Když byl v lednu loňského roku přijímán zákon číslo 47/2020 Sb. o zeměměřičství, asi nikdo netušil, co nás v následujících měsících čeká. A jak se role digitalizace výrazně promění. V březnu se najednou ukázalo, že kromě vyšší efektivity, rychlosti a spolehlivosti může digitalizace přinést ještě jeden zásadní benefit – zbourat vzdálenosti. Až doposud jsme vnímali, že díky digitálním technologiím můžeme zkrátit vzdálenosti a propojit byznys napříč celým světem, bez ohledu na geografickou lokalitu. Loni jsme ovšem zjistili, že nepřekonatelná vzdálenost nemusí být tisíce kilometrů, ale klidně jen stovky metrů. Najednou nebylo možné řešit věci postaru, osobně, na papíře se všemi podpisy. Prostě jsme se fyzicky nemohli potkávat, takže nezbylo, než sáhnout po technologiích.

Digitalizace znamená změnu procesů

Na začátku pandemie musely firmy začít téměř ze dne na den fungovat úplně jinak, než byly doposud zvyklé. Najednou se ukázala důležitost využití digitálních technologií a procesů umožňujících větší flexibilitu. Statistiky ukazují, že jistý náskok do začátku měly ty společnosti, které již digitální transformací prošly. Není to překvapivé, pokud se podařilo digitalizovat vnitřní procesy, sezení v kanceláři najednou ztratilo svůj základní smysl. Digitální svět totiž funguje bez ohledu na místo. A je tu ještě jeden důležitý faktor – pokud byli lidé ve firmě schopni digitální procesy rutinně využívat, neznamenala pro ně práce z domova vlastně žádnou změnu. Nemuseli si zvykat na jiný rytmus. Prostě místo za stolem v kanceláři začali pracovat doma (nebo vlastně kdekoli jinde).

Všechna omezení, která začala platit v důsledku vypuknuvší pandemie nemoci Covid-19, nám pomohla uvědomit si jeden zásadní rozdíl – digitalizovat neznamená přenést všechny své dosavadní postupy do elektronického světa. To, že místo papírových dopisů začnete posílat e-maily, ještě neznamená digitalizaci. Stejně tak dopis ve Wordu ještě není digitální dokument, nebo – abychom se přiblížili oblasti stavebnictví, o kterou nám jde především – pokud si nechá zadavatel či stavebník poslat od projektanta výkres ve formátu PDF, nic se vlastně nezměnilo. Protože s takovými daty vlastně pracujete úplně stejně, jako kdyby vám přinesli papírovou stavební dokumentaci. Vlastně je nelze jednoduše sdílet, připomínkovat nebo i automatizovaně zpracovávat. Protože je to opravdu jen převedení „analogového“ postupu do elektronické podoby.

Problém je, že přesně takhle si mnoho lidí digitalizaci představuje. Výsledkem jsou pak stížnosti, že digitalizace nefunguje nebo jen přidělává práci, protože si musí dokumenty tisknout a dělají vše dvakrát, a tak dále. Pokud se ale pustíte to skutečné digitální transformace, připravte se na to, že věci začnou fungovat jinak. A to někdy poměrně výrazně. Obvykle to s sebou nese potřebu poměrně hluboké revize stávajících vnitřních a vnějších procesů. Protože právě ty musí dostat digitální podobu, poměrně běžně se přitom ukáže, které jsou zbytné a dělají se už jen se setrvačnosti, případně které se mohou sloučit s jinými. Přirozeně se při takovém „úklidu“ ukáže, jak jsou mnohdy informace duplicitně pořizována, místo aby byla jen sdílena či postupně doplňována různými agendami. Digitalizace s sebou nese výrazně zvýšený tlak na efektivitu, dokáže velmi snadno nasvítit věci zbytečné, nejednoznačné nebo příliš komplikované, které se dají dělat jednodušeji a rychleji. V tom se ale skrývá jeden strašák, který řadu lidí odrazuje – digitalizace totiž nutně přinese i potřebu změny rolí. Některé pozice prostě zaniknout, jiné se promění, a samozřejmě i úplně nové vzniknou. A toho se někteří lidé přirozeně a pochopitelně bojí. Uvědomují si, že i oni sami jsou nahraditelní. To ale není cílem digitalizace, brát práci lidem. Cílem je jim nabídnout takové postupy, aby se mohla plně projevit jejich opravdová odbornost místo neustálého hledání informací, dohledávání jejich kontextu a historie a především ověřování jejich aktuálnosti a platnosti.

