Zjednodušený model dodavatelského řetězce se často vykresluje jako integrované řečiště, v němž jedním směrem teče hmotný tok a druhým peníze. To vše spojené pojivem informací. Schopnost komunikovat, sdílet informace mezi jednotlivými partnery – odběrateli a dodavateli – spolu se schopností umět tyto informace využít je to, co činí dodavatelský řetězec více či méně efektivním.


Z logiky věci se drtivá většina podniků soustřeďuje v první řadě na procesy související s bezchybnými dodávkami zákazníkům. Už celé generace před námi uctívaly motto „náš zákazník – náš pán". Zajímavé je, že o roli dodavatelů lidová slovesnost mlčí. V moderním světě provázaných zásobovacích řetězců se však po léta zaběhnuté pořádky mění. Chyba na straně dodavatele dokáže způsobit neschopnost dostát závazkům vůči odběrateli. Vedení prozíravých podniků si proto uvědomují, že stejnou péči, jakou věnovala zefektivnění procesů směrem k zákazníkovi, se vyplatí věnovat i procesům na vstupu. Speciálně v automobilovém průmyslu, kde je snaha zbavit se všech zásob a pracovat jen s materiálem nezbytně nutným pro aktuální potřeby výroby, se lehce může přihodit, že chybná dodávka zastaví výrobu, jednoduše proto, že není po ruce žádná materiálová rezerva. Z tohoto pohledu je proto zajištění bezproblémového a pohotového nákupu a dodavatelské logistiky pro podniky životní nutností. Zákazníkům je totiž srdečně jedno, jestli za to, že nedostali objednané zboží včas, můžete vy, nebo váš dodavatel. Partneři v dodavatelském schématu automobilového průmyslu jsou na sobě závislí podobně jako horolezci ve stěně. I ten poslední na laně sebou může strhnout vrcholového lezce. Právě proto se současný model řízení automobilového zásobovacího řetězce přeměňuje do podoby kolaborativního, na vzájemné spolupráci založeného modelu.

Domino efekt

Takový model může fungovat jen za předpokladu dokonalé informovanosti každého jednotlivého podniku „na laně“ a jeho schopnosti pružně reagovat. Takto propojeni pupeční šňůrou informací jsou automobilky s Tier1 dodavateli, kteří v JIT režimu zásobují montážní linku. Roli pupeční šňůry zde reprezentuje přímá datová výměna mezi výrobně-logistickými systémy obou partnerů v podobě EDI komunikace. Jenže ani systémový Tier1 dodavatel nemá zájem držet si nadbytečné zásoby, a tak vyžaduje stejně pružný model zásobování i od svých vlastních dodavatelů. Domino efekt ovšem působí jen tak dlouho, než narazí na nějakou skutečnou bariéru. Odvolávku, kanbanový impulz nebo report o skladové zásobě v elektronické podobě jednoduše nemůžete poslat někomu, kdo ji neumí, nechce nebo nemůže přijmout a zpracovat. Ještě před deseti, patnácti lety se obecně věřilo, že se podaří vytvořit hierarchický model automobilového dodavatelského řetězce se stoprocentní penetrací systémových (ERP) a komunikačních (EDI) nástrojů na všech jeho stupních. Postupem času však bylo stále evidentnější, že tato ambiciózní vize je pouhou iluzí. Přimět menší podniky, aby disponovaly stejným IT arzenálem jako jejich podstatně mocnější zákazníci, bylo ekonomicky neodůvodnitelné.

Internet na scénu!

