Velké výhody konvergence ICT v tržním prostředí pochopili jako první obchodníci, a tak se začalo vyvíjet nové odvětví, tzv. e-commerce (elektronické obchodování). To je možné definovat jako aktivity související s využitím elektronických médií, počítačových sítí a telekomunikací pro potřeby obchodování. Při obchodování prostřednictvím elektronických médií, a zejména prostřednictví internetu je ale třeba dodržovat veškeré právní předpisy jako při obchodování a prodeji v "kamenných" obchodech. Konvergencí a postupným sbližováním se jednotlivých odvětví informačních technologií ale vznikají nové situace a potencionální problémy (např. u elektronického obchodování jednotlivé strany - kupující a prodávající nemusejí být spolu v reálném kontaktu, reklamace zboží může být komplikovaná atd.), a proto bylo třeba přijmout nové právní normy (viz dále), které tyto specifické vztahy budou upravovat.

Vznik a právní povaha e-smlouvy
Smlouva je z hlediska práva dvoustranný, popř. vícestranný právní úkon, k jehož vzniku je třeba shodného projevu vůle (dohody) dvou, resp. více smluvních stran ohledně celého obsahu smlouvy. Jinými slovy, aby vznikla platná smlouva, je třeba existence dvou prvků - návrhu na uzavření smlouvy (nabídky) a přijetí tohoto návrhu. V anglosaském světě ještě může přistoupit podmínka poskytnout plnění. Právě zmíněné již může ale v praxi činit problémy, tedy rozpoznat, kdy se v případě umístění nabídky na webové stránce na internetu bude jednat o závazný návrh na uzavření smlouvy, kde (bezvýhradné) přijetí tohoto návrhu bude mít za následek vznik smlouvy (tedy v případě internetu kliknutí na příslušnou ikonu) a kdy se nebude jednat o návrh, ale pouze o nabídku na podání návrhu na uzavření smlouvy (dané je nezávazné a nezpůsobuje vznik smlouvy v případě přijetí). Obecně platí, že nabídku prodeje zboží prostřednictvím internetu je možné přirovnat k nabídce prodeje zboží ve výloze obchodu. V drtivé většině případů nepůjde o návrh smlouvy, ale o pouhou výzvu k učinění nabídky. To znamená, že když klikneme na ikonu u vybraného zboží prezentovaného na internetu, kupní smlouva ještě nevznikne. Teprve poté, kdy prodejce potvrdí naši objednávku, dojde ke vzniku platné smlouvy. V anglosaské právní kultuře je přístup v zásadě stejný, ale je třeba upozornit, že se již vyskytly výjimečně případy, kde bylo rozhodnuto opačně.

Ochrana spotřebitele
Smlouva uzavřená prostřednictvím informačních a komunikačních technologií bude velmi často podléhat tzv. spotřebitelskému režimu. Spotřebitelský režim (normy chránicí spotřebitele) se uplatní vždy, když smlouvu na jedné straně uzavírá podnikatel, tedy osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, a na druhé straně spotřebitel. Spotřebitel je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (typicky např. koupě knížky ve webshopu). Tyto spotřebitelské vztahy (nebo tzv. spotřebitelské smlouvy) mají svůj právní základ v právu EU, uplatňují se tedy na celém území Evropské unie. Význam spotřebitelských smluv lze spatřovat především ve zvýšené ochraně slabšího prvku vztahu, tj. ochraně spotřebitele, které se nemůže ani dohodou vzdát. Při jednání prostřednictvím internetu nebo i některého jiného prostředku komunikace na dálku musí být spotřebiteli v souladu s českým právním řádem s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy poskytnuty zejména tyto informace:
· obchodní jméno a identifikační číslo dodavatele, sídlo právnické osoby a bydliště (pokud jde o fyzickou osobu),
· název a hlavní charakteristika služeb včetně všech poplatků
· cena zboží nebo služeb včetně všech poplatků,
· náklady na dodání,
· způsob platby,
· poučení o právu na odstoupení (s výjimkami),
· náklady na použití komunikačních prostředků na dálku,
· doba, po kterou zůstává nabídka v platnosti.

