V kultovním filmu Stopařův průvodce po galaxii čeká celá galaxie na to, aby nejnovější super počítač odpověděl na základní otázku života, vesmíru a vůbec. Po dlouhé době počítač vysloví odpověď 42. Lidé jsou pochopitelně zmateni. „Problém je v tom, že nevíte, jak zní otázka,“ vysvětlí jim počítač. V podobné situaci se dnes tak trochu nacházíme, pokud jde o metodu BIM. Za poslední roky už postupně většina – alespoň té odborné – veřejnosti začíná chápat, že BIM není 3D model nebo nějaký software. Pořád ale ještě není u neodborné veřejnosti tak úplně jasné, co vlastně BIM je, takže stále narážíme na požadavky typu „chceme BIM a chceme ho hodně“.

Jenže právě tady se skrývá největší zádrhel. Není možné využívat BIM jen proto, že je to moderní, nebo dokonce proto, že to po vás někdo chce. Tedy, možné to samozřejmě je, ale pak počítejte s tím, že vám využívání metody BIM nic nepřinese a nejspíše ještě váš projekt pořádně prodraží. Ale to není chyba metody BIM. Je na nás, abychom si jasně určili, co od využití metody BIM chceme. Nač budeme informace potřebovat. Když se nám to podaří, velmi rychle zjistíme, že BIM nese výhody téměř okamžitě a v každém okamžiku životního cyklu stavby přináší velmi zásadní úspory. V konečném efektu by projekt s využitím metody BIM neměl být nikdy dražší, ale naopak by vám měl přinést úspory plynoucí z menšího počtu chyb, odstranění většiny kolizí a následně také zásadní úspory při užívání, správě a údržbě stavby.

Data nejsou informace

Při každé lidské činnosti, a stavba není rozhodně výjimkou, vzniká obrovské množství dat. Naprostá většina projekčních činností dnes probíhá v počítači, což samo o sobě znamená obrovské objemy dat. Jenže data sama o sobě v podstatě nemají žádný smysl. Jsou to jen jedničky a nuly. Data jsou i všechny naše vjemy, které dokážeme zachytit svými smysly, údaje zaznamenané v digitální (číselné) podo­bě určené k počítačovému zpracování. Sama o sobě nám ale k niče­mu nejsou. Abychom je mohli využít, potřebujeme data proměnit v informace. Přitom platí, že ne všechna data jsou informace. Infor­ma­ce jsou totiž data prezentovaná v takovém kontextu, který dává smysl a význam. Platí tedy rovnice Informace = data + význam + struktura. Proto s nimi potřebujeme pracovat strukturovaně.

Je vlastně docela zajímavé, že metoda BIM vznikla dávno před tím, než se osobní počítače staly běžnou součástí našich životů. Přesto jejím tvůrcům bylo již tehdy jasné, že jednou bude nezbytné data ukládat strukturovaně tak, aby bylo možné je sdílet a vytvářet z nich informace A jejich předpoklad se ukázal jako téměř prorocký.

Nutnost pracovat s informacemi strukturovaně byla zřejmá již tehdy. Dnes, o více než půlstoletí později, již přidáváme, že informace by měla být nejen strukturovaná, ale také opakovatelná a ideálně i strojově zpracovatelná. To nám totiž otevírá cestu k efektivní práci s informacemi a jejich automatizovanému zpracování. Současně nám to ale umožní – a to je z pohledu metody BIM zásadní – informace sdílet napříč životním cyklem stavby a především napříč všemi stavařskými profesemi. Každá z nich je totiž jiná a každá používá jiné digitální nástroje. Pokud ale budeme mít informace strukturované a opakovatelné, dokáží si z nich jednotlivé profese vybrat přesně to, co je pro jejich práci důležité. Díky tomu budou moci všichni praco­vat s jednou verzí informace, která bude sdílená. Platí, že ne každý potřebuje všechny informace, musí být, ale schopen získat ty, které jsou pro něj relevantní. A právě tady přináší BIM zásadní pomoc.

Informační model stavby to jsou strukturované informace

Při využívání metody BIM tvoří takovou souhrnnou otevřenou data­bá­zi strukturovaných informací informační model stavby (IMS). Ten v sobě propojuje (pořád pracujeme se strukturovanými informacemi) nejen grafické a negrafické informace o stavbě, ale obsahuje také digitální i elektronické (např. PDF) dokumenty, záznamy komunikace, a především záznamy průběhu a výsledků digitalizovaných procesů. A to všechno po celou dobu životního cyklu stavby, tedy od prvního záměru přes přípravu, projektování, samotnou stavbu až po správu a užívání budovy, včetně demolice na konci její životnosti. Samozřejmě, že jde o obrovské množství informací. Ty jsou ale strukturované a také ve strojově čitelné podobě, to znamená, že najít to, co hledáte, není problém. A co víc, řadu činností lze – s využitím těchto informací – efektivně automatizovat.

Nyní si ale musíme položit zásadní otázku – jaké informace opravdu potřebujeme? Na první pohled je odpověď snadná – přece všechny! A s tímto přístupem jsme se skutečně zejména v začátcích využívání metody BIM u sebe setkávali poměrně často. Připomeňme si, že součástí informačního modelu stavby (IMS) je také digitální model stavby (DiMS), což je v podstatě geoprostorové zobrazení stavby, které ovšem kromě grafické podoby nese také tak zvané negrafické informace. DiMS by měl v každém okamžiku co nejpřesněji odpovídat skutečné podobě stavby ve fyzickém světě. Právě okouzlení digitálním modelem stavby vedlo mnohdy k požadavkům, mít model co nejpodrobnější. Prostě všechny informace, které jdou.

