Problematika odpovědnosti subjektů, kteří na internetu podnikají nebo jej používají k propagaci svých služeb, se vynořila velmi rychle, aniž by na to byla připravena legislativa nebo soudy. Dnes však již můžeme vycházet z evropských právních předpisů, které jsou součástí našeho právního řádu, a rovněž z řady rozhodnutí zejména zahraničních soudů a diskusí, jež některá rozhodnutí vyvolala.


Mezi „poskytovatele obsahu“ (content provider) jsou pro účely tohoto článku vedle těch subjektů, které skutečně nabízejí určitý obsah k užívání svým klientům (např. download hudby, počítačových programů, ASP přístup k počítačovým programům), zařazeny také ty subjekty, které prezentují na internetových stránkách sami sebe (ať už sebe coby fyzickou osobu, nebo právnické osoby) a zveřejňují touto cestou texty, fotografie apod.
Obecně platnou zásadou pro shora uvedené poskytovatele je: co je protiprávní off-line, je protiprávní také on-line. Zákony tuto problematiku výslovně neřeší a k výkladu jednotlivých případů je třeba použít obecné právní předpisy, zejména autorský zákon, obchodní a trestní zákoník.
Stejně jako jinými prostředky je i prostřednictvím internetu zakázáno šířit a propagovat názory extrémní pravice či extrémní levice nebo šířit dětskou pornografii, což může dosáhnout až intenzity trestněprávního jednání.
Další oblastí je nekalá soutěž. Nelze mimo jiné zlehčovat soutěžitele, tedy prohlašovat o jeho službách či výrobcích dehonestující tvrzení (oproti tomu srovnávací reklama přípustná je). Jako nekalosoutěžní jednání by mohlo být posouzeno rovněž takové zpracování webdesignu a loga, které vyvolává nebezpečí záměny nebo parazituje na pověsti jiného, zpravidla známějšího a úspěšnějšího soutěžitele.
Prostřednictvím článku zveřejněného na internetových stránkách je možno rovněž zasáhnout do tzv. osobnostních práv fyzických osob, které mají ze zákona kromě jiného právo na ochranu své cti, důstojnosti, svého jména a soukromí. Je třeba se vyvarovat tvrzení, která mají pomlouvačnou povahu a mohou zasáhnout do cti fyzické osoby, stejně jako zveřejňování fotografií nebo audiovizuálních nahrávek, které mohou být pořizovány a používány pouze se svolením. V některých případech by mohlo jít rovněž o porušení zákona na ochranu osobních údajů.
Poměrně málo je známa skutečnost, že rovněž právnické osoby mají právo na ochranu dobré pověsti. Zatímco u nekalé soutěže se mohou bránit pouze vůči tzv. soutěžitelům (tedy konkurentům), nároky z titulu ochrany dobré pověsti je možno uplatňovat vůči každému.

Autorská práva

V této souvislosti je třeba připomenout, že rovněž počítačové programy jsou zákonem chráněným autorským dílem. Stejné ochrany jako autorská díla požívají též databáze, kde zákon zohledňuje značnou investici při jejich pořízení, i když jejich struktura nemusí být tak jedinečná, aby mohly být považovány za autorské dílo.
K provozování portálů určených k rozšiřování děl chráněných autorským právem musí mít provozovatel souhlas autora nebo nabyvatele autorských majetkových práv, jinak půjde o zásah do práva autora, kterému vzniká nejen nárok na zdržení se takového jednání, ale také na majetkové sankce, zejména bezdůvodné obohacení vypočítané dle autorského zákona jako dvojnásobek obvyklé odměny, kterou mohl autor za své dílo získat.