Pokud spotřebitel uzavřel smlouvu s pomocí těchto prostředků, má právo od ní odstoupit (tedy zboží vrátit) do 14 dnů od převzetí plnění (i bez udání důvodu). V případě, že však dodavatel nepředal spotřebiteli informace, které stanovuje zákon, lhůta na odstoupení se prodlužuje na tři měsíce. Pokud během ní spotřebitel informace dostane, ukončuje se a začíná běžet lhůta čtrnáctidenní. Dále zákon stanoví, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, která:

· vylučují nebo omezují odpovědnost dodavatele za jednání či opomenutí, kterými byla spotřebiteli způsobena smrt či újma na zdraví,

· vylučují nebo omezují práva spotřebitele při uplatnění odpovědnosti za vady či odpovědnosti za škodu,

· stanoví, že smlouva je pro spotřebitele závazná, zatímco plnění dodavatele je vázáno na splnění podmínky, jejíž uskutečnění je závislé výlučně na vůli dodavatele,

· dovolují dodavateli, aby spotřebiteli nevydal jím poskytnuté plnění i v případě, že spotřebitel neuzavře smlouvu s dodavatelem či od ní odstoupí,

· opravňují dodavatele odstoupit od smlouvy bez smluvního či zákonného důvodu a spotřebitele nikoli,

· opravňují dodavatele, aby bez důvodů hodných zvláštního zřetele vypověděl smlouvu na dobu neurčitou bez přiměřené výpovědní doby,

· zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy,

· dovolují dodavateli jednostranně změnit smluvní podmínky bez důvodu sjednaného ve smlouvě,

· stanoví, že cena zboží či služeb bude určena v době jejich splnění, nebo dodavatele opravňují ke zvýšení ceny zboží či služeb, aniž by spotřebitel byl oprávněn od smlouvy odstoupit, je-li cena sjednaná v době uzavření smlouvy při splnění podstatně překročena,

· přikazují spotřebiteli, aby splnil všechny závazky i v případě, že dodavatel nesplnil závazky, které mu vznikly,

· dovolují dodavateli převést práva a povinnosti ze smlouvy bez souhlasu spotřebitele, dojde-li převodem ke zhoršení dobytnosti nebo zajištění pohledávky spotřebitele.

Pokud by např. kupní smlouva, kde jednou ze stran je spotřebitel, některé z výše uvedených ustanovení obsahovala a spotřebitel by upozornil, že dané ustanovení je v rozporu se zákonem, takovéto ustanovení by se stalo neplatným.





Tzv. antispamový zákon
Bezesporu každý uživatel internetu má zkušenosti s nevyžádanou poštou, která někdy doslova zaplavuje jeho e-mailovou schránku. Pro nevyžádanou poštu se používá označení spam. Provozovat spamming znamená zaplavovat internet mnoha exempláři jedné a téže zprávy, ve snaze vnutit ji lidem, kteří by jinak takovouto zprávu přijmout vůbec nechtěli. Většina spamů jsou obchodně zaměřené nabídky, často jde o nabídky pochybných produktů, postupů pro rychlé zbohatnutí či pololegálních služeb. Odesílatele přijde rozeslání takovýchto zpráv velmi lacino - většinu nákladů totiž platí příjemci a poskytovatelé přenosových služeb. Samotné nevyžádané obchodní sdělení je ale kategorie užší než obecná kategorie "spam", protože spam samozřejmě může zahrnovat i e-maily, které s podnikáním nemají nic společného. Zákon definuje obchodní sdělení jako všechny formy sdělení určeného k přímé či nepřímě podpoře zboží, služeb nebo image podniku fyzické či právnické osoby, která vykonává regulovanou činnost nebo je podnikatelem. Za obchodní sdělení považuje zákon též reklamu podle zvláštního předpisu. Zákon dále vymezuje pojem obchodní sdělení i negativně, když stanoví, co se za obchodní sdělení nepovažuje. Za obchodní sdělení zákon nepovažuje údaje umožňující přímý přístup k informacím o činnosti fyzické či právnické osoby nebo podniku, zejména doménové jméno nebo adresu elektronické pošty. Za obchodní sdělení zákon nepovažuje ani údaje týkající se zboží, služeb nebo image právnické osoby nebo podniku, získané uživatelem nezávisle, zejména jsou-li poskytována bez finančního protiplnění. Bojovat proti spamu lze jak způsoby technickými, například tzv. filtrováním zpráv, kdy si na základě určitého nastaveného "filtru" do schránky nebudeme pouštět určité typy e-mailů vykazující shodné znaky, tak způsobem legislativním, kdy se spam (resp. nevyžádaná obchodní sdělení) právně definuje a zakáže. Zákon upravuje pouze šíření tzv. obchodních sdělení, a to následovně. Pokud fyzická nebo právnická osoba získá od svého zákazníka podrobnosti jeho elektronického kontaktu pro elektronickou poštu podle zvláštního právního předpisu, může tato fyzická či právnická osoba využít tyto podrobnosti elektronického kontaktu pro potřeby šíření obchodních sdělení pouze za předpokladu, že zákazník dal předem prokazatelný souhlas k takovémuto využití svého elektronického kontaktu a má jasnou a zřetelnou možnost jednoduchým způsobem, zdarma nebo na účet této fyzické nebo právnické osoby, odmítnout souhlas s takovýmto využitím svého elektronického kontaktu i při zasílání každé jednotlivé zprávy. Jinými slovy, zákon zakazuje šíření nevyžádaných obchodních sdělení. Dále zákon stanoví, že zaslání obchodního sdělení ve formě e-mailu (elektronické pošty) je zakázáno, pokud takovéto sdělení:
· není zřetelně a jasně označeno jako obchodní sdělení,
· skrývá nebo utajuje totožnost odesílatele, jehož jménem se komunikace uskutečňuje,
· je zasláno bez platné adresy, na kterou je možno zaslat informaci o tom, že si adresát nepřeje, aby mu byly obchodní sdělení dále zasílána.

