Dnešní IT se obecně vyznačuje rostoucí komplexitou, vyššími požadavky na provozované aplikace a snahou minimalizovat výpadky služeb na nejnižší možnou míru. Standardním prvkem infrastruktury se navíc stala virtualizace, která celou situaci kolem podnikového IT zkomplikovala o další vrstvu, jež bývá mnohdy cokoliv, jen ne průhledná.
S virtualizací samozřejmě přichází mnohé výhody – přidat další server do sítě již neznamená odtáhnout dvacet kilo „železa“ do serverovny a projít si několikahodinovou „diskotékou“. Díky virtualizaci lze vytvářet předkonfigurované servery připravené k zapojení do plného provozu pouhým klinutím myši, přičemž tyto servery lze zároveň velmi snadno převádět do režimu vysoké dostupnosti bez jakýchkoliv dalších požadavků na aplikace, které server hostuje.
Virtualizace nicméně přináší i některá nová rizika – díky tomu, jak snadné je zapojit dvacet nových serverů do sítě, dochází často k situacím, kdy servery nejsou správně připojeny do zálohovacích schémat, nejsou zařazeny do patřičných bezpečnostních skupin a podobně. Významnou roli zde hraje především lidský faktor, který však může být potlačen využitím vhodného nástroje.

Existuje již značné množství nástrojů, které pomáhají s dohledem a správou té které části infrastruktury, pro niž jsou určeny. Většina těchto nástrojů však zcela postrádá jakoukoliv možnost integrace s těmi ostatními a vzhledem k rozsáhlosti celé IT infrastruktury se tak často dohled a správa stávají spíše noční můrou správců, než aby se jednalo o efektivní a přesně cílenou činnost podpořenou jednotlivými nástroji.
Poto také dnes většina IT oddělení věnuje svůj čas a prostředky primárně do činností spojených s výpadky služeb a údržbou celého prostředí, místo toho, aby své znalosti, zkušenosti a čas věnovali rozvoji firemního IT. Díky tomu je komfort uživatelů na stejném místě, kde byl před deseti lety a významné změny jsou mnohdy v nedohlednu.

Situace v současném IT často připomíná džungli, a to nejen vlivem nepřeberného množství nástrojů, které správci ke své činnosti potřebují. Že toto tvrzení není příliš nadsazené, demonstruje následující typický příklad. Klasická a nijak výjimečná situace v soudobé společnosti využívající IT infrastrukturu ke svému provozu totiž vypadá asi takto:

• Společnost se rozhodla pro inovaci IT a tak v rámci připraveného projektu sáhne po nových serverech. Výrobce hardwaru k nim dodá software pro správu a dohled svého hardwaru.
• Vzhledem k výkonu současných serverů a ke značným úsporám za serverové licence a energii společnost uzná za vhodné využít výhody virtualizace, a bude tedy migrovat původní servery na nové stroje v poměru 4:1, přičemž z dvaceti původních fyzických strojů jich takto vznikne pět. Výrobce virtualizační vrstvy dodá software pro správu a dohled své virtualizace.
• Jelikož společnost prochází kompletní inovací IT, rozhodne se také pro výměnu zálohovací mechaniky za nový model pokrytý plnou zárukou. Dodavatel zálohovací mechaniky samozřejmě rád dodá vhodný nový zálohovací software třetí strany, přičemž vlivem využití virtualizace je třeba dokoupit ještě moduly pro danou virtualizační vrstvu a vlivem velkého objemu stávajících dat také rozšíření diskové cache tohoto zálohovacího softwaru.
• Pokud existují specifické části prostředí, které společnost nutně potřebuje ke své činnosti, může využít další nástroje třetích stran pro dohled jednotlivých důležitých služeb.
• Nakonec správci napojí celé prostředí na „univerzální dohledový systém“, který sleduje, zda je server či aplikace ještě stále „naživu“…
• Průběžně v rozmezí jedenkrát denně až jedenkrát měsíčně se zároveň provádí průběžná kontrola log souborů, aby správci ověřili, že žádná z aplikací či služeb nehlásí provozně závažné problémy.

