Kdo je nositelem práv k vytvořenému softwaru?

Software má jako každé autorské dílo svého autora, jemuž náležejí příslušná autorská práva. Zákon přitom autorem rozumí vždy výhradně fyzickou osobu. Někdy je určení osoby, které tato práva náleží, značně komplikovanou otázkou. V současné době je spíše pravidlem, že se na vývoji jakéhokoliv komplexnějšího softwaru podílí řada analytiků, programátorů a manažerů. Výjimkou není ani podíl externích konzultantů a programátorů. Kdo je tedy nositelem autorských práv k vyvíjenému softwaru a jak má společnost, která vývoj daného software financuje, zabezpečit, aby nedošlo ke znehodnocení její investice?
I když autorský zákon přisuzuje autorství primárně subjektu, který dané dílo vytvořil, myslí i na ochranu investic těch, kteří vytvoření daného díla materiálně, investičně a organizačně zabezpečovali. Pokud je daný software vyvíjený programátory – zaměstnanci společnosti, která vývoj daného softwaru zastřešuje, jsou za autory softwaru považováni programátoři, kteří vytvořili zdrojový kód, nicméně k výkonu tzv. majetkových práv autorských je oprávněn zaměstnavatel. Právo k poskytování licencí k užívání daného softwaru dalším osobám spolu s příjímáním odměn za poskytování těchto licencí patří ICT společnosti, která vývoj zastřešuje a financuje. Zákon takto prostřednictvím institutu tzv. zaměstnaneckého díla chrání investici subjektů, které vytvoření daného díla financovaly, přičemž se má za to, že autorská odměna programátorů–zaměstnanců je zahrnuta v jejich mzdě.
Obdobná je situace i v případě, kdy se na vývoji softwaru podílejí pod vedením ICT společnosti kromě interních i externí programátoři. Pokud vykonávají programátorské práce na základě smlouvy o dílo, považuje se výsledné dílo za dílo kolektivní, přičemž zákon stanoví, že i taková díla se považují za díla zaměstnanecká, a výkon majetkových práv k nim tudíž náleží ICT společnosti, která celý projekt zastřešuje. V praxi bývá tato forma spolupráce někdy chápána nepřesně v tom, že se uvedený model uplatní bez ohledu na to, zda je smlouva uzavřena s fyzickou osobou, nebo firmou. Autorský zákon v dané situaci řeší výhradně vztahy založené smlouvou o dílo s autorem díla, tj. jen s fyzickou osobou. Jsou-li programátorské práce zabezpečované smlouvou s jinou společností, je nezbytné udělení licence k užití předmětného díla (ačkoliv obchodní zákoník v úpravě smlouvy o dílo obsahuje určitou formu zákonné licence, která je však pro praxi na trhu IT zcela nedostatečná).

Jak mohou ICT společnosti ve vztahu k vytvořenému softwaru ochránit svá práva?

Autorský zákon poskytuje ICT společnosti, která vývoj určitého softwaru zastřešuje, celou řadu oprávnění. Jak již bylo uvedeno výše, má ve vztahu k dílu vytvořenému zaměstnanci právo výkonu majetkových práv autorských. Současně má v případě, že se se zaměstnancem nedohodla jinak, ze zákona oprávnění ke zveřejnění díla, jeho úpravám, zpracování včetně překladu, spojení s jiným dílem, zařazení do díla souborného, jakož i k tomu, aby uváděla předmětné dílo na veřejnost pod svým jménem.
Určitá oprávnění vyplývají ICT společnostem vyvíjejícím software přímo ze zákona, přesto by neměla být opomíjena detailnější úprava vztahů s jednotlivými osobami autorsky se podílejícími na tvorbě daného softwaru. Nesmí se zapomenout na přesné vymezení pracovních pozic, na informační povinnosti zaměstnance při vytváření softwaru, na otázky předání zdrojových kódů i programové dokumentace a nakládání s nimi, na povinnost mlčenlivosti. Dále lze doporučit, aby byl od programátorů získán souhlas k umožnění změny díla i prostřednictvím třetích osob – takový souhlas může být praktický zejména v případě, kdy bude mít společnost v úmyslu postoupit práva spojená s daným softwarem jinému subjektu. I k takovému postoupení přitom zákon vyžaduje souhlas autora – zaměstnance. Postoupení práv však nelze zaměňovat s poskytnutím licence k softwaru, k čemuž je společnost oprávněna ze zákona, jak je též řečeno výše.
V případě, kdy je část vývoje softwaru realizována na základě smlouvy s externí společností, je potřeba věnovat náležitou pozornost tomu, jaká práva má v tomto případě objednatel nabýt, a takovou dohodu stran pak jasně zakotvit ve smlouvě. Vedle samotného udělení licence opravňující zákazníka k užívání softwaru licenční smlouvou lze například dohodnout, zda smí zákazník software dále „sublicencovat“, měnit a podobně.

Co všechno je v rámci softwaru chráněno autorským právem?

