Komise konstatovala, že Google v rámci výsledků vyhledávání na svém všeobecném vyhledávači uměle umísťoval na první místa v sekci placených výsledků odkazy na nabídky vyhledávaného zboží poskytované službou Google Shopping. Tato služba je vlastním cenovým srovnávačem Googlu, přičemž tento podle závěrů Komise nejen vylepšoval pozice nabídek zboží ze služby Google Shopping v rámci placených výsledků vyhledávání tak, aby se vždy zobrazovaly první, ale vedle toho rovněž uměle zhoršoval pozici odkazů na srovnatelné nabídky z jiných cenových srovnávačů v rámci neplacených (tzv. organických) výsledků vyhledávání. S ohledem na naprosto dominantní postavení vyhledávače Google prakticky v celé EU byl dopad takového jednání na hospodářskou soutěž Komisí „oceněn“ na 2,4 miliardy EUR.

Proč řešit vztahy mezi vyhledávači a obchodníky?

Celé řízení Komise vedené proti Google v této věci po několik let i konečná pokuta nasvědčují tomu, jak velký význam pro hospodářskou soutěž v globálním i individuálním měřítku mají obecné vyhledávače i cenové srovnávače. Kauza Google Shopping přispěla k tomu, že Komise reflektovala význam vyhledávacích a srovnávacích služeb pro hospodářskou soutěž (zejména pro subjekty, jejichž nabídky jsou vyhledávány a srovnávány), a přistoupila k regulaci pravidel pro poskytování těchto služeb, a to rovnou formou nařízení, tedy předpisu přímo aplikovatelného ve všech členských zemích bez nutnosti implementace do národní legislativy. Dne 31.7.2019 tak vstoupilo v platnost Nařízení o podpoře spravedlnosti a transparentnosti pro podnikatelské uživatele internetových zprostředkovatelských služeb (Nařízení EP a Rady EU 2019/1150 ze dne 20. června 2019 dále jen „Nařízení“).

Jak sám název napovídá, jeho cílem je nastavit základní pravidla pro vztahy mezi provozovateli cenových srovnávačů a obdobných služeb (Nařízení je dále označuje jako „on-line zprostředkovatelské služby“) nebo provozovateli obecných internetových vyhledávačů a jejich podnikatelskými uživateli, kteří tyto služby využívají pro nabízení svých výrobků nebo služeb. Je obecně známo, že v podmínkách dnešního internetu jsou právě cenové srovnávače tím nejdostupnějším způsobem, jak mohou malí obchodníci efektivně dostat své nabídky ke spotřebitelům. Zatímco velcí hráči na trhu se díky možnostem téměř neomezených investic do vlastního SEO a do PPC kampaní mohou bez on-line zprostředkovatelských služeb obejít, pro obchodníky z opačné strany spektra je využití cenových srovnávačů a jejich PPC programů klíčovým receptem k úspěchu v konkurenci větších subjektů. Tato vysoká míra závislosti mohla (alespoň dle Komise) vést ke značně nerovnému postavení drobnějších obchodníků vůči provozovatelům srovnávačů a vyhledávačů, k nízké transparentnosti pravidel uplatňovaných těmito provozovateli vůči obchodníkům, a k obtížnému uplatňování jakýchkoli požadavků nebo reklamací ze strany obchodníků a problematickému řešení sporů s provozovateli. Právě zvýšení transparentnosti pravidel uplatňovaných provozovateli vůči obchodníkům, včetně pravidel pro určování pořadí ve výsledcích vyhledávání a stanovení pravidel řešení sporů mezi provozovateli a obchodníky, jsou hlavními cíli Nařízení.

Jakých subjektů se Nařízení týká

Základním kritériem působnosti Nařízení je splnění definice „on-line zprostředkovatelské služby“, anebo provozování internetového vyhledávače. Zatímco „provozování internetového vyhledávače“ by neměl skýtat velké interpretační úskalí, pojem „on-line zprostředkovatelská služba“ už může být v tomto směru složitější. Taková služba musí především být tzv. „službou informační společnosti“, tedy (ve smyslu příslušné Směrnice o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů) službou poskytovanou (1) zpravidla za úplatu, (2) na dálku, (3) elektronicky a na individuální žádost příjemce služby). Službou informační společnosti tak jsou všechny on-line služby, které vyžadují nějakou registraci, dosah tohoto pojmu je však širší, když dopadá i na poskytovatele připojení nebo provozovatele síťové infrastruktury (viz úprava odpovědnosti za obsah ve smyslu českého zákona o některých službách informační společnost (Zákon č. 480/2004 Sb.).

