České autorské právo stojí na osobním, tedy lidském pojetí autorství. Autorem je podle § 5 odst. 1 autorského zákona fyzická osoba, která dílo vytvořila. Samotné dílo pak musí být podle § 2 odst. 1 autorského zákona jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora, vyjádřeným v jakékoli objektivně vnímatelné podobě (vč. podoby elektronické). V praxi půjde například o dílo hudební, fotografické, audiovizuální, grafické nebo architektonické. 

Tento princip je pro posuzování výstupů umělé inteligence klíčový: právní ochrana nevzniká proto, že výsledek vypadá originálně nebo esteticky, ale proto, že v něm je obsažen individualizovaný tvůrčí projev člověka. Může tedy AI vytvořit dílo, které bude požívat ochrany autorského zákona? Jednoduchá odpověď zní: za určitých podmínek teoreticky ano. Konkrétní vymezení těchto podmínek bude především úkolem soudní judikatury, jejíž první závěry se již objevují. Pojďme se na tato prvotní rozhodnutí jak z České republiky, tak i ze zahraničí, podívat blíže. Lze z nich totiž dovodit, jaký bude přístup k dané problematice do budoucna.

Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4924/2007, ze dne 10.11.2009, dovodil, že „tvůrčí činnost“ ve smyslu autorského zákona je činností duševní, spjatou s osobními vlastnostmi tvůrce, přičemž použití technického zařízení (např. počítače) k takové činnosti autorskoprávní ochranu nevylučuje. Zde leží jeden z klíčových poznatků: počítač, grafický software či umělá inteligence mohou být „nástrojem“ lidské tvorby, která požívá autorskoprávní ochrany. Nemohou ovšem nahradit lidský tvůrčí vklad. Nejvyšší soud tento přístup potvrdil i v novějším rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2230/2024, ze dne 26.06.2025, ve kterém zdůraznil, že využití grafických šablon a počítačové techniky samo o sobě nebrání vzniku autorského díla, pokud je výsledek jedinečným projevem tvůrčí činnosti člověka. 

Aktuálně nejdůležitějším českým rozhodnutím, které se výslovně týká práce s AI, je rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 10 C 13/2023, ze dne 11. 10. 2023. Žalobce se v něm domáhal jednak určení autorství k obrázku, který byl vytvořen pomocí umělé inteligence, a současně vyslovení zákazu užívání tohoto obrázku žalovaným, kterým byla nejmenovaná pražská advokátní kancelář. Žalobce tvrdil, že obrázek vytvořil za použití AI na základě jednoduchého promptu, který zněl: „Vytvoř vizuální zobrazení dvou stran, které podepisují obchodní smlouvu ve formálním prostředí například v komerční místnosti nebo v kanceláři advokátní kanceláře v Praze. Ukaž pouze ruce.“

V této souvislosti Městský soud v Praze vyslovil zásadní hmotněprávní závěr: umělá inteligence sama o sobě nemůže být autorem díla požívajícího ochrany podle autorského zákona. Tím může být pouze fyzická osoba (člověk). Znamená to tedy, že „umělecký výtvor“ vygenerovaný prostřednictvím AI nemůže požívat autorskoprávní ochrany? Ne tak úplně. Městský soud v Praze ve zmíněném rozhodnutí neuzavřel cestu k tomu, aby dílo vytvořené prostřednictvím AI v budoucnu mohlo požívat autorskoprávní ochrany. Základní podmínkou by však mělo být, aby se takové dílo buď zakládalo na dostatečně tvůrčím vstupu autora (fyzické osoby), nebo bylo ze strany autora dostatečně kreativním způsobem upraveno. V takovém případě není vyloučeno, aby výtvor AI byl považován za autorské dílo ve smyslu autorského zákona. 

Závěry z dosavadní soudní judikatury jsou vcelku logické a srozumitelné. Stanoví, že jednoduché prompty zpravidla nebudou stačit k nabytí autorských práv k výstupu vytvořenému AI. Pokud nebudou spojeny s doložitelnými tvůrčími „vstupy“ člověka (např. velmi podrobnými, kreativními a originálními prompty), na jejichž základě teprve dojde k vytvoření výsledné podoby díla. 

 

Rozhodovací soudní praxe v zahraničí překvapivě v mnohém reflektuje přístup českých soudů. V USA rezonoval například případ Thaler v. Perlmutter. V něm soudy potvrdily, že registrace obrazu vytvořeného systémem AI (bez lidského přičinění) u amerického Úřadu pro autorská práva byla zamítnuta oprávněně, jelikož lidské autorství je nezbytnou podmínkou pro vznik autorského práva. Naopak v Číně v přelomovém rozhodnutí Li v. Liu pekingský internetový soud sice přiznal ochranu obrázku vygenerovanému pomocí AI nástroje. Především však proto, že žalobce prokázal dostatečnou tvůrčí činnost a lidskou intelektuální práci, spočívající např. ve tvorbě pozitivních a negativních promptů, úpravě parametrů a konečném ladění kompozice. Pro české právo jsou tato rozhodnutí důležitá především z hlediska zvoleného přístupu. Jejich závěry napovídají, že AI nemůže být autorem ve smyslu autorského zákona, avšak výstup vytvořený s její pomocí může být chráněn autorským právem, pokud konečná podoba díla odráží konkrétní a prokazatelný lidský tvůrčí vklad.

Z dosavadní české i zahraniční judikatury lze dovodit poměrně jednoznačný závěr: umělá inteligence nemůže být nemůže být nositelem autorského práva, které je postaveno na lidské tvůrčí činnosti. To však neznamená, že každý výstup vytvořený za pomoci AI by měl automaticky zůstat bez autorskoprávní ochrany. Rozhodující bude vždy konkrétní míra lidského podílu na výsledné podobě díla. Pro praxi z toho plyne, že umělci využívající AI ke své tvorbě by měli být schopni svůj tvůrčí proces doložit. Prokazatelný lidský tvůrčí vklad totiž bude klíčovým kritériem pro posouzení, zda půjde o autorské dílo chráněné autorským zákonem či nikoliv.