Příčiny a rizika softwarového pirátství

Příčiny softwarového pirátství jsou různé. V soukromé sféře převládá snaha ušetřit finanční prostředky za nákup licencí, kdežto ve veřejném sektoru je hlavním důvodem nedostatečná kontrola a nedisciplinovanost zaměstnanců podpořená rychlým růstem jejich počtu.

Nelegální užívání softwaru sebou přitom nese několik zásadních rizik:

• Riziko náhrady škody.
• Riziko trestního stíhání pro porušení autorských práv.
• Nemožnost uplatnění vad v rámci záruky či servisu a škod vzniklých z takových vad.
• Nemožnost využívání servisu a údržby softwaru.
• Ztráta dobrého jména v případě publikace skutečnosti o nelegálním užití softwaru a případném trestním stíhání.

Kdo nese odpovědnost

V případě nelegálního užívání softwaru ponese povinnost k náhradě škody či k vydání bezdůvodného obohacení primárně daná firma, u níž bude nelegální software odhalen. K přenesení odpovědnosti z firmy na zaměstnance je nutné, aby firma prokázala, že učinila veškerá opatření k zabránění nelegálnosti (vnitřní právní úprava firmy, legálnost ostatního SW, kontrolní mechanismy apod.) a zejména, že odpovědným za instalaci nelegálního softwaru je konkrétní zaměstnanec či třetí osoba s tím, že firma tomuto nemohla zabránit. Trestněprávní odpovědnost nese pak tato fyzická osoba. Nicméně jestliže firma není schopna toto odpovídajícím způsobem prokázat, pak odpovědnost za vzniklou škodu nese primárně tato firma. V této souvislosti výrobci softwaru obvykle trvají na tom, že odpovědným je vždy za jakýchkoliv okolností právě firma a nikoliv konkrétní osoba. Je tedy na firmě, aby dostatečně prokázala, že nemohla ovlivnit nelegální užití softwaru a že má mechanismy k zachování softwarové legálnosti.

Prokázání legálnosti softwaru

Každá firma by měla být schopna prokázat legálnost všech licencí softwaru užívaného za účelem podnikání. Lze tedy doporučit mít k dispozici po celou dobu užívání softwaru doklady, které prokazují legálnost nabytí licence. Za základní důkazy lze považovat (k prokázání však může stačit i jeden z nich, pokud nejsou další pochybnosti o legálnosti nabytí):

• Originální DVD či jiný datový nosič, na němž je instalace programu (instalační médium).
• Certifikát pravosti (COA štítek) u OEM verzí softwaru.
• Licenční smlouva.
• Doklad o zakoupení (faktura či jiný doklad) se specifikací softwaru.
• Smlouvy či jiné právní tituly prokazující oprávněnost užívání (např. smlouva o dodání a implementaci softwaru apod.).

Každopádně rozhodujícími je licenční smlouva a daňový doklad, který prokazuje legální nabytí komerčního softwaru. K němu pak je potřeba např. u OEM softwaru právě COA štítek. Nicméně z hlediska posuzování legálnosti licence u soudu by měl obstát jakýkoliv důkaz dostatečně prokazující legálnost nabytí.

V čem odpovědnost spočívá

Pokud tedy už dojde k neoprávněnému užívání softwaru ve firmě, pak výrobce softwaru má nárok dle autorského zákona na:

• Zákaz užití nelegálního softwaru.
• Sdělení údajů o způsobu a rozsahu neoprávněného užití, o původu neoprávněně staženého softwaru apod.
• Zničení nelegálního softwaru.
• Poskytnutí přiměřeného zadostiučinění formou omluvy či zadostiučinění v penězích, pokud by se přiznání jiného zadostiučinění nejevilo postačujícím s tím, že výši peněžitého zadostiučinění určí soud, který přihlédne zejména k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k zásahu do práva došlo (tím není vyloučena dohoda o narovnání).
• Náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání takové licence v době neoprávněného nakládání se softwarem. Výše bezdůvodného obohacení činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného užívání. Současně bude však problematické určit přiměřené zadostiučinění a bezdůvodného obohacení, kdy soud musí znát odpovědi na následující otázky:
  1. Jakým způsobem došlo k porušení autorského práva?
  2. Jaké byly důvody a následky takového porušení?
  3. Jakým způsobem byl ohrožen nebo mohl být ohrožen výrobce softwaru nelegálním užitím?
  4. Jaká je hodnota licence softwaru na dobu, po kterou byl software užíván? Takto otázka je ze strany výrobců softwaru velmi zneužívána, kdy dle mého je třeba vycházet z ceny licence, která by byla poskytována jako služba po danou dobu a nikoliv z ceny licence na dobu neurčitou či delší období, pokud užívání softwaru nebylo dlouhodobé.
  5. Jaký zisk či nemajetkový prospěch získala daná firma nelegálním užitím?
  6. Jak dlouho a zda nelegální užití softwaru trvá a v jaké intenzitě?

Výrobce softwaru v soudním řízení je v nelehké důkazní situaci a zejména se musí potýkat s dlouhou délkou soudního řízení. Proto se někteří velcí výrobci snaží před podáním žaloby mimosoudně dohodnout na úhradě a legalizaci neoprávněně užívaného softwaru.

Vedle autorskoprávní odpovědnosti vzniká v závažných případech porušení i odpovědnost trestněprávní. Ta by mohla dopadnout nejen na konkrétní jednající osobu, ale i na firmu v rámci trestní odpovědnosti právnických osob. Každopádně, pokud by nebylo prokázáno, že k užívání nelegálního softwaru dochází z popudu managementu firmy, pak by odpovědnost dopadla na fyzickou osobu, které by byl prokázán úmysl nelegálním způsobem nabýt nebo užít software.

Nákup a prodej použitého softwaru

Snížit míru softwarového pirátství může i dnešní možnost nakupovat použitý software. Pokud existuje „levnější“ alternativa nákupu starších licencí, pak tato alternativa může být nástrojem pro eliminaci nelegálního užívání softwaru. Zcela zásadní posun do tohoto tématu vnesl rozsudek Evropského soudního dvora z 3. července 2012 v řízení UsedSoft vs. Oracle. Uvedený rozsudek jen potvrdil výklad čl. 4 odst. 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/24/ES o právní ochraně počítačových programů, který stanoví, že se právo na šíření (další převod) počítačových programů v rámci EU vyčerpá při prvním prodeji licence. Přeloženo do běžného jazyka toto znamená, že pokud výrobce softwaru poskytne licenci k softwaru svému zákazníkovi, pak ten je oprávněn za předpokladu, že se nejedná o časově omezenou či cloudovou licenci, prodat ji dalšímu subjektu. Výrobce softwaru takovému dalšímu prodeji použité licence nemůže bránit.

Podmínkou legálnosti nákupu použitého softwaru je kromě zmíněné časové neomezené licence i schopnost následujícího uživatele prokázat, že software byl legálně zakoupen. K tomu však postačí cokoliv z výše uvedených dokladů prokazující legálnost nabytí licence softwaru. Výrobci softwaru sice upozorňují na nebezpečí nákupu nelegálních kopií softwaru, nicméně pokud si firma dostatečně právně nákup ošetří, pak toto riziko nehrozí.

Trh s použitým softwarem je v zemích západní Evropy již běžným způsobem jak si legálně nakoupit licence za přijatelné ceny a současně jak snížit míru softwarového pirátství ve firmách.

Závěr

Nelegální užívání softwaru ve firmách ať už je vědomé či způsobené bez vědomí managementu některým ze zaměstnanců, je v případě jeho odhalení velmi negativním stavem. Nejen, že firma může hradit výrobci softwaru značné finanční částky jako důsledek své odpovědnosti, ale v závažných případech může být orgány činnými v trestním řízení zabaveno počítačové vybavení firmy a zahájeno trestní stíhání. Proto každá firma by si měla dostatečně ošetřit právně i fakticky stav softwarové legálnosti. Míra softwarového pirátství pramenícího ze snahy ušetřit finanční prostředky za nákup licencí, může být snížena i novou možností nákupu použitého softwaru, pokud jsou splněny předpokládané právní podmínky.

JUDr. Lukáš Jansa