On-line zprostředkovatelská služba musí dále umožňovat podnikatelským uživatelům (dále jen „obchodníci“) nabízet zboží nebo služby spotřebitelům s cílem usnadnit zahájení přímých transakcí mezi těmito obchodníky a spotřebiteli – zde je obsažen onen zprostředkovatelský aspekt směřující k uzavření smluv mezi obchodníkem (tedy např. internetovým obchodem vystavujícím své zboží na cenovém srovnávači) a konečným spotřebitelem. Posledním charakteristickým znakem on-line zprostředkovatelské služby je, že je zapojeným obchodníkům poskytována na smluvním základě (který může spočívat typicky v registraci a odsouhlasení podmínek užívání daného srovnávače).

Lze uzavřít, že typickou on-line zprostředkovatelskou službou jsou především cenové srovnávače typu Heureka.cz nebo Zboží.cz, definici však mohou splňovat i nákupní galerie a aukční servery, jakým je například Aukro.cz, v globálním měřítku pak Amazon.com nebo Ebay.com.

Nařízení dále vymezuje působnost z územního hlediska. Už i z jiných zásadních předpisů (mimo jiné z nařízení GDPR) jsme zvyklí na to, že fyzické sídlo subjektu na území EU zdaleka nemusí být nezbytnou podmínkou k tomu, aby se na něj evropské nařízení vztahovalo. Nejinak je tomu i v případě uvedeného Nařízení, když se vztahuje na ty provozovatele on-line zprostředkovatelských služeb nebo internetových vyhledávačů, kteří tyto služby poskytují subjektům usazeným v EU (tedy obchodníkům se sídlem v EU), a prostřednictvím těchto služeb nabízí zboží nebo služby spotřebitelům nacházejícím se v EU. Rozhodujícím kritériem tedy není sídlo provozovatele zprostředkovatelské služby nebo vyhledávače, ale je jím místo usazení obchodníků a fyzická poloha spotřebitelů, na něž jsou dané služby zaměřeny. Podle těchto kritérií tak nařízení dopadá i na provozovatele on-line zprostředkovatelských služeb neusazené v EU, jakou jsou služby Amazon nebo Ebay. Nezbytnou podmínkou však je dosah zprostředkovatelské, případně vyhledávací služby na koncové spotřebitele. Na služby typu B2B se tedy Nařízení nevztahuje.

Změny ve vztazích s obchodníky

Nařízení zavádí změny v různých aspektech vztahů mezi provozovateli zprostředkovatelských služeb, resp. vyhledávačů, a jejich podnikatelskými uživateli - od změn týkajících se smluvních ujednání o užívání služby (obchodních podmínek) přes změny týkající se určování pořadí ve výsledcích vyhledávání, až po změny vztahující se vyřizování stížností a řešení sporů. Zde si stručně představme ty nejdůležitější.

1. Obchodní podmínky:

• požadavek srozumitelného a jasného jazyka, v němž jsou podmínky předkládány obchodníkům;
• podmínky musí být obchodníkům snadno dostupné ve všech fázích vztahu s poskytovatelem služby, a to i před uzavřením smlouvy (přistoupením na obchodní podmínky);
• poskytovatel on-line zprostředkovatelské služby musí obchodníka informovat o dodatečných „distribučních kanálech a přidružených programech“, které mohou být poskytovatelem použity k nabízení zboží obchodníků – jedná se zejména o informování o zapojení srovnávačů do PPC kampaní na obecných vyhledávačích;
• zavedení pravidel pro provádění jednostranných změn smluvních podmínek nejméně 15 dní předem s možností ukončení smlouvy v případě nesouhlasu (v našem právním řádu řeší jednostrannou změnu podmínek občanský zákoník, Nařízení tato pravidla poněkud upřesňuje tím, že konkrétně stanoví 15-ti denní lhůtu a případy, za kterých se daná lhůta neuplatní);
• provozovatel je povinen zajistit jasnou viditelnost identity obchodníka (proces výběru zboží a vytváření objednávky by neměl u kupujícího vyvolávat dojem, že uzavírá smlouvu přímo s provozovatelem cenového srovnávače).

