Zkusme si odpovědět na otázku, proč je tolik výrobních firem bez digitalizace řízení výroby. Proč v tolika halách kolují papíry a plánuje se na tabuli? Proč tolik podniků neřídí svou klíčovou činnost, tedy samotnou výrobu, mnohem efektivněji pomocí MES a APS? Kdo za to může?

Někdy opravdu mohou být pomyslnou žábou na prameni přímo ředitelé výroby. Ono se totiž po zavedení MES většinou ukáže, že OEE a další ukazatele mají ve skutečnosti horší hodnotu, než bylo léta předkládáno. Ukážou se slabá místa. Takže to chce odvahu přiznat si rezervy, ale právě v jejich odstranění je hlavní přínos digitalizace. Chce to tedy odvážné a osvícené vedení.

Kdo prodává ERP, snaží se zákazníka přesvědčit, že to jeho řešení zvládne všechno, to dá rozum. Většina dodavatelů ERP řešení však ví, čeho lze dosáhnout s ERP a co všechno výrobní modul ERP nezvládne. ERP a MES jsou dva samostatné, úzce propojené systémy, tak je to systémové.

 

 

Spousta externích konzultantů zná MES ze svých jiných působišť a doporučují ho svým dalším klientům. A ti ostatní? No ti se neprávem z neznalosti bojí, že by je MES mohl připravit o část živobytí. Jasně, spousta věcí je ve výrobě řízené MES systémem jinak a je potřeba se tomu v roli výrobního poradce přizpůsobit. Ale kdo si tu práci dá, tomu se otevřou nové možnosti. Je to vidět u našich zákazníků, kteří díky MES přicházejí každý rok na další a další úspory.

Ano, je to práce. Většinu změn je potřeba odpracovat a zavedení lepšího systému řízení výroby k tomu jednoznačně patří. Ono to sice na konci ušetří spoustu práce, ale samo se to nestane. Chápeme, že mnozí chtějí mít svůj klid, a když nemusí, do větších akcí se nehrnou.

Jasně, ono se to taky nemusí povést, z mnoha příčin. Lze se sice inspirovat předchozími implementacemi, vybrat zkušeného partnera, dobře to komunikovat ve firmě, kvalitně řídit, a snížit tak riziko na minimum. Ovšem obavy zde mají svou roli. Když nic neudělám, nic se nestane, nic se nepokazí…

U digitalizace řízení výroby se udává návratnost 12–18 měsíců. A zkušenosti našich zákazníků to potvrzují. Mimochodem, MES si můžete také pronajmout a minimalizovat tak vstupní investici.

Nechme stranou, jak moc dotace trhu škodí nebo pomáhají. Jsou tu tací, kteří když se rozhodnou, že chtějí MES, pak ho chtějí hned, aby přínosy pocítili co nejdřív. A financují ho za své, případně dotace vyřizují zpětně. Dle mého je MES nutnost, i kdyby dotace nebyly, ale budiž. Rozumím i firmám, které si na schválení dotace chtějí počkat. Dotace to sice celé komplikují a zdržují, ale současně pomáhají s náklady. Určitě tak nejsou hlavní příčinou popisované zaostalosti.

Skoro každý týden je nějaká konference o digitalizaci a průmyslu 4.0. Internet je plný informací a případových studií. Takže, kdo chce, ten ví.

AI je fenomén dnešní doby a mnozí čekají, co bude, čekají na zázrak: „Přeskočíme digitalizaci, průmysl 4.0, přijde AI a ta nás spasí.“ Tedy ne, že by nám AI nemohla s kde čím pomoct, i ve výrobě, ale jedno je potřeba si přiznat, ona je AI bez dat úplně hloupá. Takže žádné přeskakování. Nejdřív je potřeba si s pomocí MES pořídit hromadu kvalitních dat a pak na nich můžeme stavět dál. Teprve potom můžeme doufat v pomoc AI, opačně ani náhodou.

Ano, je to tak, nejednou jsme se s tím setkali. Místní management, většinou bez investičního mandátu, si důkladně vybere MES řešení, vše je na nejlepší cestě, projekt jde na schválení na centrálu a tím to celé končí. Tato problematika je samozřejmě složitější, ale jistě může jít o zásadní překážku inovací.

 

Přiznejme si, že spousta výrobních podniků není z nejpružnějších. I když vědí, co chtějí, nebo to dokonce potřebují (musí mít MES kvůli splnění odběratelských požadavků, auditů), je s nimi jednání, slušně řečeno, těžkopádné. Probíhají nekonečná schvalovací kolečka, vracíme se k již vyřešeným otázkám, odkládáme rozhodnutí, měníme zadání, zbytečně celou věc komplikujeme a protahujeme. Co se někde podaří za měsíc, není jinde ani za půl roku. Ano, jsou případy osvícených vedení, kde to probíhá mnohem lépe, ale dá se říct, že byrokracie a nerozhodnost vedení patří mezi hlavní překážky inovací.

Je patrné, že existuje vícero důvodů, které digitalizaci řízení výroby komplikují. On každý chápe, že když si pořídím jednoho robota, tak ušetřím 2 operátory, to je snadno pochopitelné. Vzít to ale z gruntu, nevylepšit jedno pracoviště, ale řídit najednou všechny stroje a pracoviště lépe a efektivněji, to už se zdá komplikovanější. Přitom nejde o raketovou vědu, vlastně je to docela jednoduché. Mnozí se toho však pochopitelně bojí. Chce to práci, odvahu a víru ve výsledek.

 

Vůbec nechci, aby výše uvedené zamyšlení nad překážkami digitalizace řízení výroby vyznělo nějak pesimisticky. Je u nás totiž spousta výrobních firem, které v digitalizaci nezaspaly, úspěšně se rozvíjejí a je radost k nim vodit naše potenciální zákazníky na referenční návštěvy.

Současně je ale potřeba říct, že uvedení „viníci“ a brzdy inovací jsou reální a téměř denně se s nimi v praxi setkáváme. Přeji všem podnikům, ať se jich už brzy netýkají, protože jinak to budou mít na trhu stále těžší. Bez digitalizace klíčových procesů bude obtížné a většinou nemožné udržet konkurenceschopnost.