V praxi bývá často řešena otázka, co všechno je součástí softwaru, a tím pádem je i chráněno autorským právem, a co už autorskoprávní ochraně nepodléhá. Z právního hlediska je software počítačovým programem (pojem software bývá někdy chápán šířeji, například jako souhrn počítačových programů apod.), který vzniká zápisem zdrojového kódu programátorem v rámci určitého programovacího jazyka. K tomu, aby se program stal autorským dílem, a mohl být tudíž považován za předmět autorskoprávní ochrany, musí splňovat následující vlastnosti – musí se jednat o původní výtvor jeho autora a musí být vytvořen v objektivně vnímatelné podobě.
Vytvoření konkrétního softwaru často předchází zpracování rozsáhlých analýz, bez kterých by daný software nemohl vzniknout. Ačkoliv nelze autory těchto analýz považovat za spoluautory počítačových programů, mohou být tyto analýzy někdy považovány za samostatná autorská díla.
Autorskoprávní ochraně podléhá i dokumentace k softwaru za předpokladu, že splňuje náležitosti autorského díla, tedy že se jedná o jedinečný výsledek tvůrčí činnosti a že je vytvořena v samostatně vnímatelné podobě.

Poskytnutí práva k užití softwaru – důležitost písemné licenční smlouvy

Licenční smlouva představuje standardní nástroj, prostřednictvím kterého vykonavatel majetkových práv k softwaru poskytuje právo užít daný software jiným osobám a získává od těchto osob nárok na úhradu odměny za poskytnutou licenci. Základní aspekty licenční smlouvy k předmětům autorskoprávní ochrany jsou vymezeny v autorském zákoně, nicméně při posuzování konkrétního právního vztahu založeného licenční smlouvou nejsou bez významu ani normy občanského, eventuálně obchodního zákoníku. Z hlediska formálního je zákon poměrně flexibilní a umožňuje uzavřít smlouvu písemně, ústně, ale například i stažením freewaru z internetu. Jedinou výjimkou jsou tzv. výhradní licence. Má-li nabyvatel licence zůstat jediným oprávněným k užíváním softwaru, a je-li mu proto poskytnuta licence výhradní, musí mít licenční smlouva písemnou formu.
Obsah licenční smlouvy by měl být vždy pečlivě zvážen oběma stranami smlouvy – nabyvatelem práva k užívání softwaru i jeho poskytovatelem. Důležité je zejména nastavení rozsahu licenčních oprávnění tak, aby tento rozsah odpovídal potřebám jednotlivých obchodních případů. V tomto směru je potřeba zejména věnovat pozornost otázce, v jakém množstevním, územním a časovém rozsahu je licence udělována. Dále může být důležitá otázka možnosti nabyvatele užívacího práva poskytnout toto právo dalším osobám (právo poskytnout podlicenci). Vzhledem k tomu, že licenční smlouvy se používají na nejrůznější druhy softwaru – od softwaru vyvíjeného na míru konkrétnímu zákazníkovi po software určený pro široké spektrum konečných uživatelů – je nastavení licenčních podmínek závislé na konkrétním obchodním případu, ke kterému se vztahuje.

Úprava nebo změna softwaru – potenciální zásah do práv autora

Při užívání určitého softwaru může z nejrůznějších důvodů nastat potřeba jej upravit nebo změnit. V tomto případě ovšem můžeme narazit na výlučné právo autora k nedotknutelnosti jeho díla a na jeho právo udělit svolení k jakékoliv změně nebo k jinému zásahu do jeho díla. Proto by pořizovatel softwaru, který v budoucnu bude mít potřebu daný software upravit, měl kromě licenčních ujednání dbát na to, aby mu byl poskytovatelem softwaru udělen souhlas k jeho změně.
Z praktických důvodů autorský zákon obsahuje i několik výjimek z výsostného práva autora softwaru udělovat souhlas k jeho změně (viz § 66 odst. 1 autorského zákona). Autorský zákon tak dává oprávněnému uživateli počítačového programu právo jej měnit, například je-li to nezbytné k využití oprávněně nabyté rozmnoženiny počítačového programu, činí-li tak při zavedení a provozu počítačového programu nebo v případě, kdy si oprávněný uživatel za účelem opravování chyb počítačového programu zhotoví záložní rozmnoženinu počítačového programu, která je nezbytná pro jeho užívání. Současně poskytuje autorský zákon oprávněnému uživateli možnost upravovat program k dosažení vzájemného funkčního propojení nezávisle vytvořeného počítačového programu s jinými počítačovými programy.

Význam správně vypořádaných autorských práv

Osobám, kterým náleží autorské právo k softwaru, poskytuje právní řád celou škálu prostředků, prostřednictvím kterých se mohou ochrany svých práv domáhat. I ve vztahu k softwaru platí, že je efektivnější a levnější případným soudním sporům předcházet, než je následně řešit. Proto je potřeba dbát na úpravu smluvních vztahů, na základě kterých je daný software poskytován. Lze se tím vyhnout například situaci, kdy nabyvatel softwaru jej nebude moci využít ke všem zamýšleným účelům, a to pouze v důsledku nevhodně nastavených licenčních ujednání. Současně si lze představit situaci, kdy investice ICT společnosti do vývoje určitého softwaru bude znehodnocena v důsledku nevhodně nastavených licenčních ujednání s budoucími uživateli tohoto softwaru a podobně. A i když zákon obsahuje určitá minima obsahu každé licence, je vhodné práva, která mají být při „prodeji“ softwaru poskytnuta zákazníkům, jednoznačně a jasně popsat ve smlouvě. Protože jen správným a oběma stranám jasným nastavením autorskoprávních vztahů mohou dotčené subjekty dosáhnout efektivní ochrany svých investic a současně se vyhnout nákladným budoucím sporům.

Autoři působí v advokátní kanceláři Rowan Legal.