Pozor na fotografie

Ve svých internetových prezentacích nelze využívat cizí literární (tj. texty), fotografická, grafická ani jiná autorská díla bez souhlasu jejich autorů. Zatímco webdesign jako grafické dílo k tomu, aby požívalo ochrany autorského zákona, musí naplňovat znaky jedinečnosti a výjimečnosti, fotografie chrání autorský zákon mnohem širším způsobem (stejným jako u počítačových programů) – postačí jejich původnost. V praxi to znamená, že u fotografie není nutno zkoumat, zda se jedná o jedinečné hodnotné fotografické dílo, nebo o fotografii školní třídy či fotografii z dovolené, která byla zhotovena fotoaparátem na jedno použití. Zatímco prvně jmenovaná fotografie je dílem naplňujícím bezesporu všechny znaky autorského díla, u dalších dvou případů v podstatě nejde o autorské dílo vůbec, zákon pouze stanoví zákonnou fikci tím, že považuje jakoukoliv fotografii za autorské dílo, které požívá ochrany autorského zákona. Jakkoliv je použití cizích digitálních fotografií lákavé, může vyvolat zbytečné potíže a poškodit dobré jméno.

Odkaz na protiprávní obsah

Shora jsme uvedli některá jednání, která jsou protiprávní. Pokud se jich někdo dopustí, je situace poměrně jednoduchá a ručí za ně vždy jejich autor či původce, popřípadě též provozovatel internetových stránek, který umožnil zveřejnění takového „obsahu“. Poněkud složitější je posouzení problematiky hypertextových odkazů. Existují dvě základní oblasti, kdy může být použití odkazu v rozporu s právem. První je odkazování na protiprávní obsah.
Zatímco v České republice jde o problematiku soudy dosud neřešenou (nebo alespoň nepublikovanou), v zahraničí proběhla řada soudních sporů, přičemž obzvláště bohatá je judikatura německých soudů. Vzhledem k obdobné právní úpravě v ČR jejich závěry dále uvádíme:

Hranice odpovědnosti

Umístění odkazu na autorské dílo umístěné na jiných stránkách nepředstavuje rozšiřování tohoto díla ani jeho sdělování veřejnosti – umístěním odkazu tedy samo o sobě nedochází přímo k porušení autorských práv a nelze proto hovořit o protiprávním jednání, ledaže by šlo o soustavné vytěžování cizích děl prostřednictvím inline linkingu nebo framingu (viz níže).
Složitější je situace při umístění odkazu na protiprávní obsah. Je zřejmé, že autor odkazu může být spoluodpovědný za porušování práv třetích osob, i když se sám na takovém protiprávním obsahu sám nepodílí a nemá z něj prospěch (sám neprodává nelegální software, neprovozuje internetové stránky s protiprávním obsahem aj.). Může však nepřímo podpořit toho, kdo nelegální aktivity provozuje a zvýšit škody vznikající poškozeným z těchto aktivit.
Z judikatury cizích soudů je možno vysledovat, že ke vzniku spoluodpovědnosti za protiprávní obsah je třeba zvažovat konkrétní okolnosti, za kterých je odkaz použit. Je-li z kontextu zřejmé, že účelem bylo podpořit provozovatele nelegálních aktivit či mu vyjádřit podporu, pak může být ten, kdo odkaz umístil, spoluodpovědný i za škody vzniklé nelegální činností třetí osoby.
Dle judikatury německých soudů je odpovědný pouze ten, kdo porušil povinnost přezkoumat obsah stránek, na které odkazuje, a zároveň to bylo v konkrétním případě možné a přiměřené. Pro názornost je vhodné uvést dva konkrétní případy ze SRN, a to „Schöner Wetten“ a „Heise“.
V případu Schöner Wetten (v překladu Hezké sázení) zveřejnil vydavatel internetové verze německého časopisu článek o provozovatelce rakouské on-line sázkové kanceláře, ve kterém umístil také odkaz přímo na internetové stránky kanceláře, která v SRN nemá licenci. Německý držitel licence k provozování sportovních sázek vydavatele zažaloval a požadoval, aby se zdržela jakýchkoli uvádění odkazů na cizí internetové provozovatele sázkových kanceláří. Německý Spolkový soud (tj. nejvyšší soud) však žalobu zamítnul s tím, že obsah článku k účasti na internetových sázkách nikterak nevybízel. K povinnosti zkoumání obsahu odkazovaných stránek soud uvedl, že s ohledem na ústavně chráněnou svobodu projevu a právo na informace není možno tuto povinnost vykládat nepřiměřeně extenzivně. Vzhledem k tomu, že odkaz byl pouze doplňující informací a zmiňovaná sázková kancelář provozuje své služby v souladu s právem jiného členského státu, bylo by odstranění zásahem do svobody projevu a práva šířit informace.