Obr. 1: Procesy BIM

Obecným znakem digitalizace je zostření konkurence. Smazání geografických vzdáleností najednou otevírá mnohem širší prostor pro to, aby i lokální trhy obsluhovaly firmy z druhé strany světa. Stejně tak to platí i o trhu práce. A zvýšená konkurence přirozeně znamená vyšší tlak na efektivitu a tím i cenu (zboží i práce). Není tak daleko doba, kdy projít digitální transformací nebude způsob, jak získat náskok před konkurencí, bude to ve skutečnosti jediná cesta, jak na konkurenčním trhu uspět. Pokud totiž někdo bude schopen dodávat rychleji, pružněji a levněji, výhoda geografické blízkosti se může rychle rozplynout jako pára nad hrncem. Již dnes je zřejmé, že ti, kteří se digitální době nebudou schopni přizpůsobit, jednoduše na trhu v dohledné době nepřežijí.

Metoda BIM jako cesta k digitalizaci stavebnictví

Digitální transformace se nevyhne ani stavebnictví. I jednotlivé stavební profese se totiž budou muset přizpůsobit životu v digitálním světě. Nicméně, právě na příkladu tohoto – poměrně konzervativního – oboru lze dobře ilustrovat, jak důležité je nezůstat na půli cesty a jak taková polovičatost může přinést vyšší náklady a celou řadu zdržení a komplikací na cestě od stavebního záměru po konečné využívání stavby. Paradoxní je, že už dnes si mnoho stavařů myslí, že digitální transformaci mají za sebou – projektanti kreslí návrhy v CAD programech a zadavatelům či stavebníkům je posílají e-mailem. Takže přece digitálně. Jenže to není pravda. Abychom mohli data považovat za digitální, musí být strojově čitelná, sdělitelná různými nástroji, opakovatelná, standardizovaná a alespoň částečně automatizovaně zpracovatelná.

A přesně tahle fáze zatím ve stavebnictví v mnoha případech chybí. Zkusme se podívat třeba na příklad rozpočtů. Ten dostane často stavebník nebo stavební firma ve velmi složité tabulce, ve které se někdy nevyzná ani její autor. A teď si zkusme představit, že jde o velkou veřejnou zakázku s rozpočtem několik stovek milionů korun. Riziko, že zde zadavatel či uchazeč o zakázku něco přehlédne a udělá neúmyslnou chybu, je tady obrovské. Přitom je rozpočet připravován na počítači, tedy elektronicky (a nejspíše i digitálně v určitém software). Ale pokud skončíme na půli cesty, možnosti data kvalitně vizualizovat či strojově zpracovávat jsou omezené. Podobná situace nastává během celého životního cyklu stavby několikrát. Mnohokrát dojde k tomu, že jsou digitální data převedena do různých tabulek nebo elektronického formátu PDF nebo dokonce vytištěna, a následně znovu převedena do elektronické či digitální podoby. Přitom téměř každá stavební profese dnes pracuje s digitálními nástroji. Problém je, že každá s jinými, takže každá musí znovu vytvářet sadu informací o stavbě znovu.

Stačilo by přitom jediné, standardizovat strukturu informací a umožnit jejich sdílení. Kdosi prohlásil, že informace, která není sdílena, je mrtvá či zbytečná. Cena informace roste ve chvíli, kdy ji může někdo použít. Konečným cílem digitalizace by tak mělo být zajistit, aby jakoukoli informaci stačilo vložit pouze jednou a pak s ní již bylo možné pracovat. Pokud tedy například projektant do svého modelu stavby zakreslí určité stavební prvky a přiřadí k nim nějaké informace, pro všechny další profese přicházející po něm, by měly zůstat snadno přístupné. Zkusme si představit něco tak jednoduchého jako dveře – ty do projektu nejen zakreslí, ale určí jim rovnou rozměry, materiál, kování a požární odolnost. V digitálním světě bude moci následně tuto informaci jednoduše načíst pracovník připravující rozpočet, po něm například odpovědný úředník na stavebním úřadě a později i firma realizující samotnou stavbu či dokonce firma zodpovědná za provoz a údržbu již hotové budovy.

