Předmětem zmiňovaného nového smluvního typu je poskytování buď tzv. digitálního obsahu, nebo tzv. digitálních služeb. Poskytovatel se zavazuje zpřístupnit uživateli věc v digitální podobě a uživatel se mu za to zavazuje zaplatit odměnu. Právní věda definuje digitální obsah jako množinu jakýchkoliv dat, vytvořených a poskytovaných v digitální podobě. V praxi se jedná například o aplikace, počítačové programy, e-knihy nebo počítačové hry. Poskytovatelem digitálního obsahu mohou samozřejmě být i streamovací platformy, jako např. Netflix nebo HBO Max. Neméně důležitým pojmem je i digitální služba, kterou zákon definuje jako službu umožňující uživateli vytvářet, zpracovávat či uchovávat data v digitální podobě nebo k nim přistupovat, sdílet data v digitální podobě nahraná či vytvořená uživatelem služby nebo provádět jakoukoli jinou interakci s těmito daty. Mezi poskytovatele digitálních služeb můžeme zařadit např. YouTube nebo Instagram, jejichž platformy se zaměřují především na sdílení audio či video nahrávek.

Kdy vznikají uživateli digitálního obsahu práva z vadného plnění?

Po dobu trvání smluvního závazku poskytovatel odpovídá za to, že bude digitální obsah poskytován bez vad. Jestliže se za trvání závazku projeví určitá vada, důkazní břemeno leží na poskytovateli, který musí v takovém případě prokázat, že poskytovaný digitální obsah je bezvadný. Výjimku, kdy poskytovatel nemusí prokazovat, že je digitální obsah bezvadný, představuje situace, kdy se prokáže, že vadu způsobilo nevyhovující technické nebo programové vybavení nebo síťové připojení pro přístup či užívání digitálního obsahu uživa­te­le, které je pro řádné fungování digitálního obsahu nezbytné, ač­ko­li byl uživatel na jeho potřebu před uzavřením smlouvy upozorněn.

Poskytovatel digitálního obsahu je povinen v souladu s ustanovením § 2389d Občanského zákoníku digitální obsah ve sjednaném rozsahu aktualizovat. Vedle ujednaných aktualizací je poskytovatel také povinen zajistit poskytování takových aktualizací, které jsou nezbytné k tomu, aby byl digitální obsah bezvadný po celou dobu trvání smluvního závazku. Na dostupnost aktualizací má poskytovatel rovněž povinnost uživatele upozornit. Pokud bude uživatel na aktualizace řádně upozorněn a budou mu vhodným způsobem nabídnuty, avšak uživatel si je nestáhne, nebudou v takovém případě uživateli náležet práva z vadného plnění, která vzniknou v důsledku neprovedené aktualizace.

Pokud digitální obsah nemá být poskytován po určitou dobu, ale spočívá pouze v jednorázovém plnění (vč. případů, kdy uživatel nabývá právo užívat digitální obsah trvale), odpovídá poskytovatel pouze za takové vady, které digitální obsah měl při zpřístupnění. V těchto případech se však uplatní vyvratitelná domněnka, že pokud se vada projeví v průběhu jednoho roku od zpřístupnění, má se za to, že byl digitální obsah vadný již při zpřístupnění. Také v případě jednorázového poskytnutí digitálního obsahu je poskytovatel povinen zabezpečit pravidelné poskytování aktualizací, a to po dobu, po kterou to může uživatel rozumně předpokládat.

Zvláštní právní úprava týkající se spotřebitelů

Ve vztahu ke spotřebiteli poskytovatel dle § 2389i Občanského zákoníku odpovídá především za to, že digitální obsah: (i) odpovídá ujednanému popisu a rozsahu, jakož i jakosti, funkčnosti, kompatibilitě, interoperabilitě a jiným ujednaným vlastnostem, (ii) je vhodný k účelu, pro který jej uživatel poža­du­je; a (iii) je poskytován s ujednaným příslušenstvím, s potřebnými pokyny k použití (např. s manuálem či návodem k instalaci) a s uživatelskou podporou. Pokud digitální obsah nemá některou z těchto potřebných vlastností, je vadný a uživateli vzniká právo domáhat se práv z vadného plnění (tj. právo na reklamaci obsahu).

Práv z vadného plnění je možné se domáhat po celou dobu trvání smlouvy o digitálním obsahu. Jde-li o jednorázové plnění, je možné se domáhat práv z vad, které se na digitálním obsahu projeví, pouze po dobu dvou let od jeho zpřístupnění. Pokud je digitální obsah vadný, může uživatel požadovat odstranění vady, ledaže je to nemožné nebo nepřiměřeně nákladné. Poskytovatel je v takovém případě povinen odstranit vadu v přiměřené době po jejím vytknutí tak, aby nezpůsobil uživateli značné obtíže, a to při zohlednění povahy digitálního obsahu a účelu, pro který ho uživatel požadoval. V této souvislosti je nutné mít na paměti, že u digitálního obsahu není výslovně stanovena pevná 30denní lhůta pro vyřízení reklamace, ale případnou vadu je nutné odstranit v „přiměřené době“ s přihlédnutím k povaze digitálního obsahu nebo služby a zároveň s přihlédnutím k účelu, pro nějž spotřebitel digitální obsah požadoval.

Podle ustanovení § 2389m Občanského zákoníku může uživatel požadovat přiměřenou slevu z ceny nebo od smlouvy odstoupit, pokud (i) poskytovatel vadu řádně a včas neodstranil nebo je z jeho prohláše­ní nebo z okolností zjevné, že vada nebude odstraněna, dále pokud se (ii) vada projeví i po odstranění, nebo (iii) vada představuje pod­stat­né porušení smlouvy. Při reklamaci digitálního obsahu může pos­ky­to­va­tel přistoupit také např. k navrácení poměrné části zaplacené ceny, jež odpovídá době, po kterou nebyl obsah řádně poskytován.

Závěr

Novela Občanského zákoníku s sebou přinesla dlouho chybějící právní regulaci digitálního obsahu, jakož i jasné a srozumitelné podmínky, za nichž se uživatel digitálního obsahu může domáhat svých práv z vadného plnění. Spotřebiteli bude u smluv o dodání digitálního obsahu nebo digitální služby ze zákona nadále náležet právo od smlouvy odstoupit i bez udání důvodů ve lhůtě 14 dnů od jejího uzavření – za předpokladu, že smlouva byla uzavřena distančním způsobem v souladu s ustanovením § 1820 Občanského zákoníku. Za účelem zamezení potenciálního zneužití tohoto práva ve vztahu k digitálnímu obsahu ze strany uživatele ovšem bude možné právo na odstoupení ve 14denní lhůtě smluvně zcela vyloučit.

JUDr. Jiří Matzner, Ph.D., LLM. Autor článku je zakladatelem advokátní kanceláře MATZNER Legal.