Odkazy a DRM

DRM technologiím (digital rights management), coby prostředkům ochrany autorských práv, poskytuje autorský zákon ochranu, pokud jde o skutečně účinné prostředky (nikoliv pouhý pokus o ochranu práv, kterého si běžný uživatel ani nevšimne). Úprava DRM byla implementována na základě evropské směrnice č. 2001/29/ES, o harmonizaci určitých aspektů autorského práva v informační společnosti.
Do autorského práva dle zákona zasahuje nejen ten, kdo vyrábí, nabízí či dováží zařízení nebo poskytuje služby vedoucí k obcházení DRM technologií, ale také ten, kdo takové výrobky či služby propaguje. V případu Heise zveřejnilo stejnojmenné nakladatelství na svých internetových stránkách stručnou informaci o výrobci softwaru, který prolomil hned několik DRM technologií určených k ochraně před kopírováním DVD, a přitom v článku uvedl odkaz na stránky tohoto výrobce. V uvedeném sdělení byla obsažena i citace ředitele uvedené firmy, který považuje ty DRM technologie, které jeho společnost prolomila, za neúčinné a zpochybňuje jejich smysl, když zmiňuje vysoké náklady na jejich vývoj a časté technické potíže, které způsobují konečným uživatelům.
Zástupci německé sekce IFPI (International Federation of the Phonographic Industry) zažalovali nakladatelství a požadovali jednak odstranění odkazu na stránky uvedené firmy a jednak zdržení se jakéhokoliv informování o prostředcích umožňujících obcházení DRM, které pochopitelně označovali za propagaci těchto prostředků.
Žalobě bylo vyhověno pouze zčásti. Nakladatelství muselo odstranit odkaz, který čtenáře přesměroval přímo na stránky výrobce. Návrhu na odstranění celé zprávy stejně jako předběžnému zákazu informovat o prostředcích k obcházení DRM soud nevyhověl. Poukázal přitom na ústavně zaručenou svobodu projevu, nicméně zdůraznil skutečnost, že kromě informace o samotném softwaru, popřípadě jeho výrobci, obsahovala zpráva i informace o tom, že se jedná o prostředky, které jsou v mnoha zemích zakázané, mimo jiné i v Německu, a obsahovala též odkaz na příslušná ustanovení německého autorského zákona. Z tohoto soud dovodil, že si nakladatelství Heise zachovalo „kritický odstup“ od citovaných vyjádření ředitele výrobce „závadného“ softwaru.
Vzhledem k odůvodnění rozhodnutí případu Heise je třeba přesto učinit závěr, že soud v podstatě připouští, že by i samotné sdělení (informace) o existenci prostředku určeného k obcházení DRM technologie mohlo být považováno za porušení autorského zákona. Mohlo by tomu být například tehdy, kdy by taková informace byla jednostranná, nezmiňovala by možná rizika spojená s případnou nelegálností takových prostředků nebo by byla podána způsobem, který vybízí k obstarání takového prostředku.

Shrnutí

Na základě shora uvedených rozhodnutí lze zobecnit, že by se provozovatelé internetových stránek měli vyvarovat toho, aby jejich článek s odkazy působil jako tisková zpráva přímo od výrobce či poskytovatele sporných výrobků či služeb, ať už je jejich názor na tyto jakýkoliv. Soudy v uvedených případech rozhodly ve prospěch provozovatelů internetových stránek právě proto, že šlo o vyvážené informace, které nebylo možno vyhodnotit jako propagaci či samotné šíření takovýchto sporných výrobků či služeb.

