Dále v textu bude užíván termín software, pod kterým jsou zahrnuty zákonné termíny počítačový program a databáze. Článek se zabývá zejména dodávkami takového softwaru, který je v IT praxi označován pod pojmem informační systém.

Obecně k pojmu vada u smluv o dílo

Pokud je software implementován u objednatele, anebo zhotoven na objednávku (a obvykle rovněž implementován), užijí se příslušná ustanovení smlouvy o dílo, podle kterých „vadou díla je stav, kdy provedení díla neodpovídá výsledku určenému ve smlouvě“. Toto je rozdíl od laického pojetí odpovědnosti za vady, která je chápána spíše jako nefunkčnost části zboží či díla, nebo dokonce úplná nefunkčnost zboží či díla.

V případě softwaru tedy není vadným plněním zhotovitele pouze stav, kdy software nelze vůbec spustit nebo nainstalovat, popřípadě kdy jsou nefunkční jeho zásadní části (např. jednotlivé moduly ERP systému spolu nekomunikují, i když jsou samy o sobě funkční). Software je nutno označit za vadný i v případě, kdy jeho vlastnosti neodpovídají vlastnostem výslovně sjednaným nebo obvyklým (např. CRM systém a jeho části fungují, ovšem při zatížení blížícímu se maximálnímu počtu uživatelů je systém nestabilní nebo vykazuje doby odezvy delší než ve smlouvě sjednané, popřípadě delší, než je obvyklé, nejsou-li doby odezvy uvedeny ve smlouvě přesně).

Software však lze označit za vadný také v případě, kdy sice všechny jeho části fungují řádně a vykazují vlastnosti obvyklé, avšak software nelze použít ke sjednanému účelu (např. CRM systém vůbec neobsahuje funkci, která byla sjednána, nebo je možno ji považovat s ohledem na předmět podnikání objednatele za obvyklou a pro objednatele zcela zásadní). Chybí-li ve smlouvě přesná specifikace vlastností softwaru, je zhotovitel povinen implementovat software s funkcemi, které se hodí pro dosažení účelu sjednaného ve smlouvě. Obchodní zákoník sice pamatuje i na případ, kdy ze smlouvy nevyplývá ani její účel – v takovém případě je zhotovitel povinen dodat software s takovými vlastnostmi, které umožní dosažení účelu, k němuž se takový software zpravidla užívá. Nicméně tato formulace plná neurčitých právních pojmů přímo vybízí k tomu, aby si každá strana vyložila požadované vlastnosti softwaru po svém a vzniknul spor, nebo aspoň vzájemná nespokojenost na obou stranách.

Stav zdrojových kódů jako vada?

V řadě případů dostáváme dotazy na to, nakolik lze stav zdrojových kódů posoudit z pohledu odpovědnosti za vady. Zatím jsme se nesetkali s případem, kdy by si objednatel vymínil vlastnosti zdrojových kódů z hlediska toho, jak srozumitelně jsou napsány či jak se v nich průměrný programátor zorientuje (i takové ujednání není vyloučeno). Proto platí, že je-li výstupem činnosti zhotovitele software, který z pohledu své funkcionality odpovídá sjednaným vlastnostem, není podstatné, zda určité části mohly být naprogramovány srozumitelněji, jednodušeji nebo jinak „lépe“.

A naopak i software, který je z hlediska funkčnosti nebo bezvadného způsobu naprogramování sám o sobě bezchybný, bude možno považovat za vadný, pokud nebudou jeho vlastnosti odpovídat výsledku uvedenému ve smlouvě. I dle judikatury totiž nelze funkčnost předmětu plnění ztotožňovat s řádným plněním. Zcela běžnou součástí plnění zhotovitele u softwaru zhotoveného na objednávku, který je předáván včetně zdrojových kódů, je však dokumentace. Ani v těchto případech sice obvykle nejsou sjednávány vlastnosti zdrojových kódů jako takových, nicméně sjednávají se podmínky a vlastnosti dokumentace k těmto zdrojovým kódům. I nesplnění sjednaných vlastností dokumentace by představovalo vadné plnění.

