolitickou situaci. V praxi to znamená, že témata, která byla dříve vnímána odděleně, se dnes začínají potkávat: bezpečnost technologií, ochrana spotřebitele a základních práv, férová soutěž a odpovědnost digitálních hráčů. Právě stále častější průniky mezi oblastmi soukromí, bezpečnosti a AI budou jedním z klíčových cílů, které budou muset organizace aktivně řešit.

Současně ale platí, že nová regulace nebyla ideálně koordinována. Výsledkem jsou překryvy, různé definice, odlišné dozorové režimy a někdy i duplicitní povinnosti. Vzniká tak oprávněná obava z dalšího zahušťování existující „regulační džungle“, ve které nároky na compliance byznysu dramaticky porostou – personálně, technicky, investičně i časově. To je mimochodem i jeden z důvodů, proč se v roce 2025 objevila myšlenka tzv. digitálních omnibusů: tedy pokusu některé digitální předpisy sladit, zjednodušit a odstranit duplicity, například v oblasti hlášení incidentů.

 

Když se na digitální compliance podíváme bez právnických detailů, firmy dnes musí řešit čtyři hlavní okruhy.

První je ochrana osobních údajů a dat. Tedy nejen GDPR a ePrivacy, ale i otázky sdílení dat, jejich využívání, retenčních dob, transparentnosti nebo vztahu mezi osobními a neosobními daty. Druhý okruh tvoří kybernetická bezpečnost a digitální provozní odolnost – sem patří NIS2, CER, DORA a do budoucna i další návazné standardy jako např. CRA. Třetí oblastí je datová ekonomika a platformy, tedy Data Act, Data Governance Act, otevřená data, digitální služby a pravidla pro fungování digitálních trhů. A čtvrtou vertikálou je samozřejmě umělá inteligence, dnes reprezentovaná hlavně AI Actem.

Z pohledu vedení firmy je ale klíčové něco jiného: všechny tyto oblasti se ve skutečnosti potkávají v řadě podnikových procesů. V řízení rizik. V tvorbě a oběhu řídící dokumentace. V auditu. V odpovědnosti vedení. V bezpečnostních incidentech. V dodavatelském řetězci. V kvalitě dat. Jinými slovy: právní předpisy jsou různé, ale dopad do provozní sféry bývá často společný. To je přesně důvod, proč se digitální compliance nedá dlouhodobě řídit odděleně, v modelu oddělených gesčních týmů bez koordinace.

 

Na digitální regulaci je důležitá ještě jedna věc. Nové předpisy už často nefungují jako staré precizní návody „co musíte udělat (přesně krok za krokem)“. Místo toho častěji stanoví obecné cíle, kterých má být dosaženo – jde o jakési performativní požadavky.

To je pro firmy náročnější, ale vlastně i rozumnější. Regulátor vám řekne, že máte zajistit přiměřenou bezpečnost, řídit rizika, zavést vhodná opatření, chránit data nebo zajistit dohled nad AI. Už vám ale neřekne univerzálně, jak to udělat ve vaší konkrétní organizaci. To si musí každá firma vyhodnotit sama podle své velikosti, expozice, technologií, obchodního modelu a rizikového profilu. Široce se přitom uplatní zásada přiměřenosti: postupovat musíte podle priorit, neřešit všechno najednou a investovat hlavně do opatření, která skutečně snižují přítomná rizika.

To je mimochodem dobrá zpráva. Znamená to, že i menší nebo střední podnik může digitální compliance zvládnout smysluplně a s menšími náklady než větší konkurence. Tedy pokud ji nebude chápat jako bezhlavé plnění seznamu povinností, ale jako strategický projekt.

Z pohledu firem není užitečné znát každý článek každého předpisu. Užitečné je rozumět vazbám a celkovému směru.

V posledních dvou letech se evropský rámec významně posunul: do popředí se namísto GDPR dostaly AI Act, NIS2, CER a DORA. Ve výhledu dalších let se očekává další „dotahování šroubů“, větší harmonizace praxe dohledu, nástup komplexního aktu o kybernetické odolnosti (CRA) jako nového standardu pro bezpečnost digitálních produktů, software a dodavatelských řetězců, a také další debaty o budoucnosti evropské kyberbezpečnostní a datové regulace až k horizontu roku 2030. 

Firmy by tuto vlnu neměly vnímat jako sérii izolovaných šoků. Je to spíše dlouhodobý trend: od improvizované digitální správy k profesionálnějšímu, důvěryhodnějšímu a odolnějšímu prostředí.

 

První doporučení je jednoduché: nedělejte všechno najednou. Největší chyba bývá panika. Firmy někdy začnou nakupovat náročné technologie, objednávat externí služby tvorby dokumentace a měnit procesy dřív, než si vyjasní, které předpisy se jich skutečně týkají a kde mají reálně největší expozici.

Mnohem lepší je začít expoziční analýzou. Tedy zjistit: jaké služby poskytujeme, jaká data a technologie používáme, v jakých regulovaných odvětvích působíme, zda vyvíjíme nebo používáme AI, zda jsme součástí kritických dodavatelských řetězců a jaké máme povinnosti už teď – a jaké pravděpodobně přijdou v následujících dvou až třech letech. Organizace musí nejprve udělat přehled o svých agendách a službách, zmapovat stávající stav opatření a teprve pak určit priority a plán.

Druhé doporučení: myslete na náklady dřív, než vám utečou z ruky. Digitální compliance je dnes drahá hlavně ve třech oblastech: lidé, know–how a čas. Právě proto je nejrozumnější současná investice méně „sexy“, než by se zdálo – jde o vzdělávání lidí. To by mělo cíleně směřovat na nejdůležitější budoucí dovednosti zaměstnanců – digitální kompetence, AI, kyberbezpečnost a technologický rozhled. To není jen HR trend, ale compliance realita.

Třetí doporučení: digitalizujte i samotný compliance management. Pokud firma spravuje své regulatorní povinnosti v tabulkách, e–mailech a několika nesourodých složkách, velmi rychle se tento „systém“ rozpadne do chaosu. Už dnes existují nástroje, které umí compliance povinnosti mapovat, hodnotit, spojovat s riziky a navrhovat nápravná opatření. To je správný směr. Ale pořád platí jedna zásadní věta: software může doporučit, člověk musí rozhodnout. Pochopení byznysového kontextu, obchodních dopadů a reálné přiměřenosti zatím žádný nástroj či AI model plně neobsáhne.

Možná nejdůležitější pointa na závěr: digitální compliance není jen obrana před pokutou. Je to investice do fungování organizace ve světě, kde digitální důvěra začíná být stejně důležitá jako důvěra finanční nebo reputační.

Kdo bude mít pod kontrolou svá data, technologie a dodavatele a umět reagovat na incidenty, bude mít výhodu. Nejen vůči regulátorům, ale i vůči zákazníkům, investorům a obchodním partnerům. A kdo digitální compliance podcení, ten velmi pravděpodobně nezaplatí jen sankcí. Zaplatí zmatkem, duplicitními investicemi, neefektivními projekty a vyšší zranitelností.

Pozitivní zpráva tedy zní: digitální regulace se jeví složitá, ale dává smysl. A pokud ji firmy uchopí jako jeden propojený celek, může být méně strašákem a více užitečným rámcem pro budování odolnější společnosti i odolnějšího byznysu.