Podle Jana Buriana, experta na digitální transformaci, se průmysl nachází v bodě, kdy se setkává několik zásadních změn zároveň – geopolitické napětí, proměna dodavatelských řetězců, tlak na energetickou efektivitu a rychlý nástup umělé inteligence do reálného provozu.

„Roky 2025 a 2026 nejsou jen dalším obdobím nejistoty. Jde o moment, kdy se láme konkurenceschopnost průmyslových firem. Jak ukazují i zahraniční průmyslové analýzy, podobné otázky dnes řeší vedení podniků po celém světě. AI, geopolitika a strategické řízení výroby se začínají prolínat. Nejde tedy o hledání jedné správné strategie, ale o schopnost firem průběžně přehodnocovat rozhodnutí o výrobě, investicích a řízení rizik. Právě proto dává smysl tyto debaty otevřít i v českém kontextu,“ uvádí Burian.

Podle Petra Mahdala, ředitele technologií a inovace ve FLO Group, bude rok 2026 pro průmyslové firmy znamenat nutnost zvládnout několik zásadních proměnných současně. Mezi klíčové faktory, které budou ovlivňovat rozhodování firem, patří vývoj globální poptávky, obchodní politika Spojených států, ceny energií a regulatorní prostředí v Evropě, zejména v energetice a automobilovém průmyslu.

K technologické stránce těchto změn se dlouhodobě vyjadřuje také Sara Polak, archeoložka, evoluční antropoložka a popularizátorka AI z CIIRCu/Oxfordu, která upozorňuje na lidskou stránku technologické transformace. Nasazení AI v průmyslu podle ní mění fungování firem, hodnotu práce i to, jak lidé získávají nové dovednosti a rekvalifikují se. Pro firmy bude klíčové umět řídit změnu, přistupovat k chybám a experimentům jako k přirozené součásti zlepšování, škálovat úspěšná řešení a pomoct lidem přejít do nových rolí, kde i junior může mít díky technologiím velký dopad.

 

„Umělá inteligence v průmyslu dnes nepředstavuje jen další technologii, ale nový způsob, jak firmy pracují se složitostí. Rozhodování se čím dál častěji opírá o nástroje, které propojují data napříč systémy a pomáhají lidem orientovat se v rychle se měnícím prostředí. To mění i to, kde ve firmách vzniká expertiza a jak rychle se rozhodnutí dostávají do praxe. Úspěch proto nebude záviset jen na technologii samotné, ale na tom, zda ji firmy dokážou smysluplně začlenit do svého fungování,“ dodává Polak.

Současné ekonomické a geopolitické prostředí zvyšuje nároky na to, jak průmyslové firmy řídí svá investiční rozhodnutí. Klíčové je rozlišovat mezi krátkodobými úsporami a dlouhodobými investicemi, které zvyšují efektivitu, produktivitu a odolnost firem. Společnosti, které se soustředí výhradně na snižování nákladů, mohou krátkodobě stabilizovat hospodaření, dlouhodobě však ztrácejí schopnost reagovat na změny trhu.

„Dnes už nestačí jen šetřit. Úspěšné firmy si na modernizaci vydělávají tím, že začnou vyrábět chytřeji a efektivněji. Nejdříve zkrátí prostoje, omezí vadné kusy a zvýší produktivitu a pak ušetřené prostředky investují do automatizace a digitalizace. Zároveň je potřeba počítat s tím, že s nástupem elektromobility výrazně ubývá počet dílů v autě, takže firmy navázané pouze na výrobu klasických komponent musejí rychle hledat nové programy. I když je český automotive v robotizaci na velmi vysoké úrovni, v dalších průmyslových odvětvích jsme daleko za evropským průměrem,“ vysvětluje Jan Hvížďala, spolumajitel a CEO JHV-GROUP.

 

Z pohledu velkých průmyslových organizací hraje zásadní roli schopnost převádět technologické iniciativy do běžného provozu. Digitalizace a zavádění nových technologií naráží v praxi především na otázku škálování pilotních projektů napříč závody a jejich propojení s procesy, řízením změny a každodenním fungováním výroby.

„V průmyslu dnes často není problém nové technologie vyzkoušet, ale převést je z pilotní fáze do běžného provozu. Skutečná výzva přichází ve chvíli, kdy je potřeba ověřené řešení škálovat, napojit ho na existující systémy a sladit s procesy i lidmi. Pokud digitalizace zůstane jen sérií izolovaných pilotů, nepřinese firmám očekávaný přínos,“ uvedl Michal Fichtner, vedoucí digitalizace výrobních operací ve společnosti Continental. Zároveň upozornil, že bez práce s integrovanými daty, jasně definovaného cíle a měřitelných přínosů zůstávají i pokročilé technologie jen dílčími nástroji bez širšího dopadu na fungování výroby.

Na přelomu let 2025 a 2026 se stále zřetelněji ukazuje, že o konkurenceschopnosti průmyslových firem přestávají rozhodovat jednotlivé investice do výrobních technologií. Do popředí se dostává schopnost řídit výrobu prostřednictvím dat, softwaru a digitálních nástrojů, které umožňují reagovat na kolísající poptávku, tlak na návratnost investic a rostoucí nejistotu v globálním prostředí.

„Výrobní technologie jsou dnes z velké části komoditizované. Skutečná konkurenční výhoda se přesouvá ke kvalitě softwarové a datové vrstvy nad výrobou, tedy k tomu, jak firmy dokážou data sbírat, interpretovat a využívat v reálném čase. Právě průmyslový software, aplikovaná AI a platformy propojující stroje, lidi a procesy umožňují firmám optimalizovat výrobu, predikovat vývoj poptávky a udržet marže i v prostředí zvýšené nejistoty,“ uvádí Michal Šmída, CEO RockawayQ.

 

Z investičního pohledu podle něj dává smysl zaměřit se na řešení, která vytvářejí horizontální datovou vrstvu nad výrobou a umožňují škálování napříč závody i celým výrobním řetězcem.

Letos se strategická rozhodnutí budou stále víc promítat do každodenního řízení výroby. Geopolitická fragmentace, proměnlivá globální poptávka, strukturálně vyšší ceny energií v Evropě a dražší kapitál vytvářejí prostředí, ve kterém se zvyšuje tlak na schopnost plánovat, simulovat a řídit výrobu v reálném čase. Firmy budou nuceny pracovat s více scénáři vývoje trhu a rychleji upravovat své výrobní i investiční plány.

Digitalizace, automatizace a umělá inteligence se v průmyslu posouvají z fáze pilotních projektů do fáze produkčního nasazení, od kterého firmy očekávají měřitelné výsledky. Napříč diskusí ovšem zaznívalo, že technologické inovace samy o sobě nestačí. Rozhodující roli hraje schopnost propojit technologie s procesy, daty a odpovědnostmi v rámci firmy. Zkušenosti z praxe ukazují, že hlavní limity dnes často nespočívají v dostupnosti technologií, ale v práci s daty, řízení změny a schopnosti úspěšná řešení škálovat napříč závody a dodavatelskými řetězci.

Výhled do roku 2026 tak naznačuje posun od izolovaných investic k systematickému budování digitálních a datových základů výroby. Firmy, které dokážou propojit průmyslový software, aplikovanou AI a spolupráci v širších ekosystémech technologických partnerů a kapitálu, získají výraznou výhodu v řízení nákladů, flexibility výroby a schopnosti reagovat na výkyvy trhu. Právě tato kombinace se podle diskutujících stane jedním z klíčových faktorů, které rozhodnou o pozici evropského a českého průmyslu v následujících letech.