Hlavní problémy s licencováním ve virtualizovaném prostředí

Složitost použitého způsobu hodnocení

Technologie virtualizace serverů a desktopů změnila vztah mezi fyzickým počítačem, operačním systémem a uživatelem. To má za následek celou řadu možných problémů při licencování. Například pro mnoho softwarových licencí jsou metrika nebo kritérium používané pro měření počtu licencí potřebných pro počítač tradičně vázány na vlastnosti fyzického zařízení. Použití stejné licenční metriky pro virtuální prostředí však může být nepřesné a nevhodné.

Je obtížné vždy pochopit, jak použít výklad metriky licencí nebo jak postupovat při absenci jasné definice práv používání, které určí, jak může být software legálně používán ve všech virtualizovaných prostředích a při různých scénářích. Typické licenční smlouvy pocházejí z doby, kdy virtualizace ještě nebyla součástí podnikových prostředí.

Mobilita virtuálních serverů

Klíčovou vlastností virtualizace serverů a desktopů je jejich snadné přesouvání mezi fyzickými hostiteli. Mobilita virtuálních strojů poskytuje velkou flexibilitu a umožňuje realizovat mnoho virtualizačních scénářů.

Velmi prospěšná mobilita však může vytvořit jednu z hlavních překážek pro řízení licencí. Mnoho softwarových licencí se stále měří nebo je vázáno na fyzické vlastnosti hostitele. Pokud je virtuální počítač přestěhován na nového hostitele, licence může být stále přidělena původnímu fyzickému hostiteli, a proto mohou být pro software na novém hostiteli nutné také nové licence.

V případě, že se licence přesouvá na nového hostitele, který má však jiné fyzické vlastnosti, metrika licence opět nemusí být použitelná nebo nedostatečná.

Nedostatek porozumění mezi IT a oddělením nákupu

Složitost licencí a otázky jejich dodržování, které vyplývají z virtualizace, často nejsou řešeny technickým personálem z IT oddělení. Proto může řada virtualizačních implementací a řízení provozu probíhat bez jakéhokoli zohlednění licenčních důsledků.

I kdyby IT pracovníci následovali osvědčené postupy pro řízení svých virtualizačních technologií, jejich činnost může mít vliv na licencování ostatního softwaru běžícího ve virtualizovaném prostředí. I drobné změny tak mohou způsobit značné problémy v dodržování licenčních ujednání, které zůstanou neobjeveny, dokud není proveden licenční audit.

Stejně tak je pravděpodobné, že zaměstnanci odpovědní za licencování si nejsou plně vědomi složitých technických detailů o implementaci virtualizační technologie nebo o aktivitách prováděných na každodenní bázi. To jen zvyšuje možnost, že pro podporu virtuálního prostředí nejsou sjednána nebo zakoupena potřebná licenční práva k užívání. Opět platí, že toto nemusí být zjištěno do dalšího provedení licenčního auditu.

Nejednotný přístup dodavatelů softwaru

Dodavatelé softwaru se velmi různí v poskytování jasných pokynů a práv na užívání licencí podporujících virtualizaci. Z pohledu prodejců je virtualizace různorodý a složitý prostor, který se neustále mění.

Pokud dodavatel poskytne dodatečná práva na užívání softwaru s podporu virtualizace, existuje riziko, že klient využije virtualizační technologie ke snížení licenčních požadavků a souvisejících výdajů. Většina dodavatelů přesto preferuje, aby si zákazníci, kteří chtějí využít přidanou hodnotu virtualizace, dokupovali další licenční práva.

Několik dodavatelů již začalo poskytovat konkrétní licence podporující virtualizaci. Tyto licence však mají různá omezení. Udělování licencí pro virtualizaci často i nadále vyžaduje vazbu na fyzické vlastnosti hostitelského počítače, a jelikož musí být předem známy veškeré podrobnosti o virtuálním stroji i jeho hostiteli, stává se tato licenční metodika obtížnou, až téměř nemožnou.

Licenční scénáře v různých virtualizačních prostředích

Dodavatelé poskytují různé virtualizační technologie a jejich konfigurace. To vede k řadě různých implementačních scénářů, které jsou diktovány obchodními požadavky a uživatelskými profily. Pochopení licenčních důsledků pro každý scénář umožní vyhnout se budoucím nástrahám.

Virtualizace aplikací

Virtualizace aplikací odděluje aplikaci běžící přímo na hostitelském operačním systému. Namísto toho je aplikace spuštěna v samostatném prostředí nebo v izolované „bublině“ na hostiteli. To znamená, že aplikace není nainstalována v tradiční podobě. Při svém běhu je klamána a věří, že je přímo propojena s původním operačním systémem.

Virtualizace aplikací je běžně používaná na desktopu. Proto je mnoho virtuálních aplikací určeno právě pro desktop a jsou licencovány „na zařízení". Běžným zvykem spojeným s virtualizací aplikací je cílení aplikací na jednotlivé uživatele, nikoli zařízení, což způsobuje celou řadu možných licenčních problémů. Když se uživatel přihlásí a spustí virtuální aplikaci na více než jednom desktopu, může být, v závislosti na konkrétním užití licenčních práv na software, požadována samostatná licence pro každé fyzické zařízení, ze kterého bylo přistupováno k virtuální aplikaci.

I kdyby na stejném počítači nebyla virtuální aplikace použita jiným uživatelem, software může být spuštěn na více než jednom zařízení. Většina licencí softwaru pro desktop určených pro konkrétní zařízení nemůže být upravena pro poskytování práv k užívání na virtualizované bázi. Práva jsou tak vázána pouze na fyzické zařízení, nikoliv na uživatele.

