Samotný proces přijímání uvedeného nařízení byl značně problematický, především kvůli rozsahu připomínek ze strany operátorů a poskytovatelů připojení k internetu. Původně měla Evropská komise v plánu přijetí celého telekomunikačního balíčku, který měl řešit mnoho institutů v rámci regulace telekomunikací. Po dvouletém dohadování se však komisi podařilo prosadit jenom úpravu síťové neutrality a novou úpravu roamingu v rámci EU. Přijetí nařízení se nesetkalo s velkým nadšením. Kritici poukazovali na nedostatečnou právní úpravy síťové neutrality (např. zero ratingu, viz dále) a na nejasnost některých ustanovení, která připouští různé výklady. Tyto počáteční obavy byly z větší části rozptýleny výkladem nařízení vydaným Sdružením evropských regulačních orgánů v oblasti elektronických komunikací (zkráceně BEREC). K výkladu nařízení BERECU a k nařízení samotnému se v březnu letošního roku rovněž vyjádřil i Český telekomunikační úřad (zkráceně ČTÚ), který má u nás dohled nad dodržováním nařízení na starosti. Pro úplnost je vhodné uvést, že uvedené výklady nejsou právně závazné, avšak lze očekávat jejich respektování regulačními orgány (u nás ČTÚ), nikoliv však nutně soudy.

Koho se povinnosti stanovené v nařízení týkají

Povinnosti spojené se síťovou neutralitou se týkají poskytovatelů veřejných služeb elektronických komunikací a poskytovatelů veřejných komunikačních sítí. Důležitým pojmem, s ohledem vymezení povinností, je rovněž služba přístupu k internetu, kdy se jí rozumí „veřejně dostupná služba elektronických komunikací, která poskytuje přístup k internetu, a tím propojení s prakticky všemi koncovými body internetu, bez ohledu na použitou technologii sítě a použité koncové zařízení“. Toto vymezení je velmi široké a pokrývá celou řadu případů. Nařízení tak dopadá na všechny poskytovatele přístupu k internetu (ISP), včetně mobilních operátorů, poskytovatelů pevného připojení k internetu (např. xDSL) nebo poskytovatelů spíše místního charakteru (zejména poskytovatelé Wi-Fi). Naopak by měly být vyloučeny všechny neveřejné sítě, např. vnitřní podnikové sítě, a dokonce i bezdrátové sítě poskytované v restauracích a kavárnách či obdobně vymezených prostorech, kde se lidé shlukují za jinak vymezeným účelem. Co se týče VPN sítí, tak na ně by úprava síťové neutrality rovněž neměla dopadat, ledaže by veřejně poskytovali přístup k internetu (tedy např. VPN nabízené za účelem obcházení geo-blockingu).

Výjimky ze zákazu upřednostňování provozu

Evropský zákonodárce určuje některé výjimky ze zákazu upřednostňování provozu. Jedná se zejména o opatření přiměřeného řízení provozu, které není založeno na obchodních cílech, ale je čistě technického charakteru. Poskytovatel připojení k internetu tak dále může využívat pro řízení provozu pravidla QoS. Důležité je, aby s obsahem se stejnými požadavky na QoS bylo nakládáno stejně. Sledování hlaviček IP packetů, resp. hlaviček TCP nebo UDP packetů je tak přípustné, zatímco sledování obsahu packetu (přenášených dat) nikoliv. Např. u QoS pro VoIP nesmí být upřednostňován žádný protokol nebo služba před ostatními. Omezení provozu nemůže být dokonce zavedeno ani na přání uživatele. Pokud by tedy uživatel chtěl blokovat např. reklamu, musel by tak činit až na svém zařízení.

Další výjimku ze zákazu upřednostňování přenosu představuje povinnost vyplývající z právního předpisu. Jedná se o služby nebo webové stránky odporující právním předpisům a nepodléhajícím tak sítové neutralitě, a proto přístup k nim může být omezen (v našich podmínkách se jedná např. o zablokování přístupu k serverům obsahující protizákonný obsah, viz rozsudek UPC Telekabel Wien z roku 2014). Prolomení síťové neutrality je rovněž přípustné v případech zajištění bezpečnosti sítě (např. před DDoS útoky) a zabránění hrozícímu nebo již nastalému přetížení sítě (např. výjimečné použití QoS). Co se týče omezení při přetížení sítě, tak platí, že se všemi službami musí být v tomto omezeném režimu nakládáno stejně. Povinností poskytovatele připojení k internetu je zajistit dostatečnou přenosovou kapacitu sítě. Z toho důvodu by se tato výjimka neměla vztahovat na opakovaná a dlouhodobější přetížení sítě, která nejsou výjimečná ani dočasná. Výše uvedená opatření mohou být však uplatňována pouze v nezbytných případech a po dobu nezbytně nutnou.

To, co jde nad rámec těchto výjimek, se již nepovažuje za službu přístupu k internetu, ale za jinou službu, než je služba přístupu k internetu. Tyto služby mohou být svobodně nabízeny, ale nesmějí být poskytovány na úkor dostupnosti nebo obecné kvality služeb přístupu k internetu. Rovněž je u nich přípustná optimalizace pro konkrétní obsah. Jejich příkladem jsou služby typu VoLTE nebo přenos IPTV vysílání.