Obr. 2: Tok informací

Cestu, jak takového ideálního stavu dosáhnout, nabízí metoda BIM, tedy management informací o stavbě. Ta předpokládá vznik tak zvaného digitálního dvojčete neboli informačního modelu stavby. V informačním modelu stavby se schází všechny informace po celou dobu životního cyklu stavby – tedy od chvíle, kdy stavebník rozhodne, co chce stavět, až po okamžik kdy je rozhodnuto o odstranění stavby, která už dosloužila. Metoda BIM není žádnou úplnou novinkou, používá ji celá řada soukromých firem. V roce 2017 bylo navíc rozhodnuto, že její začlenění do praxe podpoří stát. Počítá se tedy s tím, že od roku 2023 budou muset být všechny veřejné stavební zakázky s hodnotou vyšší než 150 milionů korun realizovány metodou BIM. To znamená, že všechny orgány státní a veřejné správy, které budou zadávat stavební zakázky nad uvedený limit, čeká vlastně v následujících třech letech proces digitální transformace. Stát samozřejmě očekává, že požadavek zadavatelů na přenesení celého procesu stavby do digitálního prostředí pomůže i k rozšíření využívání metody BIM i v privátním sektoru na straně dodavatelů. Nakonec bychom se tak mohli dočkat něčeho, co označujeme jako Stavebnictví 4.0, nebo jednoduše prostě stavebnictví pro 21. století.

Pokud byla v titulku řeč o dobrém roce pro BIM, mělo to svůj význam. Rok 2020 přinesl totiž v přípravách na využívání metody BIM ve veřejném sektoru výrazný pokrok. Koordinace zavedení používání metody BIM do státní a veřejné správy (pro tak zvané veřejné zadavatele) bylo na základě vládního rozhodnutí svěřeno Ministerstvu průmyslu a obchodu, které při realizaci úzce spolupracuje s odborem Koncepce BIM při České agentuře pro standardizaci. Ten byl především pověřen přípravou metodických dokumentů, standardů a také podporou pilotních projektů. Přitom v loňském roce se expertům podařilo připravit významnou část dokumentů a jednotlivým organizacím se též podařilo rozběhnout také přes 20 pilotních projektů, které mají za úkol ověřit všechny postupy v podmínkách českého veřejného sektoru, včetně sdílení informací. Je určitě pozitivní vědět, že už dnes existuje více než patnáct veřejných subjektů, které dokáží připravit stavební projekt částečně v digitálním prostředí.

Obr. 3: Informační model budovy

Bez sdílení to nepůjde

Využívání metody BIM by mělo, velmi zjednodušeně řečeno, zajistit, aby se již digitální informace během životního cyklu stavby neztratily. Cestou, jak toho dosáhnout, je jejich standardizace a – jak již bylo řečeno – sdílení. Tady nastává často jeden velký problém. Dokonce i mnoho odborníků si stále myslí, že informační model stavby, tedy ono digitální dvojče, je pouze vizuální podoba stavby ve 3D modelu. Tenhle omyl hezky reprezentuje, jak to dopadá, když digitalizace zůstane na půl cesty. Nesmíme si představovat, že digitalizovat budeme jen to, co vidíme. Skutečná digitalizace znamená propojení skutečně všech informací. V digitálním dvojčeti se totiž propojuje model stavby s digitalizovanými procesy, veškerou komunikací a všemi dalšími důležitými informacemi a dokumenty. Dokonce ani tak zvaný digitální model stavby (DIMS) nevystačí jen s tím, co vidíme. Přitom je DIMS jen malou částí celkového informačního modelu stavby, tím, co se nejvíce blíží oné představě 3D modelu. DIMS samozřejmě obsahuje ony grafické (tedy viditelné) informace, ale i především ty negrafické (třeba ony vlastnosti jednotlivých stavebních prvků). A co je důležité – tyto informace mohou sdílet všechny stavební profese. I když každá z nich využívá svoje vlastní digitální nástroje a navíc potřebuje své vlastní informace, svůj vlastní pohled na stavbu, musí mít možnost je z informačního modelu načíst a pracovat s nimi.

Je asi na první pohled zřejmé, že jedinou cestou, jak toho dosáhnout, je alespoň částečná standardizace. Ale pozor, každá profese má jiné nástroje, pracuje s jinými požadavky a potřebami na informace, a tím i trochu odlišným pohledem na informační model. Proto je potřeba standardizovat pouze to, v jaké struktuře jsou data ukládána a jak jsou pojmenovávána. Teprve potom je možné, že projektant vytvoří model v CAD programu a přiřadí do něj určitou sadu informací. Třeba o jednotlivých použitých stavebních prvcích, ty pak může otevřít například rozpočtář a přiřadit k nim ceny, aniž by musel znovu informace do svého programu zadávat, a následně může s informacemi pracovat stavební firma, případně třeba stavební úřad a další.

