Acronis
facebook LinkedIN LinkedIN - follow
Tematické sekce
 
Branžové sekce
Přehledy
 
Tematické seriály
 

GDPR

General Data Protection Regulation zásadně mění zpracování osobních údajů a zavádí nové povinnosti...

články >>

 

Jak uřídit IT projekt a nezbláznit se

Užitečné tipy a nástroje pro řešení problémů řízení inovací a vývoje produktů...

články >>

 

Industry 4.0

Průmysl 4.0

Jaký vliv bude mít čtvrtá průmyslová revoluce na výrobu a výrobní firmy?

články >>

 

Komplexní svět eIDAS

O nařízení eIDAS již bylo mnoho řečeno i napsáno. A proto jediné, o čem...

články >>

 

Trendy v CRM

Systémy pro řízení vztahů se zákazníky (CRM) prochází v posledních letech výraznou změnou. Zatímco dříve...

články >>

 

Příručka úspěšného IT manažera

Dnes je řada IT manažerů opomíjena. Úspěšní bývají brouci Pytlíci a Ferdové...

články >>

 
Partneři webu
K2 atmitec
IT SYSTEMS 1-2/2020 , IT právo

Potvrzeno: Airbnb je službou informační společnosti

Mgr. et Mg Petr Mališ


Sdílená ekonomika hýbe světem a zasahuje stále více odvětví. Není divu, když zapojeným subjektům nabízí nezanedbatelné výhody jako snadné započetí s poskytováním dané služby nebo lokální neomezenost. Dopad těch nejúspěšnějších projektů dalece přesahuje dané odvětví a vede k debatám o základních celospolečenských otázkách – za všechny lze zmínit kontroverze vyvolané přepravními službami poskytovanými soukromými řidiči bez příslušných podnikatelských oprávnění v rámci služby Uber, nebo strukturální změny ve vlastnictví a provozování bytů ve velkých městech, nabízených v rámci služby Airbnb.

RedHat

Právě tyto dva symboly sdílené ekonomiky jsou typickými službami smíšené povahy, které v sobě spojují složku zprostředkovatelskou, poskytovanou a konzumovanou on-line, a následně složku samotné služby, která je již poskytována fyzicky, v reálném světě. Obě služby jsou příklady toho, jak internet a mobilní aplikace předstihly společenský a právní vývoj. Je přece tak jednoduché stáhnout příslušnou aplikaci nebo otevřít webovou stránku, provést registraci a započít s přepravou osob vlastním vozem nebo s poskytováním ubytování ve vlastním bytě. Avšak lze oddělit příslušnou aplikaci jakožto pouhou elektronickou platformu, která jednoduše dává dohromady zájemce o službu a jejího poskytovatele a jejíž provoz není téměř nijak regulován, od samotného poskytování této služby, které už mnohdy vyžaduje veřejnoprávní povolení, řídící se právem daného členského státu EU? Touto otázkou se dlouhodobě zabývají orgány obcí, ministerstva, profesní organizace, a v neposlední řadě se jí právě ve vztahu ke službám Uber a Airbnb zabýval Soudní dvůr Evropských společenství (SDEU).

Co je to služba informační společnosti

Klíčovou otázkou vztahující se ke každé službě smíšené povahy tedy je, zda lze poskytovatele takové služby považovat za pouhého zprostředkovatele, jehož odpovědnost a povinnosti se odehrávají pouze v rovině on-line zprostředkovatelské služby, a který neodpovídá za konečnou zprostředkovávanou službu, kterou si uživatelé aplikace mezi sebou nakonec samostatně poskytují, anebo je nutno jej považovat za poskytovatele samotné služby (původně zprostředkované on-line), se vší odpovědností z toho plynoucí? Zodpovězení této otázky pochopitelně závisí na konkrétních charakteristikách dané služby, přičemž rozhodující je, nakolik služba jako celek naplňuje definici tzv. „služby informační společnosti“, kterou stanoví Směrnice o elektronickém obchodu (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES), společně se Směrnicí o postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2015/1535). Za službu informační společnosti se podle těchto předpisů považuje služba, splňující následující kritéria:

  • služba je poskytovaná na dálku, tedy bez současné přítomnosti stran,
  • služba je poskytována elektronicky,
  • služba je poskytována přenosem dat na individuální žádost příjemce služby.