Odpovědnost poskytovatelů služeb na internetu
Oblast odpovědnosti poskytovatele byla dlouhou dobu otázkou dohody mezi poskytovatelem služby (např. internetového providera) a uživatelem. Zákon ale začal regulovat i tuto oblast, protože není možné se smluvně zbavit odpovědnosti za protiprávní jednání. Proto bylo nutné jasně stanovit podmínky, za kterých je poskytovatel služby odpovědný za obsah jím přenesených či uložených informací a za šíření obchodních sdělení elektronickými prostředky. Poskytovatelé dle nového zákona, kteří umožní svým uživatelům uložení dat na svých serverech (např. webhosting, freemailové služby), nejsou povinni aktivně monitorovat informace a materiály, které jsou na těchto serverech uloženy. Jedná se o logické ustanovení, protože nelze od poskytovatelů služeb při vysokém počtu uživatelů a objemu dat spravedlivě požadovat, aby zjišťovali a posuzovali legálnost či nelegálnost veškerého obsahu uložených informací. Pokud se ale poskytovatel dozví o protiprávní povaze uloženého obsahu, a neučiní veškeré možné kroky vedoucí k odstranění či znepřístupnění takovéhoto obsahu, které po něm lze požadovat, stává se odpovědným za obsah uložených informací.

Určení jurisdikce na internetu
Z důvodů, které již byly uvedeny, je možné se při prodeji zboží nebo služeb prostřednictvím internetu setkat s problémem, který bude typický pro odvětví elektronického obchodu. Ilustrovat to lze na následujícím příkladu. Státní příslušník České republiky si během své služební cesty v Rakousku objedná prostřednictvím internetu (slovenského on-line knihkupectví) knížku o Novém Zélandu. Server, prostřednictvím kterého si knížku objednal, se nachází v daňovém ráji na ostrově Man. Knížka německého autora o Novém Zélandu, kterou si objednal, byla vydána holandským vydavatelstvím v New Yorku, USA. Jakým právním řádem se bude řídit tento vztah v případě například reklamace zboží? Právní předpisy EU (konkrétně směrnice o elektronickém obchodu) stanoví, že pro určení rozhodného práva je rozhodující sídlo (místo usazení) poskytovatele služby. V našem případě se tedy bude jednat o slovenské on-line knihkupectví, a tedy slovenské právo. Místo usazení poskytovatele by mělo být určeno v souladu s judikaturou Evropského soudního dvora, podle níž pojem usazení zahrnuje účinný výkon hospodářské činnosti prostřednictvím stálé provozovny po neurčitou dobu. Tento požadavek je splněn i v případě, že je společnost založena na dobu určitou. Místem usazení společnosti poskytující služby prostřednictvím internetových stránek na internetu není zejména místo, kde se nachází technické zařízení, jehož prostřednictvím společnost provozuje internetové stránky, ani místo, kde jsou internetové stránky přístupné, ale místo (jak již bylo řečeno), kde společnost vykonává svou hospodářskou činnost. V případech, kdy má poskytovatel několik míst usazení, je důležité určit, z kterého místa je daná služba poskytována. V případech, kdy je toto obtížné určit, je místem usazení místo, kde má poskytovatel pro danou službu středisko činností. Jiná hlediska by umožňovala provozovatelům uniknout dohledu ve státě, kde vykonávají jádro své činnosti. Členské státy EU jsou dále dle zmíněné směrnice o elektronickém obchodě povinny dbát na to, aby služby informační společnosti poskytované subjektem na jejich území byly poskytovány v souladu s platnými právními předpisy. Stejně tak je nepřípustné, aby přístup k činnosti poskytovatele služeb informační společnosti a její výkon podléhal povinnosti předchozího povolení (povolovací režim) nebo jinému požadavku s podobným účinkem. V neposlední řadě jsou členské státy povinny zajistit, aby právní řády umožňovaly uzavírání smluv elektronickou cestou, tedy zejména zajistit, aby právní úprava platná pro uzavírání smluv nebránila používání elektronických smluv nebo nevedla k tomu, že tyto smlouvy budou, z důvodu uzavření elektronickou cestou, zbaveny právních účinků a platnosti.



