Volné užití díla v souvislosti s počítačovými programy

Výjimky a omezení autorského práva lze z obecného hlediska uplatnit pouze v případech, které jsou výslovně zakotveny v autorském zákoně, a jen za předpokladu, že takové užití díla není v rozporu s běžným způsobem jeho užívání a nejsou jím nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora (např. nepřiměřené omezení příjmů autora z jeho autorských práv).

Podle ustanovení § 30 autorského zákona obecně lze autorské dílo volně užívat pro osobní potřebu fyzické osoby, pokud účelem tako­vé­ho­to užívání není dosažení přímého či nepřímého hospodářského prospěchu. „Osobní potřebou“ je zapotřebí rozumět užití díla v sou­kro­mí či v rámci domácnosti uživatele (např. pro samostudium, osob­ní zábavu apod.). Jednu z hlavních výjimek z obecného zákonného oprávnění užít autorské dílo pro svou vlastní osobní potřebu však představují právě počítačové programy, které jsou zcela vyloučeny z rozmnožování pro osobní potřebu. Tato výjimka vyplývá z evropské směrnice o právní ochraně počítačových programů.

Ochrana autorského práva se tedy vztahuje na všechny druhy počítačových programů, tedy jak ty čistě podnikatelsky zaměřené, tak i počítačové programy vzdělávací, zábavní (např. počítačové hry) apod. Rozmnožování počítačových programů pro ryze osobní potřebu, které by se dělo ve velkém rozsahu, by totiž bylo schopno narušit běžné obchodní užívání takovýchto programů na trhu a mohlo by velmi rychle způsobit hospodářskou újmu oprávněným zájmům autorů (zejm. vývojářů počítačových programů a softwaru). V praxi to tedy znamená, že i v soukromí je možné užívat pouze takové rozmnoženiny počítačových programů a softwaru, které byly pořízeny se souhlasem autora, popř. se souhlasem jiného vykonavatele majetkových autorských práv k takovému softwaru.

Zákonné licence

Přesto, že autorský zákon ve svých ustanoveních § 30a a násl. zakotvuje celou řadu tzv. zákonných licencí, umožňujících za předem stanovených podmínek užívat díla požívající autorsko-právní ochrany a těšit se z možností, které by se daly považovat za vzdálenou obdobu „fair use“, na počítačové programy se předmětné zákonné licence vztahují pouze minimálně. Důvod je úplně stejný jako ten, který znemožňuje volné užití díla ve vztahu k počítačovým programům tak, jak vyplývá z evropské směrnice o právní ochraně počítačových programů – tedy čistě hospodářský.

Ustanovení § 66 odst. 7 autorského zákona proto výslovně zapovídá využití většiny zákonných licencí pro počítačové programy (resp. software), v důsledku čehož se na software neuplatní bezúplatné zákonné licence, umožňující užívání autorských děl při splnění zákonných podmínek bez souhlasu autora. Výjimku tvoří pouze bezúplatné zákonné licence úřední dle § 34 písm. a) autorského zákona a bezúplatné zákonné licence pro dočasné (technické) rozmnoženiny vznikající při přenosu díla počítačovou nebo obdobnou sítí dle § 38a odst. 1 písm. a) autorského zákona.

Co se týče bezúplatné zákonné licence úřední dle § 34 písm. a) autorského zákona, tato umožňuje autorské dílo (vč. počítačového programu) užít v odůvodněné míře na základě zákona pro účely veřejné bezpečnosti, pro soudní nebo správní řízení nebo k jinému úřednímu účelu, popř. pro parlamentní jednání. Užití této zákonné licence v soukromém sektoru je tedy zcela vyloučeno, což činí tento typ zákonné výjimky jak pro vývojáře, tak i pro běžné uživatele počítačových programů v praxi zcela nepoužitelným.

Ve vztahu k druhé zákonné licenci zakotvené v § 38a odst. 1 písm. a) autorského zákona tato umožňuje užívat autorská díla osobám, které provádí dočasné úkony rozmnožování děl, jež jsou pomíjivé nebo podružné, tvoří nedílnou součást technologického procesu a nemají žádný samostatný hospodářský význam a jejich jediným účelem je umožnit přenos díla počítačovou nebo obdobnou sítí mezi třetími stranami prostřednictvím zprostředkovatele. Tyto tzv. technické rozmnoženiny jsou takové rozmnoženiny autorských děl, které nemají žádný vlastní hospodářský význam a tvoří se zcela samovolně v rámci procesu zpřístupnění díla v elektronické podobě (např. prostřednictvím internetu). Mezi úkony, které splňují náleži­tos­ti této zákonné licence, pak patří např. prohlížení webových stránek (browsing), ukládání informací do vyrovnávací paměti (cach­ing) nebo účinné fungování přenosových systémů (buffering) atp.

Závěrem

Ze shora uvedeného je zjevné, že zákonné výjimky a omezení autor­ské­ho práva, které by se v českém právním řádu daly považovat za obdobu „fair use“, jsou ve vztahu k softwaru velmi striktně omezeny, ne-li zcela zakázány. Jak již bylo nastíněno, důvody jsou především hospodářské, jelikož značná část softwaru je na trhu užívána domácnostmi výhradně k soukromým účelům, což tvoří nezanedba­tel­nou část trhu, o který by vývojářské společnosti přišly, pokud by se využití softwaru stalo bezúplatným například pro soukromé účely. Nadto i kdyby tato výjimka byla v teoretické rovině akceptována, dalo by se současně očekávat radikální zvýšení ilegálního užívání softwaru i takovými subjekty, na které by se výjimka jinak neapliko­va­la, v důsledku čehož by se trh stal prakticky nekontrolovatelným.

JUDr. Jiří Matzner, Ph.D., LLM. Autor článku je zakladatelem advokátní kanceláře MATZNER et al.