Je tu ale ještě jeden aspekt, který vrhá stín na tradiční EDI výměnu dat. Jak už bylo řečeno, EDI je mírně odosobněná forma komunikace, která umožňuje, aby si spolu mohly „povídat“ různé počítačové systémy. Pro oblast tvrdých logistických dat naprosto vyhovující, jenže praxe ukazuje, že spolupráce mezi mnou a mým dodavatelem obsahuje celou řadu změn, potřeby vyjednávání, domluvy a zpětné vazby. Změnové řízení je velice zřídka řešeno prostřednictvím EDI. Samozřejmě, že je možné a běžné vést jej s dodavatelem po telefonu nebo prostřednictvím e-mailu a domluvu následně zaevidovat v systému, ale není vždycky jisté, že obě strany pochopily dohodu stejně. Příliš mnoho forem komunikace nastoluje problémy s průkazností a ověřitelností informací stejně jako nebezpečí případné dezinterpretace. Rozšíření internetu – univerzálního, dostupného a flexibilního prostředí – však dalo ambici totální integrace zásobovacího řetězce zcela nový rozměr. Větší a středně velké podniky brzy pochopily, že když nejde hora k Mohamedovi, může Mohamed přes internet až k hoře – dodavateli. Dříve ani soustavný tlak nepřiměl menší dodavatele ve větší míře investovat do odpovídajících elektronických systémů, a tak řada podniků změnila taktiku. Samy investovaly do systémů, které byly otevřeny, dokonce přímo určeny, dodavatelům. Jediným předpokladem bylo, aby ti měli PC a internetové připojení. To je naštěstí dnes už i v průmyslu stejnou samozřejmostí jako elektřina, plyn či voda. Jestli něco označit jako řešení výhodné pro obě strany, pak je to právě tento případ. Odběratelé najednou získali účinný nástroj, pomocí kterého byli jednoduchým způsobem schopni řídit zásobování od dodavatelů. A ti i přes prvotní odpor najednou začali fungovat pružně a štíhle.

Krystalická čistota vztahů

Na začátku tohoto desetiletí se začaly objevovat první internetové portály, které umožňovaly poskytnout dodavatelům nejen potřebné informace pro realizaci dodávek, ale i systémové prostředí, s jehož pomocí si lze například vytisknout transportní etikety s čárovým kódem či stáhnout potřebná data do svého vlastního plánovacího systému. Základní myšlenkou portálu je vytvoření sdíleného místa komunikace mezi odběratelem a dodavatelem, v němž se odsouhlasují a uchovávají změny, prezentují předpovědi poptávky či fakturační data nebo jakékoliv jiné informace důležité pro efektivní spolupráci obou stran. Už žádné telefonování pro ověření, zda dodavatel převzal odvolávku, a pro ujištění, že objednané zboží bude doručeno správně a na čas. Už žádné výmluvy dodavatelů, že se objednávka ztratila někde cestou. Stačí jediný pohled do společného systému a vše je jasné a průkazné. Přesně to vystihuje anglický termín „visibility“ – transparentní dodavatelský řetězec, v němž každý článek má ty správné informace, aby se soukolí materiálového toku nezastavilo. Na tomto místě je nezbytné upozornit na rozdíl mezi takzvanými webEDI systémy a portálovými řešeními. WebEDI pouze zprostředkovává požadavky přes internet a je vlastně obdobou klasického EDI, ovšem dostupného jako služba na internetu. Portálové systémy pro dodavatele obsahují webEDI jako svou nedělitelnou součást, ale navíc poskytují přidanou hodnotu ve formě funkcionality logistického systému. Neztrácejme tedy ze zřetele podstatu, pro niž se elektronická portálová řešení zavádějí. Cílem je:

• snížit zásoby materiálu u zákazníka,
• zkrátit objednávkový cyklus,
• zvýšit reakční schopnost dodavatele,
• snížit pracnost pro obě strany.

Odvahu, odběrateli

Příklad v česku působící japonské společnosti Tokai Rika dokazuje, že integrace dodavatelů s pomocí internetu funguje. TRCZ zpřístupnilo dodavatelům přes internet systém, jehož prostřednictvím přijímají a potvrzují přijetí odvolávek či kanbanových impulzů, avizují dodávky na cestě, které současně na expedici označují etiketami vytištěnými z portálu. Tahle změna v komunikaci spolu s dalšími procesními opatřeními měla za následek téměř okamžité markantní zlepšení ukazatelů výkonnosti materiálové logistiky. Během velice krátké doby dokázaly v TRCZ snížit původní více než sedmidenní zásobu na vstupu na čtvrtinu. „Investice do portálového systému s dodavateli se nám vrátila během několika týdnů,“ hodnotí přínosy zavedení systému DCI MySupplier manažer řízení výroby Roman Kyncl. Jen to, že dodavatelé začaly značit dodávky interní etiketou TRCZ šetří obrovské množství práce, které se dříve muselo věnovat přeznačování. „Obtížnější, než jsme očekávali, však bylo vyjednávání s dodavateli, aby na změnu procesu v komunikaci s námi přistoupili,“ naznačuje odvrácenou tvář implementace Roman Kyncl. Problémy s ochotou dodavatelů akceptovat změny související s přechodem na novou formu spolupráce přitom nejsou ojedinělé a jsou jednou z nejčastějších příčin relativně dlouhé doby realizace zavedení portálových řešení. Například výrobce interiérových obkladů Rieter neuspěl u některých dodavatelů s požadavkem akceptace jeho dodavatelského portálu ani po letech. Dodavatel jednoduše někdy nemá tak silnou motivaci a zodpovědnost, jakou od něj zákazník očekává. Jsou známy případy, kdy automobilka nadiktuje svému dodavateli firmy, od kterých musí nakupovat subkomponenty, včetně ceny a ten pak nemá prakticky žádné „páky v rukou“ pro případ, že subdodavatel nefunguje jak má. V našich zeměpisných šířkách je zase obvyklé, že zakázky jsou dojednávány centrálami globálních firem a úkolem lokálních výroben je daný projekt pouze zrealizovat, často bez většího zájmu místních lidí.

