Hardware

Jako první bude nutné ověřit, zdali servery, které budou hostovat naše budoucí virtuální prostředí, splňují nezbytné hardwarové požadavky. Díky použité technologii hypervisoru Hyper-V je nezbytné, aby naše servery byly pouze 64bitové a aby obsahovaly hardwarovou podporu virtualizace. Jedná o technologii, která je výrobci nazývána různě – například Intel VT nebo o AMD-V. Kromě ní musí naše servery podporovat i hardwarový DEP (Data Execution Prevention). Tato nastavení se zapínají/vypínají v BIOSu, viz obrázek 1.

Obr. 1: Nastavení virtualizace a DEP v BIOSu

V případě, že bychom uvažovali o implementaci Live Migration (technologie vysoké dostupnosti), bude nutné investovat do nákupu diskového pole, které bude připojeno ke všem fyzickým hostitelům. Současně v případě výpadku jednoho z nich budou moci ostatní hostitelé během okamžiku virtuální servery umístěné na tomto sdíleném diskovém poli okamžitě nastartovat, viz obrázek 2.

Obr. 2: Sdílené diskové pole, na kterém se nacházejí virtuální servery

Výborným pomocníkem, který vám může pomoci s kapacitním nastavením vašich serverů, s výběrem kandidátů na virtualizaci a mnohým dalším, je Microsoft Assessment and Planning (MAP) toolkit, který je poskytován ke stažení zcela zdarma.

Software

Jakmile máme hardware přichystán, můžeme se pustit do instalace Hyper-V. Hyper-V Server můžeme získat v podstatě dvěma způsoby:

• Hyper-V Server – tato edice je nabízena zcela zdarma a může si ji kdokoli stáhnout (cca 1,2 GB) z internetových stránek Microsoftu. Tato edice v sobě nemá žádné další licence a obsahuje pouze minimalizované grafické prostředí (nicméně jej lze plnohodnotně spravovat vzdáleně). Je ideálním kandidátem do malých firem nebo pro různá testovací či vývojová prostředí.


Obr. 3: Ovládací panel Hyper-V Server

• Windows Server 2008 s technologií Hyper-V – jedná se o plnohodnotný Windows Server 2008, kde jedna z jeho rolí je Hyper-V Server. V tomto případě je výhodou možnost využití virtuálních licencí systému Windows (druhé číslo vždy znamená počet virtuálních instancí, které jsou v ceně edice – Standard 1+1, Enterprise 1+4 a Datacenter 1+neomezeně) a také větší podpora hardwarových prostředků (CPU a RAM).

Instalace

Jakmile máme nastaven požadovaný hardware, vybránu edici Hyper-V serveru a vše ostatní, můžeme se pustit do instalace. Ta probíhá velmi snadno a je víceméně stejná jako instalace kteréhokoli z posledních operačních systémů společnosti Microsoft. Pokud jste tedy někdy v minulosti instalovali například Windows Vista, nemáte se čeho obávat:

1. Do mechaniky vložíme instalační DVD a necháváme systém nastartovat z tohoto média.
2. Vybíráme jazyková nastavení a potvrzujeme licenční ujednání.
3. Volíme disk, na kterém poběží samotný hostitel.

Obr. 4: Windows Server 2008 a Hyper-V Management

Dalších zhruba deset minut sledujeme kopírování nezbytných dat, několikanásobný restart a můžeme se do systému poprvé přihlásit. Po nalogování se nám automaticky spouští nástroj Server Manager, ve kterém v sekci Role dáváme instalovat / přidáváme roli Hyper-V Serveru. Ta si následně vyžádá ještě jeden, poslední restart.

Konfigurace

Veškerá práce, nastavení a cokoli dalšího následně probíhá v konzole Hyper-V Manager. Ten je možné spustit jak na samotném serveru, tak je také součástí balíku administrátorských nástrojů pro vzdálenou správu RSAT (Remote Server Administration Tools). Díky tomu můžeme Hyper-V Server plnohodnotně administrovat i vzdáleně, například z Windows Vista nebo Windows 7. Při jejím prvním spuštění bychom měli provést několik základních nastavení:

• Nastavení Hyper-V – v tomto dialogu nastavujeme základní parametry Hyper-V. Na obrázku vidíte, že se nejedná o nic složitého – výchozí nastavení složek pro ukládání a práci s daty, nastavení klávesových zkratek atd.


