Můžete srovnat situaci u nás a v zahraničí z pohledu úrovně propojení systémů mezi různými zdravotnickými zařízeními?
Podle našich zkušeností se v Evropě zdravotnické systémy propojují z ryze pragmatických důvodů – je třeba doručit adekvátní informaci nutnou pro léčbu nebo pro řízení zdravotní péče. Iniciátory takových řešení jsou tedy zejména garanti zdravotní péče nebo zdravotní pojišťovny. V poslední době se rozšiřuje oblast komunikace i směrem k pacientovi. Dobře to funguje například v Rakousku, kde naším systémem propojujeme téměř tři tisíce zdravotnických zařízení, od velkých nemocnic přes odborná pracoviště až po praktické lékaře. U nás je situace oproti zahraničí odlišná zejména v tom, že negativní zkušenost s budováním elektronického zdravotnictví vzbuzuje nedůvěru i vůči ověřeným a ve světě používaným řešením. I přes tuto negativní náladu se nám projekty elektronické komunikace postupně daří prosazovat. Roste počet připojených lékařů i jejich aktivita.

Co je podle vás důvodem?
Potřeba vyměňovat data související s léčbu je už i u nás zjevná, aktuálně vnímáme zájem ze strany zdravotních zařízení i jejich zřizovatelů nebo vlastníků. Novým trendem je zvýšený tlak samotných pacientů. I u nás už existují příklady zdravotních zařízení, která považují elektronizaci, a tedy i komunikaci za podstatnou pro zvýšení kvality a efektivity. Jedná se zpravidla o skupinu poskytovatelů zdravotní péče běžně spolupracujících v rámci regionu. V centru takového „komunikačního hnízda“ bývá nemocnice, která je iniciátorem komunikace a jako první se připojuje do komunikačního systému. Postupně dochází k připojování praktických lékařů a specialistů, kteří mohou okamžitě využívat výhody komunikačního systému – například nemocnice může praktikovi odesílat propouštěcí zprávy jeho pacientů.

Oblastí elektronizace, které je třeba na cestě k „bezpapírovým“ nemocnicím vyřešit, je zřejmě celá řada. Považujete některou z nich za prioritní, například z důvodu velkého potenciálního přínosu?
Jako příklad bych uvedl úplnou elektronizaci procesu medikací v rámci hospitalizace. Elektronické medikace představují složitý ergonomicko-logistický a informatický problém, ovšem efekt je neoddiskutovatelný. Naše reálné implementace elektronických medikací vedly ke zvýšení kvality léčebné péče i vysoké úspoře lékové preskripce. Složitost tkví zejména v tom, že při činnostech u lůžka pacienta, tedy i při podávání léků, je nutno najít takové postupy, které nezatěžují zdravotní personál složitou obsluhou informačního systému.

Podívejme se na technickou stránku propojování systémů v rámci zdravotnického zařízení. Je pravda, že elektronickému sdílení dat brání i značně heterogenní prostředí různých proprietárních subsystémů, složité vazby mezi nimi a mnohdy staré technologie?
Případná technologická omezení lze zpravidla vždy překonat, v systémech ale musí existovat data v dostatečné kvalitě, tedy úplná a důvěryhodná. Podstatnou výhodou ve zdravotnické informatice je existence standardů – DASTA nebo HL7, popřípadě IHE na vyšší integrační úrovni. Pokud se tedy mají systémy za nějakým účelem propojit, lze využít potřebný protokol dle standardu. Takto se k nemocničnímu systému běžně připojují například systémy pro komplementy (laboratoře, radiologie). I starší systémy tyto protokoly podporují, navíc procesně je integrace vcelku jednoduchá. Osobně vnímám jako zásadní problém spíše v oblasti uživatelského rozhraní – staré terminálové nebo DOSové aplikace omezují uživatelskou využitelnost a rozvoj nových funkcí náročných na ovládání a grafické výstupy.

Vyspělost technologie dnes dovoluje v některých případech velmi dobře nahrazovat „tradiční“ formy péče efektivnější léčbou s využitím IT technologií, například pomocí analýz velkých objemů dat. Máte zkušenosti s takovým přístupem k léčbě?
Datová základna průběžně vznikající provozem nemocničních systémů se samozřejmě nabízí k širšímu využití, než je jen dokumentace a pacientská administrativa. Nemocniční systém však musí umožňovat data ukládat dostatečně strukturovaně a detailně. Pak je lze vytěžit například pro výzkumné studie nebo využít v expertních systémech, které na bázi dlouhodobě sledovaných ukazatelů umožňují lépe diagnostikovat některé choroby. Dobrým příkladem je propojení systému CGM Clinicom a systému BioAnalyst. Výsledkem je funkční systém, který podporuje diagnostiku karcinomu prostaty, respektive umí s relativně vysokou pravděpodobností určit falešné diagnózy. V současnosti se jedná jen o doporučení lékaři ze strany expertního systému. Lékař tak informaci může, nebo nemusí zahrnout do svých léčebných postupů. Do budoucna ale právě v této oblasti vidíme významnou příležitost pro zamezení zbytečných invazivních testů, samozřejmě také s výrazným finančním přínosem.

V komerčních firmách je dnes trendem personalizace produktů a služeb. Projevuje se to také v poskytování zdravotních služeb?
Pacient postupně začíná být vnímán spíše jako klient. Možnost elektronické komunikace s nemocnicí nebo objednávání na vyšetření přes web jsou tak stále častější.

Jak to dopadá na informační systémy zdravotnických zařízení? Dochází například k přechodu od standardních ERP řešení k menším a specializovanějším systémům?
Přechod k jednodušším specializovaným systémům jsme nezaznamenali, spíše požadavky na rozšiřování speciální funkcionality v rámci stávajících systémů. Každý jednodušší specializovaný systém totiž vyžaduje nějakou formu integrace, přinejmenším s pacientským registrem, s číselníky atd. Ta vnáší do systémů nehomogenity a následně vyšší požadavky na správu. Ideálním řešením je architektura systému, která dále umožňuje přirozené rozšiřování. Podle našich zkušeností je pro zdravotnická zařízení také vhodnější spolehnout se na jednoho dodavatele pro klíčové části systému.

Podepisuje se nějak informační infrastruktuře nemocnic cloud? Dochází například k úsporám v souvislosti s redukcí nevyužitého hardwaru?
Podle našich zkušeností nemocnice zatím pro svoje kritické systémy preferují spíše tradiční formu infrastruktury, ať už ve své správě, nebo v rámci outsourcingu. Je to zejména kvůli charakteru některých částí systému, které musí pracovat v reálném čase, například v oblasti připojení laboratorních a jiných diagnostických přístrojů. Také heterogenita systémů používaných v nemocnicích je značná, a to jak technická, tak procesní. Všechny systémy musí být vysoce integrovány, takže vzrůstají nároky na integrační platformy, zejména na bázi standardů IHE. Úspora v oblasti provozní infrastruktury je zpravidla dosahována modernizací formou virtualizace. V dnešní době je opravdu jen minimum nemocnic, které provozují tradiční diskrétní serverové konfigurace, a i tyto nemocnice mají ve svých IT strategiích virtualizaci jako nástroj ke zvýšení provozní efektivity. Do budoucna si využití cloudových řešení pro nemocnice dokážu představit, ovšem spíše v oblasti back-office systémů. 

 Lukáš Dolníček