Zero rating

Často bylo kritizováno, že nařízení neobsahuje výslovnou úpravu zero ratingu. Zero ratingem se rozumí nezpoplatnění vybraných datových přenosů nebo jejich poskytování za jinou než obvykle účtovanou sazbu. V praxi se může jednat o vyjmutí služby či aplikace ze započítávání do datových limitů. V České republice se datové limity týkají obvykle jen mobilního přístupu k internetu. ČTÚ ve svém vyjádření rozebírá nejčastější typy zero ratingu a podmínky, za jakých jsou v souladu s nařízením. Prvním z nich je nezapočítávání přenesených dat souvisejících s určitou konkrétní aplikací (popř. druhu aplikací) do datového limitu. Tyto praktiky nejsou v obecné rovině zakázány a budou v případě potřeby ČTÚ posuzovány individuálně. Příkladem takové praktiky může být služba pro streamování hudby, která nebude v rámci tarifu mobilního operátora započítávána do datového limitu.

Dalším příkladem povoleného zero ratingu je nezpoplatnění veškerého datového přenosu v rámci přístupu k internetu v konkrétních časových úsecích, např. v nočních hodinách, o víkendech apod. Tato praktika je zcela v souladu s nařízením.

Za zero rating je považována i praktika, kdy datové přenosy v konkrétních případech (službách) jsou umožněny i po dosažení datového limitu, zatímco ostatní datové přenosy jsou omezeny nebo zastaveny. Takový postup však obecně není povolen.

ČTÚ rovněž za zero rating a přípustnou výjimku ze síťové neutrality považuje přenos dat při přístupu do samoobsluhy operátora, neboť k ní neexistuje substitut a žádný další přenášený obsah není znevýhodněn.

Náležitosti smluv uzavíraných o přístupu k internetu

Při uzavírání smluv o přístupu k internetu (uzavřených nebo prodloužených po 29. 11. 2015) stanoví nařízení jejich různé náležitosti. První kategorii náležitostí jsou informace týkající se případných opatření při řízení provozu. Poskytovatel připojení k internetu tak má povinnost uvádět, (i) jaké dopady na kvalitu služeb a soukromí by mohla mít opatření pro řízení provozu, (ii) jaké mohou být praktické dopady datových limitů, omezení rychlosti či jiných parametrů na služby přístupu k internetu, a (iii) jaké mohou být dopady jiných služeb, než jsou služby přístupu k internetu (viz výše). Obsahem smlouvy rovněž musí být uvedení prostředků nápravy v případě nedodržení rychlosti nebo jiných parametrů služby.

Nejzajímavější je však povinnost ve smlouvách o připojení k internetu uvádět rychlosti připojení k internetu. Rozsah poskytovaných informací se liší u poskytovatelů pevného a mobilního připojení. V případě pevného připojení jsou poskytovatelé povinni uvádět minimální, běžně dostupnou, maximální a inzerovanou rychlost přenosu při přijímání a odesílání dat (tj. download a upload). U mobilního připojení se poskytované hodnoty omezují pouze na odhadovanou maximální a inzerovanou rychlost přenosu přijímání a odesílání dat.

V obou případech je třeba rovněž uvést vliv velkých odchylek na připojení. Při nedodržení uvedeného výkonu (tj. "jakákoli velká a trvající či pravidelně se opakující odchylka skutečného výkonu služby přístupu k internetu, pokud jde o rychlost nebo jiné parametry kvality služby"), pak hrozí sankce v soukromoprávní rovině (např. nárok na slevu) nebo i ve veřejnoprávní rovině (případné ukládání pokut).

Jak BEREC, tak ČTÚ ve svých dokumentech poměrně podrobně vymezují posledně uvedenou povinnost. Pro účely tohoto článku je nejzajímavější vymezení odchylek, což je podstatné pro zajištění nápravných opatření (uvedených v předchozím odstavci).

U pevných sítí se za detekovatelnou změnu považuje odchylka, kdy alespoň jedna z rychlostí pro přijímání nebo odesílání dat klesne pod 50 % hodnoty uváděných běžně dostupných rychlostí. U mobilních sítí se za detekovatelnou změnu považuje pokles alespoň jedné z rychlostí pro přijímání nebo odesílání dat pod 25 % hodnoty inzerovaných rychlostí. U obou typů připojení se pak odchylka trvající déle než 30 minut považuje za velkou trvající odchylku. Velká opakující se odchylka se pak vyznačuje alespoň třemi detekovatelnými změny trvajícími déle než 1 minuta v časovém úseku 1 hodiny.

Za velký přínos nařízení tak lze považovat i povinnost uvádění běžných rychlostí u pevného připojení. Dosavadní praxe, kdy se ve smlouvách o pevném připojení k internetu uváděla minimální rychlost pro přijímání dat 32 Kb/s, s povinností uvádět i běžné rychlosti, u připojení inzerujících mnohonásobně vyšší rychlosti (např. 100 Mb/s) tak již ztrácí na významu. Rovněž v oblasti mobilního připojení se situace pro uživatele zlepšila, když detektovatelné změna nastává dle ČTÚ při snížení pod 25 % inzerované rychlosti.