Obr. 5: Nastavení Hyper-V

• Nastavení sítě – virtuální switch: Hyper-V Server nabízí možnost vytvoření virtuálních síťových adaptérů, které mohou mít různé vlastnosti a nastavení. Tyto adaptéry mohou být následně přiřazeny jednomu nebo více virtuálním serverům. V zásadě se jedná o nastavení, zdali je skrze danou síť možné komunikovat i s fyzickým prostředím (external), nebo se jedná o komunikaci výhradně mezi virtuálními servery (private), či mezi virtuály a samotným hostitelem (internal). V případě plnohodnotné komunikace s naší sítí volíme, na který fyzický adaptér hostitele se má virtuální síť navázat. V některých situacích může být výhodné mít ve fyzickém hostiteli více síťových adaptérů a na nich pak mít „pověšeny“ různé sítě s různým nastavením (výkonnostní parametry, VLAN identifikace atd.).

Obr. 6: Nastavení sítě

Virtuální disky

Ještě před zahájením vytváření samotného virtuálního operačního systému je dobré si rozmyslet, jaké pevné disky bude náš budoucí systém využívat. Jedná se o čtyři možnosti a každá u z nich nabízí správcům určité specifické výhody:

VHD Fixed Size

Jedná se o virtuální VHD disk, který má pevně nastavenu svoji velikost. Díky tomu dosahuje velmi dobrých výkonnostních parametrů a například při virtualizaci většiny produktů Microsoft je tento typ disku podmínkou pro implementaci podporovaného řešení.

VHD Dynamic Expanding

Tento VHD disk má zpočátku nulovou velikost a následně se zvětšuje dle potřeby. Díky tomu zpočátku nezabírá tolik místa na disku a je velmi flexibilní. Bohužel právě toto zvětšování zhoršuje jeho výkon, a proto je tento typ disků vhodný víceméně jen na testovací účely.

VHD Differencing

Jedná se o speciální, rozdílový disk – zde je nutné postupovat v několika krocích. Nejprve si například v jedné VM nainstalujeme operační systém, vypneme jej a jeho VM disk použijeme jako výchozí pro další rozdílové disky. Rozdílové disky potom fungují tak, že staví na tomto neměnném souboru (master) a do rozdílových disků se zaznamenávají všechny další změny. Ten původní se tedy již nemění. Velkou výhodou může být to, že z jednoho „master“ disku mohu vytvořit několik rozdílových. Výhodou je opět menší obsazení místa na diskovém poli. Nicméně, stejně jako v předchozím případě, je využití spíše v testovacích prostředích.

Pass Through Disk

Tento disk není VHD, ale jedná se o opravdové připojení fyzického disku přímo do virtuálního serveru – ten tedy přímo zapisuje na fyzický disk bez jakéhokoli prostředníka. Je to jistě důležitá varianta, která je v mnoha scénářích velmi vítanou volbou, nicméně pozor – jakmile systém začne používat jakýkoli disk tohoto typu, není možné v tomto virtuálním serveru následně používat technologii snímkování (snapshot). A to může být velmi nepříjemné zjištění.

Obr. 7: Vytváření virtuálního disku

Vytvoření virtuálního serveru

Nyní je vše připraveno pro virtualizaci a můžeme založit první virtuální operační systém. Jedná se o velmi snadného a krátkého průvodce, který chce vědět jméno budoucí VM, velikost operační paměti RAM, jaký virtuální disk se má použít, případně jaké médium (např. ISO) bude vloženo do virtuální mechaniky.

Obr. 8: Vytvoření nového virtuálního systému

Pokud potřebujeme změnit některá nastavení, můžeme kdykoli vyvolat vlastnosti VM a cokoliv změnit. Zde jistě oceníme možnost přidání virtuálních jader procesoru, nebo ovlivňování toho, kolik procesorového času si ta či ona VM může pro sebe alokovat. Velmi praktická jsou i nastavení chování VM v momentě, kdy hostitel bude provádět restart (např. z důvodu údržby). Máme možnost nejprve všechny VM vypnout a po restartu opět uvést do původního stavu.

Obr. 9: Nastavení VM

Závěr

Tolik tedy k instalaci, nastavení a používání Hyper-V z praktického hlediska. Jak jste sami mohli vidět na předchozích řádcích, jedná se o velmi intuitivní prostředí, které vám nabídne vše potřebné v oblasti moderní virtualizace a jistě plně uspokojí vaše potřeby v této oblasti.

Doporučené odkazy:

Screencast o instalaci a základním nastavení Hyper-V Server (česky, délka videa zhruba pět minut)
Microsoft Assessment and Planning (MAP) Toolkit
Microsoft Hyper-V Server 2008 R2 RC ke stažení (zdarma)
Remote Server Administration Tools for Windows Vista


Autor je držitel titulu Microsoft Most Valuable Professional.