Z praxe vyplývá, že kopírování nemusí být ani záměrem tvůrce. Princip fungování velkých jazykových a obrazových modelů je totiž založený na analýze existujících děl. AI se tak může „sama“ rozhodnout inspirovat konkrétním autorem nebo dílem – i bez vědomí uživatele. Právě proto je důležité rozumět tomu, co je podle zákona ještě inspirace, a co už porušení práv.

Podle § 2 autorského zákona je chráněné jen to, co představuje jedinečný výsledek tvůrčí činnosti a je vyjádřeno v objektivně vnímatelné podobě. Ochrana se tedy vztahuje na konkrétní formu vyjádření, nikoli na myšlenku, princip nebo styl. Samotný styl – ať už výtvarný, literární či hudební – se považuje za osobní rukopis autora, nikoli za samostatné dílo.

K zásahu do práv proto dochází až tehdy, když někdo převezme rozpoznatelné a individuální prvky konkrétního díla, které odkazují k původnímu autorovi. Inspirace stylem je tedy přípustná, ale přejímání originálních kompozičních nebo motivických prvků už může představovat porušení práva. V kontextu AI, která se často „učí“ z tisíců děl, jde právě o to, zda její výstup zůstává v rovině stylové inspirace, nebo už kopíruje konkrétní autorské řešení. V kontextu AI, která se učí z obrovského množství děl, je hranice mezi inspirací a kopií často rozmazaná.

Podle § 12 autorského zákona má autor výlučná majetková práva ke svému dílu – tedy právo dílo užít, rozmnožovat, rozšiřovat, sdělovat veřejnosti nebo zpracovávat. K zásahu dochází, když někdo bez svolení autora vytvoří dílo, které reprodukuje rozpoznatelné prvky cizí tvorby, například charakteristickou kompozici, barevnost, melodii nebo textový motiv.

V prostředí generativní AI to znamená, že pokud systém vytvoří výstup, který nese individuálně určitelné znaky originálu, může jít o neoprávněné užití. Z právního hlediska proto záleží na míře podobnosti i na tom, zda výstup plní substituční funkci – tedy nahrazuje původní dílo v očích publika nebo na trhu.

 

Autorský zákon umožňuje i určitá užití bez licence, ovšem pouze v přesně vymezených mezích. Nejznámější je citace (§ 31) – ta dovoluje převzít výňatky ze zveřejněných děl, pokud jsou řádně označeny a rozsah odpovídá účelu. Nelze se však na ni odvolat, pokud nové dílo fakticky reprodukuje původní a jen se tváří jako „inspirované“.

Další výjimkou je parodie, karikatura a pastiš (§ 38g). Ty mohou využívat prvky cizího díla, jestliže slouží k humornému, satirickému či tvůrčímu účelu a mají vlastní přínos. Nejsou však přípustné tam, kde napodobenina pouze ekonomicky nahrazuje originál.

Zjednodušeně řečeno – české právo umožňuje převzít cizí dílo jen tehdy, pokud se zachová vlastní tvůrčí přínos a nedojde k zásahu do rozpoznatelného tvůrčího projevu jiného autora.

Zcela novou oblastí je tzv. text-and-data mining (TDM), tedy automatizovaná analýza dat a textů využívaná pro strojové učení. Česká úprava, vycházející ze směrnice EU 2019/790 (DSM), rozlišuje dvě výjimky:

Tyto výjimky legalizují pouze tréninkové využití děl, tedy tvorbu dočasných kopií potřebných pro analýzu. Nevztahují se však na samotné výstupy AI. Pokud generovaný obsah reprodukuje rozpoznatelné části původních děl, posuzuje se podle obecných pravidel – tedy může jít o porušení práv.

Trénink modelu může být tedy legální, ale výsledné generování může být neoprávněné, pokud přebírá individuální prvky nebo napodobuje autora do té míry, že průměrný příjemce rozdíl nepozná.

Podle § 40 autorského zákona může autor požadovat mj. zdržení zásahu, odstranění závadného stavu, náhradu škody nebo morální zadostiučinění. V online prostředí se tato práva uplatňují i prostřednictvím mechanismů notice-and-action, tedy žádostí o stažení nelegálního obsahu z platforem. Tyto procesy jsou dnes standardizovány v rámci nařízení o digitálních službách (Digital Services Act).

Ochrana tak kombinuje soudní i mimosoudní prostředky, což je důležité právě u AI výstupů, které se šíří napříč platformami a často bez jasného určení autorství či zdroje.

Současné autorské právo chrání především konkrétní způsob, jakým je tvůrčí nápad vyjádřen, nikoli samotný styl či rukopis autora. Právě na této tenké hranici se pohybuje umělá inteligence – může se volně inspirovat, avšak ve chvíli, kdy začne přebírat rozpoznatelné prvky originálu nebo nahrazovat jeho funkci na trhu, zasahuje do práv původního tvůrce.