Technologických možností je dnes více než kdy dříve: ERP a MES systémy, B2B EDI komunikace, WMS, IoT a IIoT platformy, automatizace, robotika, datové sklady, BI nástroje nebo umělá inteligence. Samotná dostupnost technologie ale úspěch nezaručuje. Rozhodující bývá správná definice problému, ekonomická návratnost, kvalita procesu, dostupnost dat, integrace systémů a schopnost organizace změnu přijmout. 

Jedním z největších přínosů digitalizace je přitom transparentnost. Ve výrobním podniku vzniká každou minutu množství informací o průběhu výroby, kvalitě, výkonu zařízení či materiálu. Pokud jsou správně zachycena a dostupná ve vhodném kontextu, umožňují rychlejší rozhodování. 

Stejně důležitá je i traceabilita – schopnost dohledat historii výrobku, komponenty, operace, výsledky testů či procesní parametry. Digitalizace zároveň podporuje standardizaci a prevenci chyb.

Technologický vývoj často předbíhá ekonomické možnosti jeho plošného nasazení. Výrobní podniky obvykle dobře vědí, jaké technologie jsou dostupné a co by bylo technicky možné automatizovat. To ale neznamená, že je každá investice ekonomicky obhajitelná. Cílem automatizace není maximalizovat počet robotů či aplikací, ale zvýšit konkurenceschopnost výroby.

Automatizace i digitalizace musí být posuzovány jako jiné kapitálové investice. Důležitá je návratnost, celkové náklady vlastnictví, spolehlivost, údržba, požadavky na personál i životnost řešení. U automatizačních projektů bývá klíčový rozdíl mezi náklady automatizovaného řešení a současného manuálního procesu. Čím vyšší je objem opakované práce, stabilnější produktové portfolio a větší možnost snížit provozní náklady, tím snáze lze investici zdůvodnit.

Jedním z častých omylů je přesvědčení, že samotná digitalizace proces automaticky zlepší. Ve skutečnosti lze velmi snadno pouze převést existující neefektivitu do digitální podoby.

Pokud například složitý papírový proces pouze nahradíme elektronickými formuláři, vlastní proces jsme nezlepšili. Prvním krokem by proto měla být otázka, zda je daná činnost vůbec potřebná a zda ji nelze zjednodušit.

Osvědčuje se jednoduchá posloupnost: odstranit zbytečné činnosti, proces zjednodušit a stabilizovat a až následně jej digitalizovat nebo automatizovat.

Digitalizace přináší paradox: podnik může velmi rychle přejít ze stavu, kdy má dat nedostatek, do situace, kdy jich má příliš mnoho. Hlavním problémem proto často není data získat, ale určit, která mají skutečnou hodnotu.

Při návrhu reportu či dashboardu by měly zaznít otázky: Kdo informaci potřebuje? Jaké rozhodnutí na jejím základě udělá? Jak rychle ji potřebuje? Stejně zásadní je kvalita dat. Automatizované rozhodování nad chybnými nebo nejednoznačně definovanými daty může být horší než původní manuální proces. Digitalizace proto musí zahrnovat nejen sběr dat, ale také jejich správu, jednotnou interpretaci a jasnou odpovědnost za kvalitu.

 

Foxconn působí v České republice už od roku 2000. Ve výrobě tak vedle sebe existují technologie různého stáří a původu. B2B rozhraní propojují obchodní partnery, ERP komunikuje s MES, skladový systém s výrobou a vše je nutné napojit na datové sklady a analytické platformy.

Ve velkém podniku s rozsáhlým technologickým stackem a vlastním vývojovým týmem proto nebývá běžné implementovat rozsáhlá „off-the-shelf“ řešení v podobě, v jaké je dodavatel nabízí. Nová technologie musí zapadnout do existující architektury, datových toků, bezpečnostních pravidel a provozních standardů.

Často proto vše funguje spíše v „pull“ režimu: nejprve se definuje potřeba a požadovaná funkčnost a poté se ve výběrovém řízení hledá dodavatel či komponenta, která je nejlépe splní. Neznamená to ale vyvíjet vše vlastními silami. Standardizované komponenty dostupné na trhu jsou přednostně využívány. Klíčové je určit hranici mezi strategickým vlastním know-how a tím, co lze bezpečně a ekonomicky outsourcovat.

Digitální transformace je často vnímána jako technické téma. V praxi ale o úspěchu často rozhodují organizační faktory. Systém navržený bez účasti lidí, kteří jej budou denně používat, může být technicky bezchybný, ale provozně neúspěšný. Úspěšný digitální projekt proto nevzniká pouze v IT oddělení. Vyžaduje spolupráci vlastníka procesu, výroby, engineeringu, kvality, logistiky, financí, IT a samotných uživatelů.

Čím více výrobních procesů digitalizujete, tím více se výroba stává závislou na dostupnosti informační infrastruktury. Výpadek systému, který dříve znamenal pouze nedostupnost reportingu, může dnes přímo zastavit výrobní linku nebo logistický tok. S tím roste význam kybernetické bezpečnosti, segmentace IT a OT prostředí, řízení přístupů, aktualizací, zálohování i disaster recovery. Kritické výrobní aplikace už nejsou pouze IT systémy – stávají se součástí výrobní infrastruktury.

Při pohledu na rychlost technologického vývoje může být lákavé hledat příležitosti podle toho, jakou novou technologii lze nasadit. Efektivnější je ale začít třeba konkrétním problémem, definovat jeho dopad a současné náklady, určit měřitelný cílový stav, proces zjednodušit a stabilizovat a teprve poté hledat vhodnou technologii. Ideální je tak začít v omezeném rozsahu, rychle ověřit přínos řešení a následně rozhodnout o jeho dalším rozšiřování. Pilot by tak neměl pouze potvrdit, že technologie funguje, ale především že vytváří očekávanou ekonomickou a provozní hodnotu.

Největší hodnotou digitální transformace tak nakonec nejsou jednotlivé aplikace, senzory, roboti nebo algoritmy. Je jí schopnost podniku rychleji rozpoznat problém, správně se rozhodnout a převést toto rozhodnutí do stabilního a ekonomicky udržitelného výrobního procesu. Právě tehdy přestává být digitalizace technologickým projektem a stává se skutečnou konkurenční výhodou.