Ochrana osobních údajů
Další citlivou otázkou v prostředí neustalého propojování se informačních a komunikačních technologií je práce s osobními údaji a jejich ochrana. Hlavním právním předpisem regulující tuto oblast je zákon o ochraně osobních údajů. V souvislosti s tímto zákonem je třeba objasnit klíčové pojmy tohoto zákona, kterými jsou "osobní údaj" a "citlivý údaj" a povinnosti subjektu, který osobní údaje zpracovává. Osobním údajem se rozumí jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat, zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu. Osobním údajem je tedy laicky řečeno jakákoliv informace o člověku (fyzické osobě), která jej umožňuje identifikovat. Tzv. citlivý údaj, který podléhá zvýšené ochraně, je osobní údaj vypovídající o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, politických postojích, členství v odborových organizacích, náboženství a filozofickém přesvědčení, odsouzení za trestný čin, zdravotním stavu a sexuálním životě subjektu údajů a jakýkoliv biometrický nebo genetický údaj subjektu údajů. Mezi základní povinnosti správce osobních údajů bude patřit:

· Shromažďování osobních údajů odpovídajících pouze stanovenému účelu a v rozsahu nezbytném pro naplnění stanového účelu.

· Uchovávání osobních údajů pouze po dobu, která je nezbytná k účelu jejich zpracování. Po uplynutí této doby mohou být osobní údaje uchovávány pouze pro účely státní statistické služby a pro účely vědecké a archivnictví. Při použití pro tyto účely je třeba dbát práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života subjektu údajů a osobní údaje anonymizovat, jakmile je to možné.

· Zpracovávání pouze přesných osobních údajů, které jsou získané v souladu se zákonem. Je-li to nezbytné, je třeba osobní údaje aktualizovat.

· Až na zákonné výjimky zpracovávání osobních údajů pouze se souhlasem subjektu údajů.

· Přijmutí takových opatření, aby nemohlo dojít k neoprávněnému nebo nahodilému přístupu k osobním údajům, k jejich změně, zničení či ztrátě, neoprávněným přenosům, k jejich jinému neoprávněnému zpracování, jakož i k jinému zneužití osobních údajů. Tato povinnost platí i po ukončení zpracování osobních údajů.

Závěrem
Právní vztahy, do kterých jednotlivé subjekty vstupují v rámci elektronického obchodování, se mohou zdát bezesporu komplikovanější a rizikovější. Také určitě ještě potrvá nějakou dobu, než běžní spotřebitelé získají důvěru například k nakupování po internetu a zjistí, že nakupování zboží a služeb prostřednictvím sítě internet může být stejně bezpečné jako nakupování v "kamenných obchodech", ale je výrazně pohodlnější. Podnikatelská sféra je v tomto dále, rychle pochopila přednosti informačních a komunikačních technologií, zejména internetu, a snaží se je efektivně využívat. Právo se snaží nově vzniklé vztahy regulovat, a aby ve své snaze bylo úspěšné, nové zákony týkající se informačních a komunikačních technologií budou muset být navrhovány expertními týmy odborníků, které se budou skládat nejen z právníků, ale také z informatiků, systémových inženýrů, ekonomů a manažerů z praxe.

Autor článku, JUDr. Bohumír Štědroň, je právník zaměřující se na právo obchodní, evropské a právo informačních technologií.