Jedním z nejdynamičtějších trendů, který zásadním způsobem ovlivňuje fungování podniků v automobilovém průmyslu, je postupné nahrazování původních forem komunikace novými. Globalizace, proměnlivost poptávky, výroba na objednávku, sekvenční dodávky a mnohé další procesy odhalují nedostatky tradičních způsobů komunikace a jsou vytlačovány novými technologiemi, mezi nimiž se vedle již zaběhnutého standardu EDI začíná prosazovat i globální síť internet.


Prvotním impulzem pro zapojení internetu do komunikace mezi partnery v automobilovém průmyslu je snižování nákladů a zefektivnění procesů v dodávce zboží. Zatímco se zdá, že pozice EDI komunikace mezi finálním výrobcem (OEM) a modulovým (Tier1) dodavatelem zůstává neohrožena, především z důvodů bezpečnosti a robustnosti tohoto řešení, v nižších patrech automobilového dodavatelského řetězce je využití internetu naopak technologií, do níž výrobci vkládají nemalé naděje. Pokud má totiž logistický řetězec fungovat jako celek a přinášet výhody všem zúčastněným stranám, předpokládá se, že většina dodavatelů bude nejen schopna fungovat v režimu JIT odvolávek (dnes stále není výjimkou, že jsou odvolávky zasílány faxem a pak ručně zpracovávány), ale navíc že bude tyto zprávy elektronicky sdílet se svými vlastními dodavateli. Tedy - opět elektronicky - zasílat avíza o dodávce svým odběratelům, tisknout dodavatelské etikety, porovnávat jednotlivé generace odvolávek, generovat odvolávky na své vlastní dodavatele atd. Do nedávné doby byla překážkou pro rozšíření tohoto modelu do všech pater dodavatelského řetězce především vysoká investiční náročnost na pořízení integrovaného systému, který by poskytoval zmiňovanou funkcionalitu. Internet však v tomto směru představuje opravdovou revoluci.




Ještě před několika málo lety byly představy vizionářů v automobilovém průmyslu vskutku ambiciózní. Internet v jejich představách hrál hlavní roli jako platforma, která umožní provázat fyzický tok materiálu od nejmenších dodavatelů až k samotné montážní lince v automobilce s tokem informací, který každému subjektu v dodavatelském řetězci poskytne data co, kdy a kam má dodat, případně kde nejvýhodněji nakoupit. Tomu odpovídaly i mamutí investice, které automobilky uvolnily na vývoj nových aplikací. Příkladem budiž největší a také nejznámější portál pro automobilový průmysl Covisint. Ten založily automobilky DaimlerChrysler, Ford, General Motors, Nissan a Renault v roce 2000 a investovaly do něj neuvěřitelných půl miliardy dolarů. Na začátku letošního roku jej však v tichosti odprodaly společnosti Compuware, protože již nechtěly dále provozovat tento ztrátový podnik. Srovnání se splasklou bublinou dot.com byznysu zde není úplně od věci. Bylo by však naprosto mylné, se domnívat, že na vině podobných obchodních excesů je samotná technologie, či dokonce internet.



Jeden nepodařený obchodní záměr nic nemůže změnit na postupném rozšiřování internetu do oblasti logistiky v automobilovém průmyslu. Rozdíl je pouze v tom, že tato expanze postupuje na úrovni jednotlivých podniků namísto původní představy vytvoření jednotného komunikačního "hub" řešení pro celý segment. Problém vzájemné nekompatibility jednotlivých řešení pak stejně jako v případě EDI komunikace přebírají odvětvové a technologické standardy. Ačkoliv se při pohledu zvenčí zdá automobilový průmysl jako výkladní skříň moderních technologií, pohled zevnitř ukazuje, že tomu tak docela není, především na nižších stupních dodavatelského řetězce. Typickým příkladem důsledků tohoto stavu jsou problémy mnoha podniků na středním stupni logistického řetězce. Tyto podniky sice mají automobilový ERP systém, komunikují EDI s automobilkami, používají čárové kódy ve výrobě a při značení materiálu, jenže když mají stejné požadavky na své vlastní dodavatele, odpovědí je jim často jen omluvné krčení ramen. Menší dodavatelé nemají ani EDI, a často ani systém, který by jim umožnil zpracovávat JIT odvolávky, natožpak tisknout dodavatelské etikety. Motivovat, či dokonce přinutit desítky a často i stovky vlastních dodavatelů, aby si takovou IT infrastrukturu pořídili, je spíše přáním z říše pohádek než obchodní realitou. Proto si stále více podniků začíná uvědomovat, že se jim vyplatí investice do vlastního řešení, které jim umožní informační výměnu s dodavateli. Jedním z takových řešení jsou WebEDI systémy. Ty suplují klasickou EDI komunikaci a umožňují překlad dokumentů z interních formátů ERP systémů do oborových standardů (VDA, Odette, EDIFACT, ANSI X.12) a jejich zobrazení na internetu. Daleko širší možnosti však poskytují řešení, pro která se vžilo označení obsahující prvek spolupráce - collaborative. Tato řešení již poskytují daleko širší možnosti spolupráce mezi partnery v dodavatelském řetězci.



Autor článku, Pavel Roub, je ředitelem marketingu společnosti Aimtec.