Nemusíme být žádnými kuchaři a upečeme podle tohoto návodu koláč i dnes, jako v roce 1826. Bezpochyby je pečení výroba jako jakákoli jiná. Avšak samozřejmě naprostá většina dnešních výrob je na hony vzdálena pečení paní Rettigové, podstata však zůstává: Základem každé výroby je technická příprava výroby (TPV), tedy kusovník, resp. receptura, kde jsou specifikovány všechny nakupované položky (materiály, nebo suroviny) potřebné pro výrobu, a to jak pro finální produkt, tak pro případné „meziprodukty“, nebo podskupiny, jejichž vznik předchází konečnému produktu. Další neoddělitelnou součástí TPV je technologický postup. Tedy postup jednotlivých operací (chronologický postup činností), jak následují za sebou, aby případný meziprodukt a následně cílený produkt vznikl. Každá operace by měla být jednoznačně definována, případně doplněna popisem, případně náčrtkem, a zejména časem, po který daná operace trvá, je-li to činnost opakovaná, nebo komplikovaná, může být připojena návodka, atd.

Mimochodem, výše uvedené údaje obsahuje – byť zjednodušeně ‒ i receptura paní Magdaleny. Jedna věc tady však zásadně chybí: Jak dlouho to všechno trvá. Jaký čas je potřebný pro to, aby případný meziprodukt a následně finální produkt vznikl.

Portrét Magdaleny Dobromily Rettigové od Jana Vilímka

Ožehavý termín dodání

A tady jsme již v reálu současných výrob, kde jsou časové údaje o délce výrobního procesu jedním ze základních určujících údajů! Směřuji k cíli celého výrobního procesu, tedy k zákazníkovi, pro kterého je konečný výrobek nebo produkt určen. Základní vazbou mezi výrobcem a zákazníkem je smlouva, kterou mezi sebou navzájem uzavírají.

Když celou věc značně zjednodušíme, musí mimo ostatní údaje uvedená smlouva obsahovat minimálně tyto informace:

1. co bude dodáno,
2. v jaké ceně
3. a kdy bude plnění realizováno – termín dodání

Všechna tato základní data „zkamení“ ve smlouvě se zákazníkem a jsou pro dodavatele – výrobce – závazná. Dodržení dohodnutých podmínek je často pod sankcí, často velmi citelnou. Na jakékoli vyjednávání po uzavření smlouvy již obvykle není prostor. Každý, kdo takovou situace prožil, potvrdí, že případná změna smlouvy (k horšímu) při jednání se zákazníkem je většinou zcela neřešitelná. Určení doby dodání je tedy jedním z hlavních údajů takové smlouvy. Rozsah tohoto příspěvku nedovoluje zabývat se podrobně jednotlivými uvedenými aspekty a jejich riziky, soustředí se jen na jeden, a to je TERMÍN DODÁNÍ.

Pečlivé plánování

To, že existuje zcela zásadní, velmi pevná a nesmírně důležitá vazba mezi TPV a plánovacím procesem, který má garantovat „nasmlouvané“ dodací lhůty, nelze pochybovat. Lze jednoznačně říct, že kvalita TPV přímo podmiňuje kvalitu plánovacího procesu a podmiňuje věrohodnost jeho výsledků.

Z pohledu dodržení termínu dodání hraje klíčovou úlohu termín „průběžná doba výroby“. Nejprve k termínu samotnému. Nebývá jednoznačně definován, z obecného pohledu lze dovodit, že je to celková doba od objednání do dodání výrobku zákazníkovi. Lze ho i definovat i jako dobu od zahájení výroby (realizace první výrobní operace) do jejího ukončení. Do průběžné doby výroby lze ale také v odůvodněných případech zahrnout čas potřebný na nákup a zajištění všech materiálů potřebných pro výrobu. Všechny tyto pohledy jsou zcela legitimní. Všechny mají svá pro i proti a není to pro tuto chvíli podstatné. Jak je zřejmé již z úvodu, madam Rettigová se s průběžnou dobou výroby vyrovnala velkoryse – neuvedla žádný čas, ani přípravy, ani pečení samotného. Tohle samozřejmě dnes v žádné firmě neprojde. Ale právě naopak! Z důvodů shora uvedených se ve firmách tomuto tématu oprávněně věnuje stále větší pozornost. Z obecného pohledu lze říci, že průběžná doba výroby se skládá z časů potřebných na zabezpečení materiálu, vlastních strojních, nebo ručních časů výroby komponent nebo meziproduktů a z času finálního zpracování (montáže, pečení, sušení, atd.). Až potud se s tématem většina firem dnes dokáže s většími či menšími úspěchy vypořádat. Ale co je dnes stále velikým problémem, je fenomén pojmenovaný jako „doba čekání“.