Půjdu sám, anebo s dobou!

Jak tedy vlastně v praxi automobilové podniky fungují s fenoménem dodavatelských portálů pro spolupráci s dodavateli? Firma, která se rozhodne pracovat na integraci své dodavatelské komunity, dříve nebo později využití internetových technologií zvažuje. Obvykle má na výběr dvě možnosti: svěřit tuto oblast některému z poskytovatelů portálových služeb, nebo provozovat řešení ve vlastní režii a správě. Z komerčních portálů za zmínku stojí především SupplyOn a Covisint. Zatímco Covisint byl na přelomu tisíciletí velkým mediálním hitem, poté co na tomto projektu prodělaly velké americké automobilky miliony dolarů, byla tato firma odprodána softwarové firmě Compuware a dnes se profiluje spíše jako poskytovatel webEDI služeb. Opačný příběh nabízí evropský SupplyOn. Firma budovaná velkými německými dodavatelskými koncerny, jako Bosch, Continental nebo ZF s přímou podporou softwarového gigantu SAP, dokázala ustát výkyvy trhu a dnes má 8 500 uživatelů. Dokáže nejen suplovat EDI, ale nabízí i řadu užitečných funkcí pro oblast logistiky, nákupu, společného vývoje a řízení kvality. To, co na SupplyOn některé potenciální zákazníky odrazuje, jsou však příliš vysoké náklady spojené s využíváním této služby. Druhá skupina firem má raději vše pod vlastní kontrolou a dodavatelský portál si spravuje a rozvíjí interně, obvykle v úzké spolupráci s nějakou softwarovou firmou. Uživatelé SAP mají nástroje na vytvoření webového portálu snadno dosažitelné v rámci balíku mySAP Business Suite. Na tomto poli se podařilo prosadit i společnosti Infor s řešením SupplyWeb. Do stejné kategorie patří i naše vlastní řešení DCI MySupplier.
Ovšem i lokální dodavatelé nabízejí vedle instalace systému přímo do prostředí zákazníka možnost využívat systém pro spolupráci s dodavateli na internetu formou poskytované služby. Zákazník pak platí periodický paušál a veškeré starosti s provozem, hardwarem, připojováním dodavatelů, správou systému, bezpečností atd. má poskytovatel služby.

Integrace

Samostatnou kapitolou v provozování dodavatelských portálů jsou jejich vazby na okolní systémy zajišťující řízení nákupu, plánování, fakturace a interní logistiky. Je nad slunce jasné, že má-li portál plnit úlohu integrátora výrobně-logistických procesů s procesy dodavatelskými, pak jeho interakce s ERP a logistickými systémy musí být velice těsná. Dle našich zkušeností lze integraci zvládnout relativně jednoduše. Obvykle u zákazníka portál integrujeme s jeho vlastním ERP systémem, z něhož se přenášejí předpovědi poptávky, odvolávky nebo objednávky na dodavatele, příjmy a avíza. Aby nastavování parametrů systému bylo co nejjednodušší, přenášejí se z ERP systému i kmenová data. To nejen šetří čas, ale zajišťuje také datovou integritu obou systémů. Pro dodavatele je velice důležité, že informace pro ně určené si mají možnost stahovat v elektronických formátech XML, CSV nebo nejběžnějším XLS a následně je pak importovat do svých vlastních plánovacích aplikací. Tím se opět daří protáhnout automatickou elektronickou výměnu dat a jejich zpracování o další stupeň v dodavatelském řetězci a naplnit tak vizi integrovaného řečiště dat od automobilky až po bazální dodavatele primárních materiálů a surovin.

Autoři působí ve společnosti Aimtec.