Ta ustanovení obchodních podmínek, která jsou v rozporu s požadavky Nařízení, budou považována za absolutně neplatná (bude se na ně tedy nahlížet, jako by nikdy nebyly sjednány).

2. Přerušení a ukončení služeb:

• omezí-li provozovatel dočasně obchodníkovi službu ve vztahu k některému zboží, musí mu takové rozhodnutí vysvětlit na trvalém nosiči (za což se považuje způsob umožňující uložení informací pro jejich budoucí užití, tedy i např. možnost stažení z internetu nebo zaslání e-mailem);
• rozhodnutí provozovatele o ukončení služby musí být obchodníkovi oznámeno alespoň 30 dní předem;
• obchodník musí mít možnost si s provozovatelem vysvětlit důvody omezení nebo ukončení služeb a dohodnout se na případní nápravě.

3. Určování pořadí ve výsledcích

Tento aspekt je s ohledem na výše zmíněnou kauzu Google Shopping obzvláště citlivý. Základním požadavkem je maximální transparentnost určování pořadí a jeho kritérií:

• za účelem maximalizace transparentnosti je provozovateli stanovena povinnost uvést přímo ve smluvních podmínkách hlavní parametry určování pořadí a vzájemnou relativní váhu těchto parametrů – to se týká jak placených výsledků vyhledávání (PPC), tak i neplacených, organických výsledků;
• pokud existuje možnost ovlivnění pořadí na základě platby obchodníka (PPC program), musí smluvní podmínky obsahovat rovněž popis účinků platby na umístění ve výsledcích (primárně tedy spojitost mezi výší platby a umístěním resp. šancí na umístění, popis aukčního principu apod.);
• popis musí zahrnovat informaci o tom, zda a jak mechanismus určování pořadí zohledňuje vlastnosti zboží a relevantnost těchto vlastností pro spotřebitele;
• zároveň jsou však stanoveny mantinely pro obsah poskytovaných informací – jejich poskytnutím nesmí dojít ke zveřejnění algoritmu nebo jiných informací, které by „s dostatečnou jistotou“ vedly ke klamání nebo poškozování spotřebitelů manipulací s výsledky vyhledávání.

Celý článek týkající se transparentnosti určování pořadí bude čekat na vydání dodatečných pokynů ze strany Komise, která stanoví doplňující požadavky. Lze očekávat upřesnění požadavků zejména co se týče obsahu informací o rozhodujících parametrech (jak detailní informace mají být poskytnuty), nebo pojmu „s dostatečnou jistotou“.

4. Rozdílné zacházení s podnikatelskými uživateli

Tento aspekt rovněž úzce souvisí s kauzou Google Shopping, když se týká případů potenciálního upřednostňování některých obchodníků, propojených s provozovatelem, před obchodníky ostatními:

• provozovatel je povinen uvést ve smluvních podmínkách popis rozdílného zacházení mezi svými vlastními nabídkami zboží a služeb (pokud nějaké nabízí) nebo nabídkami subjektů s provozovatelem propojených, a nabídkami ostatních obchodníků;
• popis se má týkat rozdílného zacházení zejména z hlediska ekonomického, obchodního nebo právního;
• rozdílnost se přitom může projevovat zejména v oblasti:
  • přístupu některých obchodníků k údajům;
  • rozdílů v pořadí (ve výsledcích vyhledávání)
  • rozdílů v přímých a nepřímých platbách;
  • přístupu ke službám a funkcím.

Je nutno podotknout, že byť Nařízení počítá se situací, kdy by reálně odlišné zacházení v rámci on-line zprostředkovatelské služby nebo vyhledávače existovalo, nemá to žádný vliv na potenciální hodnocení takové situace jako nekalosoutěžního, nebo jinak protiprávního jednání, pokud by pro to byly splněny podmínky dle národního práva.