Typické oblasti vad softwaru

Z vlastní praxe a zahraničních zkušeností můžeme vyjmenovat typické okruhy vad softwaru, pomineme-li kategorii vad právních:

• vady spočívající v chybné funkcionalitě softwaru,
• absence sjednané nebo obvyklé funkcionality,
• nedostatek interoperability softwaru s jinými počítačovými programy a databázemi, zvláště je-li taková interoperabilita obvyklá, popřípadě sjednaná,
• přílišné požadavky na kapacitu hardwaru,
• nízká rychlost softwaru, dlouhá doba odezvy,
• nedostatek uživatelského komfortu při práci se softwarem (tato kategorie je značně subjektivní a lze ji jen obtížně postihnout).

Odpovědnost za vady a licenční smlouva

Zatímco například v SRN se aplikuje na dodávky softwaru přiměřeně kupní smlouva, v České republice se aplikuje smlouva licenční. Její úprava v autorském zákoně je však velice kusá a problematiku odpovědnosti za vady neupravuje vůbec. Znamená to tedy, že v případě vadné dodávky softwaru nelze uplatnit nároky vyplývající z odpovědnosti za vady?

V jednom konkrétním sporu, který skončil až u českého Nejvyššího soudu, se skutečně dodavatel softwaru uchýlil k argumentaci, podle které „autorský zákon nestanoví žádnou odpovědnost za vady počítačového programu a nelze užít ani obecnou odpovědnost za vady, když ta se vztahuje pouze na vady věci a nikoli na vady užívacího práva“. Proto dle názoru dodavatele nebyl nabyvatel oprávněn odstoupit od smlouvy pro vady dodaného softwaru.
Nejvyšší soud však uvedl, že samotná skutečnost, že předmět smlouvy (poskytnuté plnění) je autorským dílem, nemá vliv na možnost aplikace obecných ustanovení obchodního zákoníku, upravujících mimo jiné prodlení nebo odstoupení od smlouvy. A tak i při úplné absenci úpravy odpovědnosti za vady ve smlouvě platí, že software by měl být poskytnut k užívání vždy bez vad.

Prokazování sjednaných vlastností softwaru

Shora bylo často zmíněno o vlastnostech sjednaných ve smlouvě nebo o účelu uvedeném ve smlouvě. V praxi se však často setkáváme s tím, že smlouva včetně příloh je značně nedostatečná. Pomoci mohou alespoň výkladová pravidla obchodního zákoníku, podle kterých se smlouva vykládá podle úmyslu jednající osoby, pokud byl tento úmysl znám druhé straně, které bylo uzavření smlouvy navrženo.

Pokud tedy smlouva nemá dostatečně široká úvodní ustanovení s deklarací účelu, ani neobsahuje vymezení cílového stavu, mohou smluvní strany prokázat sjednané vlastnosti softwaru mimo jiné odkazem na:

• požadavky objednatele uvedené v poptávce (pokud k ní nevznesl dodavatel výhrady),
• prohlášení dodavatele učiněná v nabídce, ale také v reklamních materiálech,
• informace vzájemně sdělené během sjednávání smlouvy a při její realizaci (např. odkazem na protokoly z jednání, letter of intent, zápisy projektových týmů),
• obvyklé a běžné vlastnosti obdobného softwaru (např. je zřejmé, že výstupy ERP systému musí být v souladu s platnými právními předpisy, formuláře k podání daňových přiznání musí odpovídat aktuálním zákonům z oblasti daní, prováděcích předpisů atd.).

S touto problematikou ale souvisí i opačný problém. Jak zabránit tomu, aby při výkladu sporného ustanovení smlouvy „nevytáhnul“ objednatel či dodavatel/zhotovitel nějaký e-mail nebo informaci, která se objevila ještě před uzavřením smlouvy a byla diskutována? V těchto případech lze doporučit, aby smlouva zahrnula výslovné ustanovení o tom, že při výkladu smlouvy a rozsahu předmětu plnění se vychází pouze ze smlouvy a příloh smlouvy (součástí příloh někdy bývá i poptávková dokumentace) – nepřihlíží se však k informacím, dokumentům nebo technickým parametrům, které si smluvní strany poskytly před uzavřením smlouvy, bez ohledu na formu takového poskytnutí.