Úplným základem je, aby všichni identifikovaly jednotlivé stavební prvky stejně. Možná to zní trochu banálně, ale překvapivě to tak úplně zřejmé není. Počítačové programy různých profesí totiž jednotlivé prvky označují pro své potřeby různě. To však brání sdílení informací. Změnit to může využívání jednotného klasifikačního systému. Ten je – s trochou nadsázky – možné přirovnat k babylonské rybce z kultovního filmu Stopařův průvodce po Galaxii. Má totiž schopnost zajistit, podobně jako ona, že všichni si budou rozumět, i když mluví různými jazyky nebo přesněji, používají jiné nástroje. V roce 2020 se podařilo, za velmi aktivní účasti České republiky, vytvořit mezinárodní klasifikační systém CCI, a také založit mezinárodní organizaci CCI Collaboration se sídlem v Bruselu, která jej bude spravovat a vyvíjet. To lze označit za velký úspěch, místo toho, abychom platili licenční poplatky za již vyvinutý klasifikační systém, který bychom složitě přizpůsobovali potřebám českých stavařů, stali jsme společně s několika dalšími evropskými zeměmi spolutvůrci nového a jeho podobu tak můžeme aktivně ovlivňovat. Dobrou zprávou přitom je, že tvůrci klasifikačního systému CCI se dohodli, že jej budou všem zájemcům poskytovat bez licenčních a autorských poplatků, tedy zdarma. Možnost využívat tento evropský klasifikační systém má tak úplně každý stavař, což je určitě pozitivní impuls pro digitalizaci stavebnictví u nás.

Druhým důležitým úkolem k tomu, aby mohli jeden informační model stavby využívat skutečně zainteresovaní během celého životního cyklu stavby, je zajistit, aby jej aplikace a programy používané jednotlivými profesemi byly schopné načíst. Přitom každá používá trochu jiný formát a jiné informace. Podoba formátu se dá vyřešit, podobně jako celá řada programů umí pracovat s PDF, v oboru stavebnictví je to IFC. Jenže to má háček! Když si uvědomíte, jak PDF funguje napříč platformami, není to úplně ideální. Řada programu jej umí sice zobrazit a skutečně vypadá všude stejně. Ale v kolika programech jste schopni skutečně pracovat s informacemi obsaženými v PDF souboru? Když mluvíme o digitalizaci, potřebujeme jít ještě o kus dál. Potřebujeme, aby jednotlivé programy byly nejen schopné informace z modelu zobrazit, ale zároveň s nimi pracovat. Přesněji pracovat s těmi, které potřebují.

To umožní využití tak zvaného datového standardu staveb (DSS), jeho příprava v roce 2020 významně pokročila a v současné době se již připravuje jeho finální podoba pro první milník stavby (stavební povolení). Jeho úkolem je zajistit, aby data byla srozumitelná pro všechny používané nástroje, a opakovatelná. Datový standard staveb by se tak měl stát jakýmsi datovým slovníkem definující strukturu digitálních informací prostřednictvím tak zvaných datových šablon. Proto dokáže zajistit, aby informace do informačního modelu stavby stačilo zadat pouze jednou a byly v budoucnu k dispozici všem. Přesně v takové formě, v jaké potřebují. Právě datové šablony umožní nabídnout každé ze stavařských profesí ten pohled na DIMS, který potřebují pro svou práci. A díky datovým šablonám nemusíme zůstávat jen tady. Můžeme nakouknout do digitální budoucnosti ještě dále.

Digitální stavební řízení je šancí skutečně digitalizovat

V úplném úvodu byl zmíněn zákon číslo 47/2020 Sb., který mimo jiné od července 2023 otevírá cestu pro digitální stavební řízení (DSŘ). Je to pro digitalizaci klíčová událost. Záleží hodně na nás, či možná spíše na stavebním sektoru, jak k ní přistoupí. Pochopitelně DSŘ nabídne cestu i pro BIM, nebude ho povinné využívat a stavebníci budou moci (alespoň prozatím) dále odevzdávat stavební dokumentaci v papírové formě, jak byli zvyklí nebo zvolit jen elektronickou cestu a prostřednictvím portálu stavebníka ji nahrát v PDF. Ale co se chopit digitálního stavebního řízení jako šance s procesem, který je často předmětem kritiky pro svoji zdlouhavost a nevyzpytatelnost, něco udělat? Prostě ho digitalizovat. Umíte si představit, že by stavební řízení bylo v dohledné budoucnosti z velké části (nebo dokonce zcela) automatizované?