Situace není ideální. Jednou z velkých výhod virtualizace aplikací je jejich poskytování přiděleným uživatelům, bez ohledu na používané počítače. Bohužel i kdyby uživatel v daném čase používal virtuální aplikaci jako jediný a na jednom zařízení, licence „na zařízení“ není ekvivalentem pro souběžnou uživatelskou licenci.

Při využití virtualizace aplikací musí být vzato v úvahu využití práv udělených softwarovou licencí především při určování toho, jak bude aplikace nasazena. Ve většině případů by licence na zařízení měly být přiřazeny k zařízení, nikoli uživatelům. Pro stanovení využívání licencí a jejich dodržování je také doporučováno sledování všech zařízení, na kterých je aplikace spouštěna.

Virtualizace aplikací může být kombinována s jinými virtualizačními technologiemi, jako je virtualizace desktopu (či hostovaný virtuální desktop). Tato kombinace pak poskytuje velké výhody v pružnosti nasazení, ale také zvyšuje složitost a možné problémy pro software, který je licencován pro jednotlivá zařízení.

Virtualizace serverů

Virtualizace serverů je možná nejlépe pochopený a nejrozšířenější virtualizační model. Virtualizace serverů přesouvá serverový operační systém z fyzického hardwarového serveru na virtuální stroj běžící na hypervisoru. Jeden fyzický server s hypervisorem může hostit mnoho různých virtuálních strojů. Licenční otázky kolem virtualizace serverů se opět točí okolo metriky licenčních práv. Nejtěžšími licenčními metrikami jsou ty, které jsou vázány na fyzické zařízení nebo vlastnosti fyzického serveru.

Příklad různých licenčních metrik

Ve výše uvedeném diagramu byl software XYZ nainstalován na čtyři virtuální stroje na jednom fyzickém serveru. Každý virtuální stroj má dva virtuální procesory, fyzický hostitel má dva čtyřjádrové procesory. Uživatel A přistupuje k softwaru XYZ na třech virtuálních strojích, uživatel B využívá software na dvou virtuálních strojích.

Licence „na zařízení“ může být použita na fyzický server, a pak může pokrývat aplikace instalované na libovolném počtu hostovaných virtuálních strojů. Nebo může licence „na zařízení“ počítat každý virtuální stroj s instalovaným softwarem jako samostatnou licenci.

Pokud je software XYZ ve výše uvedeném příkladu licencován na fyzické zařízení, je požadována pouze jedna licence. Pokud je licencován na fyzická i virtuální zařízení, pak bude zapotřebí čtyř licencí.

Licence „na procesor“ může jednak počítat pouze virtuální procesory virtuálních strojů, které spouští licencovaný software, nebo může software vyžadovat licenci pro každý fyzický procesor na fyzickém počítači.

V tomto případě, je-li software XYZ licencovaný na fyzické procesory, bude zapotřebí licence pro dva procesory. Pokud je licencovaný na virtuální procesory, bude potřeba licence pro osm procesorů.

Dokonce i licence založené na klientském přístupu (client access licence – CAL) se mohou při virtualizaci serverů lišit. Máme-li dva virtuální servery, na kterých je spuštěn stejný software založený na CAL, pak jeden licenční model může považovat za CAL připojení uživatele/zařízení k fyzickému serveru a ostatní mohou považovat CAL připojení uživatele/zařízení k softwaru na virtuálním serveru.

Ve výše uvedeném příkladu, pokud uživatel softwaru XYZ potřebuje CAL licenci pouze pro připojení k fyzickému zařízení, bude nutná jedna CAL na jednoho uživatele pro připojení k jednomu fyzickému hostiteli (zde celkem dvě CAL licence). Pokud se uživatel CAL licence připojuje k softwaru na fyzickém nebo virtuálním zařízení, pak bude třeba celkem pěti uživatelských licencí CAL. Uživatel A zde má připojení na tři samostatné virtuální stroje se softwarem XYZ a uživatel B má dvě připojení.

Licencování a mobilita virtuálních serverů

Jak bylo již uvedeno, hlavní problémy vyplývají z možností přesouvání virtuálních serverů mezi fyzickými hostiteli. Licence na software nainstalovaný na virtuálním serveru však mohou být vázány na původní fyzické hostitele. Když se virtuální server přesune, může být zapotřebí dalších nebo nových licencí pro své nové fyzické hostitele.

Vezměme si příklad aplikace vyžadující licenci pro každý fyzický procesor, na kterém je hostována, ale pro běh aplikace umožňuje provozovat více virtuálních serverů na daném hostiteli. Hostitel se dvěma procesory obsahující dva virtuální servery s běžící aplikací proto vyžaduje pouze licenci pro dva procesory. Pak jeden z těchto virtuálních serverů přesuneme na jiného hostitele se čtyřmi procesory. Stávající licence zůstává svázána s původním hostitelem u zbývajícího virtuálního serveru, proto je pro přestěhovaný virtuální server potřeba zajistit licence pro další čtyři procesory nového hostitele.

Dalším příkladem je migrace jednoprocesorového fyzického serveru do virtuálního prostředí, jako součást hardwarové konsolidace, na nový, výkonný, osmiprocesorový server. Implementačnímu technikovi nemusí být známo, že software běžící na starém serveru nerozpozná virtuální procesory. I přesto, že novému virtuálnímu serveru bude poskytnut jeden virtuální procesor, bude nyní požadována osmiprocesorová licence.

Závěr

Tyto příklady ukazují nesoudržnost mezi technickou praxí pro virtualizaci a osvědčenými postupy při udělování licencí. Virtualizované prostředí může být v průběhu konsolidace plně pokryto původními licencemi, avšak při následném nastavování zatížení a údržbě bez nasazení dalšího softwaru skončí v nevyhovujícím stavu, v rámci kterého neprojde licenčním auditem.