Takto celé prostředí funguje až do chvíle, kdy některá z částí IT infrastruktury takzvaně „upadne“. V tu chvíli jsou v optimálním případě upozorněni správci, že již došlo k závažnému problému, který je třeba řešit, ovšem mnohdy tuto skutečnost zjistí až na základě telefonátů uživatelů, kteří od chvíle havárie nemusí být také vůbec schopni práce.
Náprava podobných problémů často vyžaduje rozsáhlou analýzu zdroje chyby a dohledání skutečné příčiny, což může v některých případech představovat práci takového rozsahu, že kompletní reinstalace a obnova ze zálohy by nakonec zabrala méně času a mnohdy je i jediným východiskem. Najdou-li totiž správci zdroje chyb, musí ještě navrhnout a otestovat vhodné řešení, které téměř nikdy nebývá jednoznačné a spíše výjimečně vede přímo k cíli. A to byla zmínka zatím pouze o dohledu serverů a základní správě prováděné čistě za účelem zajištění provozu.

Fungující IT však znamená také řízené nasazování aplikací, optimalizaci provozu a výkonu serverů a stanic, vzdálenou pomoc uživatelům, zálohování a uživatelem řízenou obnovu uživatelských dat, kdy je třeba počítat se stále rostoucí mobilitou uživatelů či v neposlední řadě například průběžné sledování čerpaných licencí formou trvalého softwarového auditu. I tyto oblasti lze samozřejmě pokrýt dalšími nástroji třetích stran. Stále však chybí čas pro celkový rozvoj IT.
Dá se konstatovat, že s ohledem na jednotlivé prvky celé IT infrastruktury většinou společnosti volí pouze „dostatečné“ kombinované řešení z hlediska:

• funkcionality,
• vlivu na rozpočet,
• složitosti na implementaci a správu.

To je bohužel běžný standard. V praxi je skutečně spíše výjimečné, že by společnosti (obzvláště ty menší) svou IT infrastrukturu řešily jako celek, a to i přesto, že již delší dobu existují různá komplexní a mnohdy i cenově velmi dostupná řešení ve formě skutečně robustních nástrojů. Příkladem takového řešení může být rodina „velkých“ produktů System Center společnosti Microsoft, která všechny zmíněné oblasti pokrývá. Pravdou ovšem zůstává, že všechny takto robustní nástroje jsou většinou velice náročné na implementaci a prvotní konfiguraci a možná právě proto doposud nejsou hromadně nasazovány i přesto, že výsledné úspory a celkový vliv na produktivitu cílové společnosti může být zcela zásadní.

Extrémně jednoduché řešení ovšem také existuje, a to ve chvíli, kdy dané prostředí využívá převážně technologie společnosti Microsoft, což bývá v malých a středních firmách poměrně častý model. Pro takovou infrastrukturu totiž nyní existuje například předkonfigurovaný produkt System Center Essentials 2010, který ve své verzi Plus skutečně pokrývá ve dvou nástrojích prakticky všechny oblasti, které se IT infrastruktury z hlediska provozu jakkoliv dotýkají. Jeho nasazení do stávajícího prostředí je přitom v porovnání s robustními nástroji mnohem snazší, jelikož Microsoft zde těží z hluboké znalosti svého vlastního prostředí a jeho jednotlivých prvků. Opravdovou zajímavostí pro některé společnosti může být také provázání tohoto nástroje s produktem System Center Virtual Machine Manager 2008 R2, díky čemuž lze získat skutečnou nezávislost na zvolené virtualizační platformě. Vezme-li se navíc v úvahu ještě i úsměvná cena produktu, je až zarážející, jak málo společností se zatím o takto celistvé řešení správy a dohledu zajímá z pohledu reálné implementace.
 

Jaroslav Šabacký
Autor je konzultantem Virtualizace v divizi Azlan společnosti Tech Data Distribution.