Pátrání po příčině neshod u finálního výrobku ovšem znamená zjišťovat původ každé jeho nakoupené nebo vyrobené součásti a její skutečné vlastnosti. Zjištěná data (dodavatel, dodávka, výrobní zakázka, šarže, doklady o kvalitativních zkouškách apod.) je navíc třeba archivovat takovým způsobem, aby bylo možné potřebné informace rychle vyhledat.
Systémy zpětné a dopředné dosledovatelnosti výroby jsou budovány v řadě průmyslových odvětví. A to v důsledku platné legislativy (potraviny, léčiva) nebo snahy o splnění požadavků zákazníků nebo klíčových odběratelů. Tyto systémy vedoucí ke zlepšení či udržení pozice firem na vysoce konkurenčních trzích se dnes již neobejdou bez odpovídající podpory z oblasti informačních, identifikačních a komunikačních technologií. Ty musí zajistit, aby:

• potřebná vstupní data byla do systému pořizována pokud možno automaticky v rámci odpovídajících materiálových transakcí probíhajících jak ve skladu (příjem, výdej, vstupní kontrola), tak ve výrobě (spotřeba, produkce, provedení výrobní či kontrolní operace),
• podrobnost vstupních dat odpovídala požadované úrovni dosledovatelnosti (výrobní dávka, přepravní dávka, kus),
• získané informace byly v systému zpracovávány takovým způsobem, aby zjištění původu výrobku (zpětná dosledovatelnost) nebo jeho výskytu v distribučním řetězci (dopředná dosledovatelnost) nebylo časově náročné a poskytlo všechny relevantní údaje.

Jak kódovat identifikační údaje?

Při tvorbě efektivního systému dosledovatelnosti je tedy třeba v prvé řadě využít toho, že většinu prvků, které se účastní výrobního procesu, lze „vybavit“ takovou informací, kterou lze v zakódovaném tvaru konkrétnímu prvku na začátku procesu přiřadit a v průběhu procesu opakovaně automaticky číst, případně i přepisovat. Takto zakódovanou informaci lze využít jak pro jednoznačnou identifikaci daného prvku (což je nejčastější případ), tak pro přenos dalších případných údajů, které jsou buď statické (zakódovanou informaci nelze změnit) nebo dynamické (zakódované údaje lze během procesu přepisovat).
Dnes již klasickou a všeobecně užívanou technologií kódování a automatického čtení statické informace je čárový kód, respektive jeho tzv. lineární (jednorozměrná, 1D) varianta, tvořená sekvencí čar a mezer s různou šířkou. Protože jednorozměrné čárové kódy mají z principu omezenou datovou kapacitu, je v případě požadavku na kódování většího množství údajů (jako například kód výrobku, šarže, datum spotřeby, výrobní číslo apod.) nezbytné použít několik čárových kódů, což proces čtení poněkud komplikuje. V systémech dosledovatelnosti je nejčastějším nosičem čárového kódu etiketa umístěná na odpovídající logistické jednotce nebo výrobní či materiálová průvodka, která výrobek nebo skupinu výrobků umístěných v jedné nebo několika logistických jednotkách (výrobní či transportní dávka) výrobním procesem doprovází. Je zřejmé, že životnost takového označení je poměrně malá a jeho použitelnost zejména ve výrobě je často omezená. V případě logistických jednotek pohybujících se v uzavřeném cyklu (technologické nosiče, přepravky, kontejnery apod.) je samozřejmě možné použít pro čárový kód nosič s vyšší odolností a trvanlivostí (plast, kov), avšak za cenu toho, že zakódovaná informace je neměnná, a její využití tudíž vyžaduje propojení s úložištěm dalších informací (například aktuální obsah takto identifikované logistické jednotky není dostupný přímým načtením zakódované informace, ale vyhledáním v datech odpovídajícího informačního systému - vyhledávacím klíčem je přitom načtené číslo logistické jednotky). Obdobným způsobem lze samozřejmě použit i RFID tag.
Nedostatek datové kapacity jednorozměrných čárových kódů řeší kódy dvourozměrné (plošné, všesměrové, 2D), u kterých je informace zakódována do malé plochy čtvercového nebo šestiúhelníkového tvaru. Dvourozměrné kódy umožňují zakódovat větší množství informací na poměrně malém prostoru (například u kódu typu DataMatrix lze ve čtverci o straně tři milimetry uložit až padesát znaků), snesou vyšší opotřebení než kódy jednorozměrné a v řadě případů zajišťují přečtení kódu i v případě, že je jeho část zničena. Kód je navíc čitelný i při relativně malém kontrastním poměru tmavých a světlých částí bez závislosti na orientaci kódu vůči snímači. Nosičem 2D kódu může být (stejně jako u 1D kódu) etiketa.
V případě, že odolnost (trvanlivost) etikety je v podmínkách dané výroby nedostatečná, lze využít technologie přímého značení (direct part marking, DPM), kdy je kód na identifikovaný objekt umísťován přímo – nejčastěji metodou mikrobodového ražení nebo „vypálení“ laserovým paprskem, případně vyleptání. Jednou z hlavních výhod technologie přímého značení je trvalé spojení identifikačních údajů s označeným předmětem, který tak může být v průběhu svého životního cyklu (tedy nejen ve fázi výroby a distribuce) téměř vždy prokazatelně identifikován (z praxe je znám například systém dosledovatelnosti výroby pístů do automobilových motorů, kde použitá technologie značení umožňuje jednoznačně určit daný píst i po několika letech provozu automobilu).