Možná to dnes zní jako sci-fi, ale nemusí to být. Pomoci v tom může právě metoda BIM a věci s ní související. Prvním nezbytným předpokladem je zavedení identifikačního čísla stavby. Je až překvapivé, že ačkoli každý občan je jednoznačně identifikován svým rodným číslem, stavba nic takového nemá. Teprve až každé stavbě přiřadíme její „rodné číslo“, tedy jednoznačné identifikační číslo stavby, můžeme s ní začít v digitálním světě pracovat. Kromě toho bude potřeba jednoznačně ji označit, aby bylo možné automaticky v různých nástrojích odlišit most od jaderné elektrárny nebo rodinný dům od školy. Pomoci v tom může právě klasifikační systém CCI, který má tu výhodu, že jej bude používat česká státní správa a samospráva, a bude fungovat i mezinárodně. Klasifikační systém totiž neidentifikuje jen stavební prvky, ale také stavební entity (tedy jednotlivé druhy staveb) a i jejich části potřebné pro posouzení při stavebním řízení (např. prostory, zóny, technické či konstrukční systémy).

Zároveň nám může jednotný klasifikační systém pomoci vyřešit ještě jednu slabinu. Způsob územního plánování je nyní v Česku poněkud chaotický. Téměř každá obec má svou vlastní strukturu územního plánu, ve kterém části svého území pojmenovává podle vlastního uvážení. To znamená, že je v podstatě nemožné je vzájemně propojit, chybí totiž standardizace. Změnit by to mohl plánovaný geoportál, který v sobě propojí územní plány, ale také digitální technické mapy (DTM) a další připravované systémy v rámci DSŘ. Pokud využijeme možností jednotného klasifikačního systému a jednotlivé části území se budou označovat stejně, dává nám to obrovskou šanci s těmito informacemi jednoduše pracovat. Schválně si to zkuste představit, máme jednoznačně klasifikovanou stavbu (například kancelářská budova) a stejně jednoznačně klasifikované území (například území pro bytovou výstavbu). V tom okamžiku bude možné žádost o stavební povolení automaticky zamítnout, aniž by do toho musel zasahovat úředník. A ten tak bude mít více času zabývat se jen relevantními žádostmi.

Ovšem ani tady nemusí ještě digitalizace ve stavebním řízení končit. Pojďme ještě dál. Představme si, že stavebník má vytvořený informační model stavby metodou BIM. Stát přitom pomocí datové šablony v rámci datového standardu staveb určí, jaké informace jsou pro něj potřebné v rámci posouzení stavebního povolení pro určitý druh stavby. Znovu se tak dostáváme k důležitosti jednotné klasifikace. Je logické, že požadavky pro povolení stavby rodinného domu budou odlišné od těch na povolení jaderné elektrárny. Tyto rozdíly určí právě příslušná datová šablona. Vidíte prostor pro automatizaci? Systém jednoduše pozná, jestli jsou v datové šabloně nahrány všechny požadované informace, a pokud ne, rovnou žádost vrátí k doplnění, zase k tomu může dojít bez zásahu úředníka. Stejný proces bude k dispozici samozřejmě všem dotčeným orgánům, které jsou dnes velmi často tím bodem, kde se řízení významně prodlužuje a komplikuje.

Využívání DIMS a datových šablon má tak potenciál opravdu od základu změnit fungování stavebního řízení. Automatizace části procesů a standardizace těch zbylých jej může udělat mnohem pružnějším, efektivnějším a hlavně předvídatelnějším. Prostor pro libovůli úředníka – ať již prostou nečinnost, nedbalost nebo dokonce úmyslné poškození stavebníka, se zmenší. Pokud bude stavební povolení obsahovat všechny potřebné informace a stavba bude odpovídat jasně stanoveným požadavkům na konkrétní druh stavby, není žádný důvod stavební povolení odkládat nebo zamítnout.