Záhy se ale ukázalo, že tento přístup vede pouze k tomu, že projekt se nesmírně prodraží, a co hůře, výsledný model je vlastně dlouhodobě nepoužitelný. Proč? To je v podstatě poměrně jednoduché, samozřejmě platí, že vložení každé informace něco stojí (projektantův čas a tím i zadavatelovy peníze). Takže vytvořit DiMS zobrazující celou stavbu do všech nejmenších detailů, včetně všech rozvodů elektřiny či drobných zařizovacích předmětů, samozřejmě nějakou dobu projektantovi trvá, a tedy vytvoření projektu (modelu) prodražuje. Navíc u takto detailního modelu nastává další zádrhel – prakticky není možné ho udržovat aktuální. Jen málokdy se podaří, že třeba dráty rozvodů elektřiny jsou taženy tak, jak je uvedeno v projektu. Zpětně ale jejich skutečnou polohu zanést do modelu je téměř nemožné. Stejně tak požadavek mít v modelu všechny zásobníky na toaletní papír včetně jejich naplnění, vypadá na první pohled zajímavě. Ale je v něčích silách skutečně pravidelně do modelu zanášet naplnění zásobníků? Nejspíše není. V konečném důsledku se pak model natolik vzdálí od reality stavby, že jej nebude možné využívat jako zdroj informací. A to je samozřejmě špatně.

Jedním z nezbytných aspektů úspěšného (a tedy efektivního) využívání metody BIM je tedy správné určení rozsahu požadovaných informací v závislosti na tom, jaké cíle má BIM vlastně plnit. Potřebujete mít model v takové podrobnosti, aby z něj bylo možné vygenerovat 2D dokumentaci pro stavební povolení? Případně chcete později využít IMS pro přenesení informací do nějakého CAFM systému pro správu a údržbu budovy? Pak bude zřejmě vhodné přizvat hned v úvodní fázi k projektu také facility managera, který bude schopen definovat rozsah informací potřebných pro jeho práci v budoucnu – najednou bude třeba do modelu přidat například i povrchy podlah a stěn, parapety a celou řadu dalších informací. A takto můžeme postupovat dále. Přitom samozřejmě platí, že neexistuje jedno univerzální řešení. To, co u malého stavebníka nedává žádný smysl, může být důležité pro velkou správcovskou firmu, která udržuje desítky či stovky staveb po celém světě. Pro ni může dávat smysl zanést některé předměty do modelu za cenu vyšší pracnosti na začátku, protože jí to přinese vyšší efektivitu při následné správě (bude moci jednoduše vidět, ve kterých stavbách napříč portfoliem jsou je ten, který předmět použit).

Potřeba si porozumět

Základním principem, na kterém dnes využívání metody BIM stojí, je tak zvaný LOIN, neboli Level of information needed. Ten vychází že ČSN EN 17 412-1 a určuje úroveň informačních potřeb, tedy kontext pro specifikování požadavků. Specifikaci přitom určuje účel užití, aktér (účastník procesu), milník a zatřídění podle klasifikace. Požadavky jsou: geometrické informace, alfanumerické informace, dokumenty a strukturu a umístění modelu. A na tomto principu je vytvořen také Datový standard staveb (DSS), který společně s mezinárodním klasifikačním systémem CCI tvoří společný digitální jazyk pro české stavby. Ten bude úzce propojen právě s DSS tak, aby klasifikace a identifikace obsažená v klasifikačním systému tvořila jasný celek s DSS. Je to právě datový standard staveb, který určuje strukturu a obsah informací informačního modelu stavby a umožňuje vzájemné předávání dat mezi stavebními obory, včetně jejich softwarovými nástroji.

Právě datové šablony DSS pomáhají určit potřebný rozsah informací, které má model obsahovat. Zásadní přitom je, že DSS se v budoucnu stane integrální součástí digitálních nástrojů pro projektování (i pro další stavařské profese). To znamená, že většina informací bude do modelu doplňována automaticky – například projektant do modelu vloží okno. To už v sobě nese potřebnou šablonu negrafických informací, které pocházejí z databáze výrobce, a současně třeba i klasifikaci. Projektant tak doplní několik málo specifických informací. Nejde ale o žádné informace navíc, jen jsou nyní ve strukturované podobě. Díky tomu je bude moci bez problémů použít kterákoli další stavařská profese, která bude s modelem pracovat později – a je jedno, jestli to bude rozpočtář či facility manager. Nikdo z nich nebude muset zadávat informace znovu, ani je složitě dohledávat. Využije ty, již jednou zadané.

A ještě jedna důležitá věc. Skutečnost, že máme k dispozici všechny relevantní informace o stavbě ve strukturované podobě znamená, že jsme schopni v nich také vyhledávat. Informace, kterou byste dříve hledali velmi těžko v šanonech, poznámkách, e-mailech či dokonce messengeru, je k dispozici na pár kliknutí myší. Navíc se zárukou toho, že je platná a aktuální. To znamená, že metoda BIM dává všem do ruky poměrně mocný nástroj – mohou rozhodovat na základě informací a fakt, místo odhadů. I to může někdy ušetřit opravdu dost peněz!

Jan Lodl Autor článku působí v České agentuře pro standardizaci v odboru Koncepce BIM.