Uvádí se, že investiční náklady na vlastnictví sítí za tři roky dosahují jen zhruba 25 procent celkových nákladů na jejich vlastnictví (TCO – total cost of ownership). Stávající sítě jsou izolované od služeb, první mechanismy nabízející kontrolu kvality end-to-end postrádají centrální správu a řízení, trpí několika základními neduhy:

• jsou uzavřené a jejich zařízení nejsou programovatelná,
• sledování a správa nedosahuje dostatečné kvality a řízení,
• slabá konvergence mezi jednotlivými oblastmi sítí.

Poradenská společnost Deloitte Consulting dokonce uvedla, že firmy využívající sítě založené na SDN mohou ušetřit až padesát procent nákladů. Hnací silou jsou proto sami uživatelé, kteří potřebují snížit provozní náklady na provoz sítí, na což se budou muset dodavatelé síťových technologií zaměřit. Mezi členy správní rady ONF totiž patří zástupci dnes typicky „cloudových“ organizací, kterými jsou například Google, Yahoo, Facebook, Verizon, NTT, Deutsche Telecom a Microsoft.

ákladní charakteristiky SDN

Z původní myšlenky a užšího standardu OpenFlow se proto stalo síťovým průmyslem přijímané řešení SDN neboli software defined networks. Záměr SDN zůstává stejný – pomoci podnikům oslovit problémy stávajících síťových architektur a lépe vybudovat nové.

SDN by se dalo popsat několika klíčovými znaky – jsou jimi otevřenost, virtualizace síťových funkcí (NFV – network function virtualization) a centrální řízení. Dále je pak třeba zajistit programovatelnost, jejímž principem je řízení inteligence síťových prvků centrálním kontrolérem. Inteligenci sítě lze díky tomu přesunout do řídicího centra, protože SDN umožňuje oddělit směrovací logiku od řídicí. To znamená, že se řízení sítě se předá ze zařízení, která směrují pakety do řídící jednotky (kontrolér SDN). Když nastane potřeba udělat v síti nějaké změny, lze tak učinit z jednoho místa bez nutnosti aktualizovat každý prvek sítě zvlášť, což je pracné a náročné na draze školené a mnohdy nedostupné lidské zdroje. Už dnes například společnost Cisco na základě celosvětového průzkumu předpokládá, že v průběhu několika let jich bude chybět zhruba milion. Jako součást své nabídky SDN proto bude poskytovat API pro své různé nabízené platformy, avšak je potřeba ohlídat, aby se takové řešení nestalo proprietárním.

SDN se samozřejmě věnují všichni významní výrobci, od Barracuda Networks přes Cisco a HP až po Huawei. Flexibilita SDN řešení umožňuje naprogramovat jak síťovou, tak řídicí a dohledovou vrstvu. Každá z nich je abstraktní a disponuje otevřeným API (application programming interface). Uživatel může jednoduše vybrat na různých síťových vrstvách a vytvořit propojení mezi službami. Pokud totiž existuje API, lze zařízení naprogramovat a vytvořit požadovanou podobu SDN.

„Zákaznicky“ definované sítě

V případě SDN půjde bez nadsázky o sítě reagující na potřeby zákazníka. Díky programovatelnosti a otevřenosti si uživatel bude moci přizpůsobit síť dle (téměř) okamžitých požadavků. Toto bude podpořeno kompletní otevřeností a programovatelností řešení na síťové a řídicí vrstvě OSI (Open Systems Interconnect). Bude možno zajistit efektivní nasazování nových služeb a jejich kvalitu v celé síti (end-to-end). Díky různým rozhraním, která umožní propojení nových služeb se stávajícími, je velmi jednoduché upravit síť tak, aby se daly nové služby nasadit rychle a efektivně.

Doporučená strategie v oblasti SDN

Existence hybridních sítí bude nutně pokračovat, dojde tedy k nevyhnutelnému využití stávajících tradičních sítí a SDN. Celá síť bude poté zastřešena unifikovaným řídicím prvkem, který zajistí spolupráci různých technologií. Více funkcí bude spravováno centrálně, jako například Path Computation Element (PCE), který zodpovídá za směrování. Sítě se stanou více softwarově orientované, kompletně otevřené uživatelům, kteří budou moci jednotlivé funkce sítě programovat. Příkladem může být technologie Protocol Oblivious Forwarding (POF) umožňující kompletní programovatelnost síťové vrstvy nezávisle na protokolu zajišťujícím směrování. Koncept SDN sice ještě není zralý pro komerční nasazení ve velkém měřítku, nicméně očekává se, že nasazení SDN v komerčních sítích bude mít dopady na jejich architekturu.

Typický zákazník – datová centra

Například Google nasadil vlastní páteř SDN WAN. Při jejím projektování využil simulátor SDN a vytvořil si k jejímu řízení vlastní zařízení. Nepotřebuje díky tomu vyvíjet tak vysoké úsilí na konfiguraci a řízení. Nasazením SDN získal globální pohled na síť, zvýšil bezpečnost sítě a za největší výhodu považuje lepší využití svých současných datových linek z typických třiceti až čtyřiceti procent na téměř sto procent.

Většina organizací však nemá takové zdroje jako Google, proto se pozornost dodavatelů upírá na datová centra. Díky SDN budou moci těžit z optimalizace a lepšího širokopásmových datových přenosů a nabízet je svým zákazníkům ve velkém, obdobně jako Google. Stejně tak telekomunikační operátoři, kteří budou tlačeni požadavky mobilních zákazníků. Budou moci těžit z provozu a možnosti poskytnout jim to, co ke své volnosti pohybu požadují. Terminálový provoz mobilních zařízení, nové aplikace a cloud totiž otevírají nové kanály dodávek služeb, které mohou zlepšit zkušenost zákazníků, poskytnout vyšší hodnotu, a tím získat konkurenční výhodu. Bez řešení, jakým jsou nové technologie včetně SDN, jež pro ně bude znamenat i zeštíhlení jejich celkové infrastruktury, se jim to však jen těžko povede. Stávající „normál“ v podobě hrubé síly a zajeté rutiny budou nejen oni muset přeměnit na pružnost, zaostření na zákazníka a jeho skutečné potřeby.

Tomáš Zloch