Pokud se odvážně podíváme ještě do vzdálenější budoucnosti, uvidíme ještě další prostor k urychlení výstavby u nás obecně. Už dnes jsou v digitálních technických mapách zaneseny informace například o liniových stavbách. Stát může pro jednotlivé druhy staveb určit prostřednictvím datové šablony také informace, které potřebuje k zanesení stavby do DTM. Přímo stavební úřad tak bude moci sám jednoduše posoudit, jestli plánovaná stavba nějak nezasahuje do některého z liniových vedení, případně dalších objektů podle situace v DTM. Téměř zcela zmizet mohou ony velmi nepopulární „vyjadřovačky“, kdy se během procesu povolení stavby vyjadřuje někdy i stovka subjektů. A i v případech, kdy to nebude moci posoudit přímo stavební úřad, nebude muset ony subjekty obíhat stavebník. Bude jejich povinností projekt posoudit na základě svého pohledu na informace z DIMS. To vše přitom v digitálním prostředí, kde existuje jednoznačný a nezměnitelný záznam o každé činnosti. Přímo na portálu stavebníka by se tak mohl žadatel o stavební povolení podívat, jak posuzování jeho žádosti probíhá, a případně zjistit, kdo nic neudělal, ač udělat měl. Systém může navíc umět například automaticky upozornit nadřízeného v případech prodlení.

Dvojčata všech staveb

Metoda BIM počítá nejen s tím, že vznikne digitální dvojče každé stavby, ale v delším časovém horizontu i s propojením jednotlivých digitálních dvojčat. Mělo by tak vzniknout tak zvané digitální vystavěné prostředí. Dokonce i v plánech zavedení BIM do veřejného sektoru se počítá s tak zvanou pasportizací již stávajících staveb. To znamená, že například během veřejné zakázky na rekonstrukci nějaké budovy či jiné stavby dojde k vytvoření jejího digitálního dvojčete. Digitální vystavěné prostředí tak bude vlastně virtuální kopií všech staveb v Česku. Tím bychom se dostali ještě o krok dále, než při využití digitálních technických map.

Například již při návrhu nové budovy by mohl projektant modelovat její interakci s okolím, zjistit například míru zastínění okolními budovami – tomu pak v konkrétních částech budovy přizpůsobit větrání, zastínění, klimatizaci, topení a mnoho dalších prvků. Stavebnímu úřadu dá digitální vystavěné prostředí zase možnost posoudit další parametry a návaznosti stavby, a opět omezit množství subjektů, které se budou k povolení vyjadřovat. Pokud například na modelu uvidí, že plánovaná stavba splňuje regulační plány a splňuje i další požadované parametry, může ji schválit. Vše přitom bude posuzovat na základě přehledného modelu, který umožní některé údaje také přesně vyčíslit či spočítat. Z několika měsíců se tak vydání stavebního povolení může smrsknout na „pár dní“.

Aby to nedopadlo jako vždycky

Bývalý sovětský vůdce Černomyrdin vešel do dějin mimo jiné svým údajným prohlášením: „Chtěli jsme to udělat co nejlépe, dopadlo to jako vždy.“ Rok 2020 ukázal, že pokud jde o digitalizaci stavebnictví, Česko je na rozcestí. Může to skutečně dopadnout jako vždy, budeme tedy digitalizovat jen na oko. Prostě budeme věci dělat postaru a pak je nějak „nafixlujeme“ ještě do BIMu. Asi není žádným tajemstvím, že mezi stavaři je hodně takových, kteří by o to stáli. Současný stav ji m vyhovuje a žádná modernizace je neláká, uvědomují si, že je samotné může digitalizace ohrozit. Ale dělat BIM jen pro BIM, abychom si to formálně odškrtli, je škoda a promrháním obrovské šance, kterou máme.

Za loňský rok jsme ke Stavebnictví 4.0 udělali velký krok. Musíme si uvědomit, že digitální budoucnost je opravdu za dveřmi. Digitalizovat budeme muset, a pokud to dnes nenastartujeme co nejlépe, velmi ztížíme situaci budoucím generacím. Ony totiž v plně digitálním světě budou muset žít, a ty stavební firmy, které nebudou na digitální svět připravené, prostě neuspějí a zmizí z trhu. Často si navíc naříkáme, že stavebnictví potřebuje mladou krev, nové motivované lidi. Stěžujeme si, že nám chybí odborníci. Ale nalijme si čistého vína, bez digitalizace se stane stavebnictví pro mladou generaci velmi neatraktivní a sehnat kvalifikované odborníky bude mnohem těžší než dnes. Zkusme tedy nepromarnit šanci, která se před námi v roce 2021 (a letech dalších) otevírá.

Jaroslav Nechyba Autor je ředitel odboru Koncepce BIM České agentury pro standardizaci.