5. Vyřizování stížností

Snahou je, aby měli obchodníci dostatečně dostupné procesní prostředky k řešení svých stížností vůči provozovateli. Nutno podotknout, že pravidla vztahující se na vyřizování stížností obchodníků se vztahují pouze na poskytovatele on-line zprostředkovatelských služeb, nikoliv na provozovatele vyhledávačů:

• provozovatel musí mít zaveden interní systém umožňující snadné, bezplatné a transparentní vyřizování stížností obchodníků;
• vztahuje se zejména na stížnosti týkající se neplnění závazků ze strany provozovatele, řešení technických problémů platformy on-line zprostředkovatelské služby, nebo těch opatření a chování provozovatele, která se dotýkají obchodníka a souvisí s danou zprostředkovatelskou službou;
• provozovatel by měl zveřejňovat statistické informace o fungování a efektivnosti systému (tedy alespoň o počtu stížností, výsledcích jejich vyřízení, patrně i o průměrné době vyřízení stížnosti apod.)
• povinnost určit alespoň mediátory, kteří mohou být po dohodě s obchodníkem další instancí v řešení sporu mezi provozovatelem a obchodníkem, pokud tento nebude vyřešen v rámci interního systému vyřizování stížností.

Byť většina poskytovatelů on-line zprostředkovatelských služeb nějaký faktický systém řešení stížností má alespoň v podobě zaběhaných vnitřních postupů, které se v případě přijetí stížnosti obchodníka rozběhnou, k dosažení souladu s Nařízením bude nutno takové zaběhané postupy formalizovat, vypracovat a zveřejnit procesní pravidla pro vyřizování stížností, identifikovat příslušné kontaktní osoby a definovat způsoby komunikace s obchodníky.

Závěr

Výše uvedený přehled nepředstavuje kompletní seznam všech novinek, které Nařízení přináší a s nimiž se budou muset provozovatelé vyhledávačů, cenových srovnávačů a B2C nákupních galerií vypořádat. Lze konstatovat, že v některých ohledech Nařízení jen upřesňuje a doplňuje povinnosti a postupy, které již vyplývají z dosavadní právní úpravy (například co se týče postupu při provádění změn obchodních podmínek), pouze v některých případech zakládá povinnost zcela novou (například co se týče zavedení systému pro řešení stížností ze strany obchodníků, když formalizované postupy řešení stížností jsou doposud požadovány pouze v případě vztahů se spotřebiteli). Nařízení nabývá účinnosti 12. července 2020, což může z dnešního pohledu znamenat dostačující čas k jeho implementaci ze strany poskytovatelů. Nezbývá než věřit, že Komise s dostatečným předstihem vydá doplňující požadavky a upřesnění k okruhům, u nichž jí to Nařízení ukládá (zejm. ve vztahu k ovlivňování pořadí).

Tím hlavním poselstvím, které z Nařízení a z jeho preambule vyplývá, je každopádně význam vyhledávačů a srovnávačů zejména pro menší obchodníky, pro které tyto služby znamenají dostupný a levný způsob, jak konkurovat velkým hráčům na trhu. Ochrana těchto obchodníků znamená i ochranu konkurenčního prostředí na internetu. Přitom však zvýšená míra ochrany je v evropském i národním právu poskytována pouze v rámci spotřebitelských vztahů, nikoliv v rámci vztahů obchodních (až na určité výjimky, představované například stanovením pravidel pro uzavírání tzv. adhezních smluv v rámci občanského zákoníku). Lze shrnout, že Nařízení dává malým obchodníkům alespoň nějaké páky vůči poskytovatelům zprostředkovatelských a vyhledávacích služeb, jejichž zavedení by však pro samotné poskytovatele nemělo být nijak extrémně komplikované.

Mgr. et Mgr. Petr Mališ, advokát | malis@lawyer.cz Autor je společníkem v advokátní kanceláři Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři s.r.o., kde se zabývá zejména smluvní úpravou v oblasti informačních technologií, ochrannými známkami, ochranou osobních údajů a internetovým právem.