Výše uvedeným kritériím odpovídá rovněž definice dle § 2 odst. 1 českého Zákona o některých službách informační společnosti (zák. č. 480/2004 Sb.), kterým byla Směrnice o elektronickém obchodu implementována do českého právního řádu. K tomu, aby bylo možno danou službu považovat za službu informační společnosti, musí být všechna uvedená kritéria splněna najednou. Co však taková klasifikace služby pro jejího poskytovatele znamená, jaké mu přináší výhody? Předně – základním principem, který ovládá právní úpravu institutu služeb informační společnosti, je zajištění volného pohybu těchto služeb v rámci EU. Proto platí pravidlo, že poskytovatel služby je vždy podřízen právnímu režimu země, v níž je usazen - tedy má-li jeho služba přeshraniční přesah, neznamená to, že se při jejím poskytování musí řídit právními předpisy jednotlivých zemí, v nichž službu poskytuje, zejména co se týče plnění různých veřejnoprávních podmínek a povolení). Úzce jsou přitom vymezeny výjimky z tohoto pravidla, podle nichž mohou členské státy přiměřeným způsobem svobodu volného pohybu služeb informační společnosti omezit (zejm. ochrana veřejného zdraví, veřejná bezpečnost, vyšetřování trestné činnosti). Jinak řečeno, specifická pravidla a požadavky stanovené členským státem nemohou být překážkou toho, aby jinde usazený poskytovatel služby informační společnosti tuto službu mohl poskytovat v daném členském státě.

Další zásadní výhodou, kterou kvalifikace služby jakožto „služby informační společnosti“ přináší, je absence nutnosti získávat pro výkon takové služby předchozí povolení, které by se týkalo výhradně služby informační společnosti (tím pochopitelně nejsou dotčeny povinnosti jako získání živnostenského oprávnění v zemi usazení poskytovatele nebo plnění dalších obdobných veřejnoprávních podmínek majících obecnou povahu a nevztahujících se striktně na služby informační společnosti).

V neposlední řadě je zásadní výhodou omezení odpovědnosti poskytovatelů tzv. zprostředkovatelských služeb – za tímto účelem se rozlišují služby tzv. „prostého přenosu“ (tedy provoz síťové infrastruktury), služby typu „caching“ (tedy zejm. provoz cachovacích severů usnadňujících a urychlujících přístup k obsahu), a v nejrozšířenějším případě pak služby typu „hosting“ (tedy on-line služby, umožňující samotným uživatelům ukládání obsahu do této služby, jako jsou veškeré sociální sítě, inzertní servery, diskusní fóra apod.). Tyto služby ovládá obecné pravidlo, že jejich poskytovatelé za obsah nahraný samotnými uživateli neodpovídají, přičemž jsou striktně vymezeny výjimky z tohoto pravidla.

Dřívější rozhodnutí – Uber

Z výše uvedeného vyplývá, že ten, kdo může požívat výhod, které skýtá status poskytovatele služby informační společnosti, má některé podmínky svého podnikání podstatně jednodušší, zejména expanduje-li se svou službou do dalších členských zemí. Tímto se dostáváme k jádru problému – existují čisté služby informační společnosti, které nepřesahují do ne-elektronického světa a u nichž je relativně snadné vyhodnotit, zda splňují výše uvedené podmínky pro službu informační společnosti, nebo nikoliv (například provoz freemailové služby nebo on-line úložiště). U služeb smíšené povahy však už vyhodnocení podmínek tak jednoduché není. Každý poskytovatel takové služby by pochopitelně rád výhod poskytovatele služby informační společnosti požíval, neodpovídal přímo za službu, kterou prostřednictvím své platformy zprostředkovává a nemusel řešit lokální podmínky a povolení. Vztaženo ke konkrétním službám Uber a Airbnb by rozdíl spočíval v tom, zda jejich poskytovatelé jsou pouhými vývojáři a provozovateli příslušných platforem, odpovídajícími pouze za jejich funkčnost, anebo zda odpovídají i za samotnou přepravní či ubytovací službu, kterou si mezi sebou uživatelé platforem poskytují, včetně veřejnoprávních povolení, které se k těmto službám vztahují dle příslušných národních předpisů jednotlivých členských zemí. Právě k tomuto rozlišení se vyjádřil SDEU, nejprve ve vztahu ke službě Uber, a čerstvě v prosinci 2019 také ve vztahu ke službě Airbnb.