Nároky z vadného plnění

V článku Specifikace předání díla v IT uveřejněném v čísle 4/2011 byly uvedeny důsledky prodlení zhotovitele s předáním softwaru. Jedním z důvodů takového prodlení může být i „vadné“ plnění ve smyslu uvedeném shora, pokud se projevilo ještě před převzetím plnění – softwaru či informačního systému.

V tomto článku se tak budeme věnovat pouze případům vad, které se objeví až dodatečně po předání softwaru. Při analýze nároků objednatele z vadného plnění je klíčové znění smlouvy a také povaha smlouvy – smluvní typ. Pokud se dá dovodit, že se jedná o typ smlouvy o dílo, jsou i nároky z vad poměrně podrobně upraveny obchodním zákoníkem, byť ne vždy tato úprava bude vhodná a dostatečná pro oblast informačních technologií. Obtížnější však je situace u smluv, které mají povahu smlouvy licenční.

Nároky z vadného plnění u smlouvy o dílo

Objednateli vzniká nárok na odstranění vady v závislosti na povaze vady. Objednatel může také volit namísto odstranění vady nárok na slevu z ceny, i když s tímto požadavkem se v oblasti IT lze setkat spíše výjimečně. Jestliže lze vzniklou vadu považovat za podstatné porušení smlouvy, může objednatel namísto uplatnění nároku na její odstranění od smlouvy odstoupit.

Ve skutečnosti se v praxi málokdy tato úprava uplatní, i když jde bezesporu o vztah ze smlouvy o dílo (typicky u zhotovení softwaru na objednávku a jeho implementaci). Splnění základních vlastností softwaru se obvykle důsledně řeší už při jeho předání – v rámci zkušební doby či akceptačního řízení se řeší jak řádné fungování jednotlivých vlastností softwaru, jeho modulů a funkcionalit, tak i případné doby odezvy či práce s externími datovými zdroji atd.
Pokud objednatel software převezme, následuje obvykle uzavření servisní smlouvy. Účelem servisní smlouvy je jednak zajistit údržbu softwaru, jakkoliv jde o pojem poněkud krkolomný. Údržbou rozumíme zajištění updatu či upgradu softwaru a udržení softwaru ve stavu, který odpovídá aktuálnímu stavu znalostí a techniky v IT. Bez takové „údržby“ by software dříve nebo později přestal zcela nebo zčásti fungovat – jakoukoliv záruku proto výrobci i dodavatelé softwaru obvykle pravidelným servisem podmiňují.

Servisní smlouva však má za účel také řešení případných poruch a výpadků softwaru, tzv. incidentů. Objednatel tak po dobu trvání servisní smlouvy získá za úplatu jistotu, že bude dodavatel softwaru reagovat na jakékoliv incidenty v krátkých lhůtách, zatímco užití nároků dle smlouvy o dílo by bylo dost nepraktické (nehledě na to, že v případě rozsáhlých informačních systémů nemusí být vždy zřejmé, který z mnoha dodavatelů incident zapříčinil). Navíc platí, že pokud netrvá záruka, nese objednatel důkazní břemeno toho, že software obsahoval skrytou vadu – v praxi by bylo značně obtížné unést důkazní břemeno a domoci se jakéhokoliv nároku několik let po implementaci softwaru.

Nároky z vadného plnění u licenční smlouvy

Jak bylo zmíněno shora, u samotného poskytování práv k softwaru, který si například nabyvatel instaluje sám, nebo který mu nainstaluje dodavatel a provede jen základní nastavení, se užijí obecná ustanovení obchodního zákoníku. I z těchto ustanovení vyplývá, že software musí odpovídat výsledku sjednanému ve smlouvě.

Jak napovídá samotný název „obecná ustanovení“, tato ustanovení nejsou zacílena na konkrétní smluvní typy a nemohou tak postihnout typické situace, k nimž u těchto smluvních typů dochází. Zatímco zákonná úprava u kupní smlouvy nebo smlouvy o dílo je poměrně podrobná, obecná ustanovení jsou jen kusá.