Pod hrozbou chyb

Jak už název této doby napovídá, je to doba, kdy se na výrobku (meziproduktu) nepracuje a ten čeká na další operace. Je to doba, která se velmi liší podle různých typů a druhů výrob. U linkových výrob je minimální, protože jednotlivé výrobní operace následují bezprostředně za sebou, ať již je pohyb linky kontinuální, nebo se linka pohybuje v definovaných taktech. Zcela opačná je situace u kusových nebo zakázkových výrob, s širokým výrobkovým sortimentem, se strukturovaným kusovníkem s řadou úrovní a s množstvím různorodých operací. A právě u těchto výrob, na rozdíl od linkových, je čas čekání zcela zásadním ukazatelem pro určení průběžné doby výroby a mnohé statistiky uvádějí, že doba čekání tvoří 60 %, ale i 80 % a více času z celkové průběžné doby výroby. Zbylá procenta tvoří opravdový čas výroby, tedy obvykle strojní nebo montážní operace, kdy se skutečně na výrobku pracuje.

Veliká „neuchopitelnost“ těchto neproduktivních časů u zakázkových výrob odrazuje firmy podrobně se tomuto fenoménu věnovat a zatěžuje tak plánovací proces velikou chybou. Tato chybovost ve svém důsledku činí proces plánování více nebo méně nevěrohodným. Tento fakt tak vnáší nedůvěru k datům, která z plánovacího procesu plynou, a je to jeden z důvodů, proč je problematika plánování v mnoha případech v pozadí důležitosti a plánovací systém je nahrazován obecnými velmi nepřesnými odhady.

Překrývání operací

Moderní informační systémy jsou však na toto téma již připraveny a v oblasti plánování, resp. tvorby technologických podkladů pro toto plánování mají k dispozici tak zvanou matici mezioperačních časů. V okamžiku, kdy technolog tvoří technologický postup a definuje následnou operaci na jiné pracoviště, systém automaticky dodá k vlastnímu času operace čas čekání, který je předdefinován v uvedené matici jako neproduktivní čas mezi dvěma konkrétními pracovišti.

Nejdůležitější pro tento způsob práce s časy konkrétní operace a s časy pro čekání na operaci následnou je důsledná práce s překrýváním operací, tedy pokud je na předchozím pracovišti dokončeno určité množství dílů, může být zahájena další operace, aniž je nutné čekat, než jsou na předchozím pracovišti všechny díly dokončeny. Je to zásadní věc, která pokud je realizována, významně zkracuje průběžnou dobu výroby. S definováním vlastního času operace obvykle nebývá zásadní problém, lze použít tabulky pro podporu normování, nebo vyjít z vlastních firemních podkladů pro tuto normotvornou činnost. Jak však pracovat s časy čekání?

Je nutné co nejodpovědněji, pro prvopočátek stanovit tyto časy mezi jednotlivými operacemi odhadem a uložit do jmenované matice. Velmi důležité je pak důsledné sledování a vyhodnocování skutečně dosahovaných časů čekání v rámci reálné výroby mezi jednotlivými pracovišti a jako součást odvádění výroby (dnes již prakticky všude v elektronické podobě) systematicky tato data analyzovat a neustále pracovat s uvedenou maticí mezioperačních časů a zpřesňovat její údaje dle dosahovaných skutečností.

O 200 let dál

Jestliže pak jsou takové podklady relevantní a v zásadě odpovídají skutečnosti, lze využívat i funkci „předpokládaný termín dodání“, kterou moderní informační systémy disponují. Lze zde zadat i vstupní podmínky, např. zda bude veškerý potřebný materiál nově nakupován, nebo zda bude možno využít stávajících zásob, atd. Na základě takto definovaných vstupních parametrů systém sám provede simulaci termínu dodání, kdy fiktivně zaplánuje do stávajícího reálného plánu novou zakázku nebo zakázky. Je to neocenitelný a velmi silný pomocník pro jednání se zákazníkem o termínu dodání ‒ jednom ze základních údajů zákaznické smlouvy.

V této souvislosti je zřejmé, že není možno madam Rettigové vyčítat, že ve svých výrobních podkladech termín „průběžná doba výroby“ zcela pominula, no, my jsme přece téměř o 200 let dál, tak bychom mohli být lepší!

Ing. Jiří Flídr Autor článku je poradcem v oblasti výrobních a logistických procesů a partnerem systémů Helios.