V rozsudcích týkajících se služby Uber, vydaných v letech 2017 (Asociación Profesional Elite Taxi v. Uber Systems Spain, SL., C‑434/15) a 2018 (Uber France SAS, C‑320/16) SDEU uzavřel, že služba Uber, byť obsahuje elektronickou platformu jakožto zprostředkovatelskou složku poskytovanou elektronickými prostředky, nemůže být posuzována podle právních předpisů upravujících služby informační společnosti, protože tato elektronická zprostředkovatelská složka je neoddělitelně spojena s nabídkou služeb osobní přepravy. Zapojení řidiči by bez použití aplikace přepravní službu neposkytovali, a přepravované osoby by bez ní služeb těchto řidičů nevyužily. Společnost Uber navíc vykonává rozhodující vliv na podmínky poskytovaných přepravních služeb, když stanovuje maximální cenu přepravy, sama tuto cenu od zákazníků inkasuje, a vykonává určitou míru kontroly vozidel i samotných řidičů, která může vést i k jejich vyloučení ze služby. Složka samotné přepravy je tedy v rámci služby Uber tou dominantní složkou, a je nutno ji považovat za službu v oblasti přepravy, nikoliv za službu informační společnosti. Její provozovatel tedy nemůže požívat výše uvedených výhod dle Směrnice o elektronickém obchodu, a není chráněn před lokálními požadavky na získání příslušných povolení k provozování služeb osobní přepravy.

Odlišná povaha Airbnb

Po vydání obou výše uvedených rozsudků SDEU obdržel žádost francouzského soudu o rozhodnutí o předběžné otázce, vzešlé z řízení o trestním oznámení podaném Sdružením pro podnikání a ubytování v turistice (tzv. „AHTOP“) z důvodu, že v rámci služby Airbnb dochází k výkonu zprostředkovatelské činnosti správy nemovitostí bez příslušného profesního povolení požadovaného francouzským zákonem. SDEU měl rozhodnout o otázce, zda se na služby, poskytované ve Francii irskou společnosti Airbnb Ireland prostřednictvím platformy provozované z Irska vztahuje svoboda poskytování služeb dle Směrnice o elektronickém obchodu, a dále zda lze na tyto služby uplatnit omezující pravidla, týkající se výkonu povolání realitního makléře, stanovená francouzským zákonem.

SDEU vzal v potaz charakteristiky služby Airbnb, zejména:

  • jedná se o službu zprostředkující vztah mezi potencionálními nájemci a pronajímateli, umožňující nájemcům provést rezervaci,
  • služba je poskytována úplatně, přičemž provizi platí poskytovateli aplikace nájemce, nikoliv pronajímatel,
  • služba je poskytována prostřednictvím elektronické platformy bez současné přítomnosti jejího poskytovatele a uživatelů, v rámci procesu uzavírání smlouvy tedy uživatelé v žádném okamžiku nepřichází jakkoli do styku mimo platformu,
  • služba je poskytována na individuální žádost jejích příjemců (pronajímatele i zájemce o nájem).

Z toho vyplývá, že jsou splněny všechny podmínky (viz výše) stanovené Směrnicí o elektronickém obchodu pro službu informační společnosti. AHTOP však v rámci předmětného řízení tvrdilo, že zprostředkovatelská, elektronicky poskytovaná část služby Airbnb spočívající v provozu elektronické platformy je nedílnou součástí celkové služby, jejímž hlavním prvkem je poskytování ubytování. Provozovatel Airbnb se podle AHTOP neomezuje na pouhé zprostředkování vztahu mezi dvěma uživateli platformy, ale v kontextu všech doplňkových služeb které zároveň nabízí, je služba Airbnb zprostředkovatelskou činností v oblasti nemovitostí.

SDEU nicméně konstatoval, že služba Airbnb se v některých znacích podstatně liší od služby Uber, k jejíž povaze se jednoznačně vyjádřil v předchozích rozhodnutích. Zprostředkovatelská služba nabízená v rámci elektronické platformy má totiž oddělitelnou povahu od samotných transakcí s nemovitostmi. Tato služba se totiž netýká bezprostřední realizace poskytnutí ubytování, jedná se spíše o poskytnutí nástroje usnadňujícího uzavírání smluv o budoucích operacích na základě strukturovaného seznamu ubytovacích míst, prohledávaného podle kritérií zvolených jednotlivými potenciálními nájemci. Podstatou služby Airbnb je soustřeďování nabídek v jednotném formátu s poskytnutím nástrojů pro vyhledávání, lokalizaci a porovnávání. Dalším specifikem této služby je dále to, že není nezbytná pro poskytování ubytování jak z pohledu pronajímatelů, tak i z pohledu nájemců, protože obě skupiny uživatelů mají k dispozici i jiné, většinou tradičnější nástroje k vyhledání nabídek resp. poptávek, jako jsou realitní kanceláře, inzerce, více či méně specializované internetové stránky apod. Důležité přitom je, že tyto nástroje by často dovedly potenciálního pronajímatele nebo nájemce k týmž smluvním partnerům, k jakým je dovede služba Airbnb. Poskytovatel služby Airbnb nestanoví ani neomezuje výši nájemného, které mohou pronajímatelé v rámci platformy požadovat; poskytuje jim akorát volitelný nástroj sloužící k odhadu přiměřené výše pronájmu v dané lokalitě, konečné rozhodnutí o výši nájemného však je vždy na pronajímateli samotném.