Vyplývá z nich, že nabyvatel má právo „trvat na řádném plnění závazku“ a v případech „podstatného porušení“ je oprávněn odstoupit. Stejně jako u smlouvy o dílo zůstává nabyvateli vedle těchto nároků zachován vždy i nárok na náhradu škody.

Bez dostatečné smluvní úpravy bude obtížné se domáhat řádného plnění závazku, a to především tehdy, když hovoříme o následných skrytých vadách, které se neprojevily už při předání. Ze zákona nevyplývají žádné lhůty ani jiná pravidla, jaká by měl nabyvatel při uplatnění svých práv respektovat. Pojem podstatné porušení smlouvy je sice zákonem definován, ovšem dle této definice je porušení „podstatným“, pokud bylo z účelu smlouvy nebo jiných okolností při uzavírání smlouvy zřejmé, že druhá strana „nebude mít zájem na plnění povinností při takovém porušení smlouvy“. V pochybnostech se navíc má za to, že porušení smlouvy podstatné není.

Lze shrnout, že jestliže se zákonná úprava smlouvy o dílo příliš nehodí pro vztahy v oblasti informačních technologií, o obecné úpravě obchodního zákoníku to platí dvojnásob. Kromě toho jsou už z povahy věci práva nabyvatele omezena, protože ten nabývá práva k hotovému produktu a je na něm, aby se seznámil s vlastnostmi nabízeného softwaru, jak jsou uvedeny v reklamní nabídce, a především technických specifikacích (v nabídce i ve smlouvě). Navíc mnohdy licenční smlouvu uzavírá nabyvatel pouze s distributorem, takže nějaké zásadní úpravy jakýchkoliv částí smlouvy jsou v podstatě vyloučeny – uplatňuje se tak princip „ber nebo nech být“.

Záruka za jakost

Posouzení, zda byl software zhotoven s vadami nebo bez vad, se provádí vždy ke dni jeho předání. Zhotovitel odpovídá za vady zjevné, které se projevily již při předání softwaru, a samozřejmě za vady skryté, které se projevily později.

Objednatelé by si měli uvědomit, že obchodní zákoník neupravuje žádnou zákonnou záruční dobu. Pokud si smluvní strany výslovně záruku nesjednají, popřípadě pokud ji zhotovitel ve formě písemného prohlášení neposkytne, žádná záruka za jakost ve prospěch objednatele či nabyvatele nevznikne.
Nicméně u záruky za jakost platí obdobně to, co bylo shora uvedeno u nároků z odpovědnosti za vady. Zvláště u větších implementací a dodávek složitějších informačních systémů je stejně záruka za jakost doprovázena řadou výluk z odpovědnosti, takže smluvní strany uzavírají samostatnou servisní smlouvu. Ta obvykle dává objednateli větší míru právní jistoty než sebedelší záruka.

Závěr

Existuje řada důvodů, proč věnovat pozornost smlouvám upravujícím implementaci a nabývání softwaru, stejně jako jeho zhotovení na objednávku. Právní regulace odpovědnosti za vady je zcela jistě jedním z nich, ať už z pohledu dodavatele či zhotovitele, nebo z pohledu objednatele.
Základem je dostatečně přesné vymezení předmětu plnění, cílů a účelu smlouvy. I když to možná zní banálně, v praxi se často setkáváme s nedostatky v této oblasti. Z pohledu objednatele je ovšem velice podstatné sjednat si dobrou servisní smlouvu, popřípadě ještě lépe sjednat si s dodavatelem závazek garance dostupnosti softwaru.

Petr Otevřel
Autor působí v advokátní kanceláři Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři, kde se zabývá zejména smluvní úpravou v oblasti informačních technologií, autorským a obchodním právem.

Literatura:
Jansa, L., Otevřel, P. 2011. Softwarové právo. Brno: Computer Press.
Marly, J. 2009. Praxishandbuch Softwarerecht. München: C. H. Beck.
Schneider, J., Westphalen, F. von. 2006. Software-Erstellungsverträge. Köln: Otto Schmidt Verlag.