Systém výrobních šarží

V běžných systémech dosledovatelnosti (například v potravinářství) se pro zajištění informace o původu výrobku používá systém výrobních šarží, který je v takovém případě nezbytné aplikovat na všechny články logistického řetězce, které mohou kvalitu výsledného produktu ovlivnit. V oblasti nakupovaných surovin a obalových materiálů to například znamená:

• zavést evidenci šarží ve skladu surovin a obalových materiálů (kód šarže lze odvodit z údajů poskytnutých dodavatelem nebo z jednoznačného odkazu na položku dodacího listu),
• přiřadit každý výdej konkrétní výrobní zakázce (dílenské objednávce) a zajistit soulad mezi fyzicky provedeným a do systému zaevidovaným výdejem.

U výrobků odváděných z výroby a přijímaných na expediční sklad je nezbytné:

• vytvořit kód výrobní šarže (například využitím data výroby a kódu směny doplněného v případě potřeby o další rozlišující atributy) a označit jím každou vyrobenou logistickou jednotku,
• do systému kód šarže pořídit nejlépe při vzniku logistické jednotky ve výrobě nebo při jejím odvedení sklad.

Při výdeji zboží do distribuce je zapotřebí:

• přiřadit k jednotlivým prodejním objednávkám odpovídající šarže na základě použité rezervační strategie (FIFO, FEFO),
• zajistit, že ze skladu je vždy vydána a expedována taková šarže, která byla při rezervaci dané objednávce přiřazena.

Propojením výrobní zakázky se všemi jejími materiálovými vstupy a výstupy na úrovni šarží (aplikace principu Seiban) lze požadovanou úroveň prokazatelnosti původu výrobku zajistit a zároveň omezit důsledek případného výskytu neshodné vstupní komponenty jen na množství odpovídající její určité šarži. Šarže spotřebované na výrobu produktu určité šarže lze samozřejmě evidovat i ve výrobě v rámci materiálových operací na vstupních a výstupních místech pracoviště.

Dosledovatelnost výroby ohlídá WMS/MES

Při zavádění systému dosledovatelnosti je rovněž důležité posoudit možnosti stávajícího podnikového informačního systému v oblasti provozní úrovně řízení. V případě, že v informačním systému převládá role evidenční nad řídicí, tj. výrobní a logistické procesy nejsou informačním systémem plánovány a řízeny, ale pouze evidovány (obvykle na základě údajů z interních dokladů o realizovaných materiálových pohybech pořizovaných do systému s menším či větším časovým zpožděním příslušnými provozními pracovníky), závisí systém dosledovatelnosti převážně na lidském faktoru a prokazatelnost systému i jeho efektivita jsou poměrně nízké. Pokud je ve společnosti provozován některý ze systémů typu warehouse management system (WMS) nebo manufacturing execution system (MES), který je schopen převzít zodpovědnost za evidenci a řízení materiálového toku surovin, polotovarů a hotových výrobků, lze roli lidského faktoru v systému dosledovatelnosti omezit a prokazatelnost dat i efektivnost jejich zpracování výrazně zvýšit. Udržování aktuálních i historických informací o stavu, pohybu a obsahu každé logistické jednotky a aktivní řízení provozních pracovníků prostřednictvím mobilních terminálů tak umožňuje minimalizovat chybovost v oblasti materiálových pohybů a získat absolutní přehled nad toky surovin, polotovarů, hotových výrobků i nakoupeného zboží v podniku.
Zavedení efektivního a spolehlivého systému dosledovatelnosti představuje vždy určitý zásah do stávajících pracovních postupů v jednotlivých logistických a výrobních provozech. Při rozhodování o těchto změnách je však třeba si vždy uvědomit, že dílčí změny realizované izolovaně bez vzájemné návaznosti vedou často k nesystémovému řešení, které může být sice zpočátku investičně méně náročné, avšak z hlediska provozních nákladů i dalších vynucených investic ve výsledku dražší než řešení komplexní.

Josef Černý
Autor pracuje ve společnosti ICZ jako vedoucí oddělení aplikací pro logistiku a výrobu.