Z těchto důvodů nemůže být zprostředkovatelská služba, poskytovaná Airbnb, považována za nedílnou součást celkové služby, jejímž hlavním prvkem je poskytování dočasného ubytování nájemcům. Ani různé doplňkové služby nabízené v rámci platformy, jako je nabídka šablony s definicí obsahu nabídek ubytování, fotografické služby nebo systém hodnocení pronajímatelů i nájemců, nečiní z on-line zprostředkovatelské služby pouhou službu doplňkovou, protože samy tyto služby mají doplňkovou povahu - pro pronajímatele nepředstavují cíl, ale prostředek k využití zprostředkovatelské služby.

Lze shrnout, že SDEU postavil své odlišné hodnocení služby Airbnb od služby Uber na následujících odlišnostech:

  • v případě Airbnb lze zřetelně oddělit zprostředkovatelskou složku od služby poskytování reálného nájmu, protože služba spočívá spíše ve správě databáze pronajímatelů a nájemců a v provádění operací v rámci této databáze, než v bezprostřední realizaci poskytnutí ubytování;
  • pro pronajímatele i nájemce existují i jiné rozšířené a tradiční cesty, jak vzájemně vstoupit do kontaktu (pronajímatel může svou nemovitost nabízet i jinými formami než prostřednictvím Airbnb a nájemce ji může těmito formami nalézt), využití služby Airbnb tedy není nezbytným krokem k tomu, aby zájemce našel ubytování u daného pronajímatele;
  • Airbnb žádným způsobem nereguluje výši úplaty za poskytnutý nájem, ačkoliv uživatelům poskytuje prostřednictvím dceřiné společnosti Airbnb Payments UK platební službu usnadňující provádění plateb za nájem.

V další části rozsudku SDEU odpovídal na otázku, zda lze na službu Airbnb uplatnit omezující pravidla dle příslušného francouzského zákona (tzv. Hoguetův zákon), který stanoví povinnost mít profesní povolení pro výkon činnosti služby zprostředkování vztahu mezi hostiteli disponujícími místem k ubytování a osobami hledajícími tento typ ubytování. Tato povinnost je v kontextu služby Airbnb jednoznačným omezením svobody volného pohybu služeb informační společnosti, které je podle Směrnice o elektronickém obchodu přípustné pouze tehdy (mimo jiné), když příslušný členský stát oznámí Komisi a členskému státu, na jehož území je poskytovatel dotyčné služby usazen, svůj záměr přijmout takové omezující opatření. K tomuto oznámení však v případě Hoguetova zákona nedošlo, Francouzská republika daný zákon Komisi ani Irské republice neoznámila, a této povinnosti ji nezprostil ani fakt, že Hoguetův zákon byl přijat ještě před účinností Směrnice o elektronickém obchodu. Daná omezující pravidla tedy nelze vůči službě ve Francii uplatňovat, protože nebyla splněna daná notifikační povinnost.

Závěr

Výše uvedené závěry SDEU jsou zajisté důležitým vítězstvím Airbnb, které se na mnoha stranách potýká se snahami o omezení svého působení především ve velkých městech. Členské státy nemohou při snaze o omezení spoléhat na administrativní překážky ve formě povinnosti získání nejrůznějších povolení pro výkon realitní činnosti. Na druhou stranu nelze tento výsledek přeceňovat a učinit z něj závěr, že žádné další omezení službě nehrozí – závěry SDEU nebudou mít žádný vliv například na daňové povinnosti pronajímatelů nebo na snahy obcí regulovat počet nabízených bytů nebo dobu jejich nabízení, případně stanovit za nabízení bytů samostatné poplatky. Jasné vymezení kritérií, podle kterých lze vyhodnocovat povahu služeb jakožto služeb informační společnosti, je každopádně velmi přínosným počinem.

  Mgr. et Mgr. Petr Mališ Mgr. et Mgr. Petr Mališ, advokát
Autor je společníkem v advokátní kanceláři Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři s.r.o., kde se zabývá zejména smluvní úpravou v oblasti informačních technologií, ochrannými známkami, ochranou osobních údajů a internetovým právem.
Chcete získat časopis IT Systems s tímto a mnoha dalšími články z oblasti informačních systémů a řízení podnikové informatiky? Objednejte si předplatné nebo konkrétní vydání časopisu IT Systems z našeho archivu.