Odkaz jako prostředek k porušení práva

Ve shora uvedených případech šlo o umístění odkazu na stránky s protiprávním obsahem, přičemž odpovědná osoba neměla z tohoto jednání přímý prospěch. V úvahu však připadají i jednání, kdy právě „vhodné“ umísťování odkazů může být bezprostředně směřovat k porušení cizích práv.

Deep linking

Jedním z nejvíce diskutovaných způsobů je tzv. deep linking, kdy odkaz nesměřuje na hlavní stránky (např. www.systemonline.cz), ale přímo na nějakou podstránku (např. http://prehledy.systemonline.cz/1-2-crm-systemy.html). Ten, kdo umísťuje odkaz, tedy využívá jiné internetové stránky. V SRN byly dlouho vedeny diskuse o tom, zda tímto způsobem nedochází ke sdělování autorských děl bez souhlasu autorů či k neoprávněnému vytěžování databází. Spolkový soud však v rozhodnutí „Paperboy“ rozhodl, že umístění tzv. deep linků nepředstavuje zásah do autorských práv ani neoprávněné vytěžování databází. V uvedeném rozhodnutí šlo o spor vydavatelství s provozovatelem bezplatné vyhledávací služby pod názvem Paperboy, která na základě zadání klíčových slov prohledává zpravodajské servery a další prameny informací, jako jsou stránky státních orgánů nebo politických stran, a zobrazí pouze články vztahující se k těmto klíčovým slovům – uživateli se zobrazí právě deep linky, které jej přesměrují přímo na konkrétní podstránku. Soud ovšem rozumně poukázal na to, že odkazy jsou jedním ze základů komunikace na internetu a dovodil, že ten, kdo na internet umístí text či jiné autorské dílo, je srozuměn s tím, že k němu budou mít uživatelé internetu přístup. Umístěním deep linku vyhledávací služba takový přístup pouze ulehčuje a není na závadu, že je tímto způsobem obcházena reklama uvedená na úvodní stránce. Soud ovšem zároveň uvedl v odůvodnění, že by se jednalo o zásah do autorských práv, pokud by ten, kdo používá deep-linků jejich prostřednictvím obcházel technické prostředky určené k zabránění takového jednání, například kterými by vydavatelství bránilo zobrazení ve vyhledávačích apod.

Inline linking

Při inline linkingu dochází k zahrnutí cizí obrazové či zvukové složky do internetových stránek provozovatele, přičemž uživatel zpravidla není schopen vůbec poznat, že si provozovatel stránek tento obsah „vypůjčil“. Jde samozřejmě o protiprávní jednání, podle okolností může jít zejména o porušování autorských práv nebo nekalosoutěžní jednání. Jestliže jsme výše uváděli že samotné umístění odkazu je přípustné, tento způsob lze interpretovat jako sdělování cizího díla veřejnosti bez souhlasu autora. Takto mimo jiné rozhodnul soud v SRN v případě, kdy šlo o použití fotografie bez souhlasu autora prostřednictvím tzv. framingu.

Framing

Tato technika využívá rozdělení internetových stránek na jednotlivé rámce. Provozovatel stránek umístí odkaz, který otevře cizí stránku v jednom z rámců, přičemž záhlaví i postranní rámce zůstanou. Cizí obsah tak působí, jako by byl stále součástí internetových stránek provozovatele, čímž je klamán uživatel a může dojít i k neoprávněnému použití ochranných známek a rovněž k neoprávněnému sdělování cizího autorského díla veřejnosti, ačkoliv není na serveru provozovatele stránek umístěno či zkopírováno (např. odkaz na cizí odborný text, on-line lexikon nebo fotografie). Pochybné je takové jednání též z hlediska nekalosoutěžního, protože může zakládat parazitování na soutěžiteli nebo porušovat tzv. generální klauzuli, protože provozovatel může takto získávat neoprávněnou konkurenční výhodu (dělá se lepším, než ve skutečnosti je).

Odpovědnost za reklamní bannery

Odpovědnost za reklamní bannery úzce souvisí se shora uvedenou problematikou. Banner je zpravidla grafickým dílem a zahrnuje odkaz na internetové stránky inzerenta. Může tak dojít k porušení práv ke grafickému dílu při tvorbě banneru nebo k použití odkazu na protiprávní odkaz. Odpovědným přitom může být nejen inzerent (který je odpovědný i za stránky, na které banner odkazuje), ale také provozovatel stránek, na kterých byl banner zprovozněn (bude záležet na okolnostech stejně jako u odkazů viz shora).

Důsledky zásahu do cizích práv

Shora uvedeným jednáním lze porušit zejména osobnostní práva, práva autorská, práva k ochranným známkám a v neposlední řadě též může dojít k nekalosoutěžnímu jednání.
Obecně lze říci, že poškozený se může domáhat zdržení se závadného jednání a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (především při zásazích do osobnostních práv či nekalé soutěži), náhrady škody a vydání bezdůvodného obohacení určených dle občanského či obchodního zákoníku nebo autorského zákona.
Přiměřené zadostiučinění může představovat například zveřejnění omluvy nebo rozsudku, a to na náklady toho, kdo se dopustil protiprávního jednání. Vyloučena není pochopitelně ani trestněprávní odpovědnost nebo odpovědnost za správní delikt.

Mezinárodní aspekty

Na rozdíl od jiných zemí EU nejsou v ČR shora uvedené spory nijak časté a nebyla zatím publikována rozhodnutí českých soudů (což neznamená, že taková rozhodnutí neexistují). V této souvislosti je třeba poukázat rovněž na procesní pravidla určená pro řešení mezinárodních soudních sporů. Základní otázkou v takových sporech je:

• podle práva kterého státu bude spor rozhodován ,
• který soud je místně příslušný (český, nebo například rakouský).

Jelikož je právo duševního vlastnictví alespoň v EU harmonizováno, není první otázka ta nejzásadnější. Otázka místní příslušnosti soudu je podstatnější, protože to pro českou firmu může znamenat nutnost angažovat v poměrně krátké době advokátní kancelář a nést zpravidla vyšší náklady řízení než v ČR. V otázce místní příslušnosti se v rámci EU uplatní nařízení č. 2001/44/ES, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Dle této směrnice v případech protiprávního jednání může být původce protiprávního jednání (bydlištěm či sídlem z členského státu EU) žalován i v jiné členské zemi EU, a to u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodě. Takové případy jsou přitom běžné zejména tam, kde jde o porušování práv z ochranné známky nebo nekalosoutěžní jednání a kdy ekonomické aktivity žalovaného mají ekonomický vztah k zemi žalobce – takový vztah nastává už v okamžiku, kdy si česká firma zřídí cizojazyčnou verzi internetových stránek a bude dodávat své služby či výrobky do země žalobce.

Závěr

Rozsah tohoto článku nedovoluje zabývat se všemi okolnostmi uvedeného tématu. Nicméně je zřejmé, že v blízkém zahraničí, ale i jinde v Evropě probíhá mnoho soudních sporů a provozovatelé či správci internetových stránek věnují při tvorbě prezentací a informačních serverů značnou pozornost právním aspektům, počínaje volbou nekonfliktního doménového jména a umístěním odkazu konče. Je nanejvýše vhodné, aby stejnou pozornost věnovali svým internetovým stránkám i české subjekty, protože zvláště v hospodářském prostoru EU se může snadno přihodit, že se ocitnou ve víru zbytečných sporů. Na druhé straně díky evropské procesní úpravě mohou i české subjekty lépe dosáhnout ochrany vlastních práv z duševního vlastnictví.

otevrel (zavináč) lawyer (tečka) cz
www.lawyer.cz

Autor článku, Mgr. Petr Otevřel, působí jako advokát v advokátní kanceláři Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři.