Naléhavost změny koncepce údržby
Vývoj na trhu nutí všechny výrobce k razantnímu snížení nákladů. V současné době je tento požadavek umocněn globalizací trhu. Společnosti, které se tomuto trendu nepodřídí, mají omezenou šanci na přežití.

Významnou položkou v nákladech výrobních kombinátů jsou náklady na údržbu a opravy. Podle dostupné zahraniční literatury se tyto náklady v průmyslových podnicích pohybují v rozmezí 6 - 10 % ročního obratu firmy. Při započtení nákladů na udržování skladového hospodářství a na úroky kapitálu v nich vázaném dosahují až 25 %. S postupující technizací a automatizací výrobních procesů nutno počítat s dalším nárůstem.

V zájmu snížení nákladů se všude tam, kde je to možné, upouští od dříve velmi rozšířené plánovité preventivní údržby (viz kapitolu typy údržeb). Žel, ne vždy jsou zvoleny postupy, metody a nástroje umožňující hladký a smysluplný průběh přechodu na jiný typ údržby. Stává se například, že dojde pouze k omezení finančních prostředků, bez jasně stanovené hranice kde končí zbytečná přeudržovanost výrobních zařízení a začíná "šetření na nepravém místě" s mnohdy tragickými následky, někdy jen v materiální sféře, ale někdy i v nárůstu úrazovosti.

V souvislosti s uvedenými změnami je tak u mnoha pracovníků v údržbářské sféře patrna určitá míra zármutku nad současným stavem údržby v jejich firmě. Jedná se zejména o zkušené praktiky, kteří se svou prací za dlouhá léta srostli a byli zvyklí při plánovaných středních a generálních opravách jim svěřené zařízení "vypilovat" často i do lepšího stavu, než když bylo nové. Já sám jsem velkým obdivovatelem jejich práce. Proto s nimi cítím, když jsou nuceni ke stále razantnějšímu snižování nákladů na údržbu, a nemohou proto pokračovat ve stylu plánovité preventivní údržby. Nemyslím si však, že je nutno zoufat. Znám (a jistě nejen já) ,již celou řadu firem, které mají výrobní zařízení ve stavu přiměřené provozní spolehlivosti (i když již ne v nejlepším možném stavu, což zpravidla opravdu není nutné), a to ne proto, že by měly bezedný zdroj finančních prostředků, ale proto, že zavedly vhodný typ údržby, vhodnou metodu a prostředky pro její řízení a dobře uvážily, které činnosti je výhodné provádět vlastními silami a u kterých je výhodnější využít služeb jiné organizace.

Současné trendy
Pravděpodobně nejsilnější současný trend vývoje péče o výrobní zařízení směřuje jednoznačně ke koncepci údržby podle skutečného stavu jak výrobního zařízení, tak i celkové situace ve firmě.

Tato koncepce dobře zapadá i do druhého současného trendu, zavádění původně japonské metody TPM, která, mimo jiné, značně posunuje podíl odpovědnosti za údržbu a opravy z údržbářského subjektu na subjekt výrobní a klade důraz na správnou zainteresovanost každého z nich. Není smyslem tohoto článku popis metody TPM, přesto bych rád uvedl alespoň reprezentanty péče o výrobní zařízení:

- Vedení závodu - stanovuje na základě podnikového rozpisu uvolněných finančních prostředků limitující faktory pro realizaci péče o výrobní zařízení v závislosti na plánu výroby, případně akce investičního charakteru.

- Obsluhy zařízení - prezentují poznatky a požadavky vyplývající z výrobního procesu zařízení ve vazbě na dodržení jakosti výroby.

- Inspekce a diagnostika - realizuje sběr a vyhodnocování informací o skutečném stavu výrobního zařízení na základě detailně propracované a systematicky prováděné inspekční činnosti.

- Údržbářské subjekty s různým organizačním začleněním v rámci závodů, realizující přípravu a vlastní proces péče o výrobní zařízení s následným vyhodnocováním údržbářských zásahů.

Zde bych rád upozornil i na jeden poněkud "nezdravý trend", prezentovat metodu TPM účelově, například jako paušální zavádění vybraného a jediného spasitelného typu údržby (diagnostické údržby případně údržby po poruše) a ignorování všech ostatních typů.

Třetí nastupující trend je stále vyšší stupeň vyčleňování vlastních údržbářských a opravárenských subjektů mimo firmu - tzv. outsourcing. V této oblasti je již možno zaznamenat množství omylů a ne zcela promyšlených rozhodnutí.

Pokud vnímáme údržbu jako spojení "údržbářského know - how" a "realizačních zdrojů" (údržbářské kapacity a MTZ), pak zpravidla nebývá problém ve shodě, že "know - how" by mělo zůstat ve firmě.

Problémy ovšem zůstávají nejméně tři: za prvé stanovit, do jaké míry je účelné vyčlenit údržbářské kapacity (zda např. i poruchové čety), za druhé rozhodnout komu bude přidělena oblast MTZ a za třetí, jak výše zmíněné "know - how" cpecifikovat a jaké prostředky zvolit na jeho "udržení" (jak zajistit transparentnost údržby). Zde, ale i v případě prvních dvou uvedených trendů, je ve stále větší míře kladen důraz na podporu výpočetní techniky spolu s implementací různých řídících systémů a identifikačních technologií. To je čtvrtý silný trend v oblasti údržby a oprav výrobních zařízení, daný mimo jiné i nástupem relativně levných SW systémů pro řízení údržby a oprav s vysokým uživatelským komfortem. Tyto systémy již začínají být rentabilní i u firem, jejichž roční náklady na údržbu se pohybují kolem 20 miliónů Kč. Například softwarový produkt IMIS firmy ATACO spol. s r.o., integrovaný modulární informační systém pro řízení prakticky všech dále uvedených typů údržeb se zaměřením na podporu metody TPM je určen pro velké a střední firmy. Při uvedených nákladech má návratnost přibližně 1 - 2 roky, při vyšších nákladech se návratnost úměrně zkracuje.

Vedle silně se prosazující údržby podle skutečného stavu mají své stálé místo, tam kde je to účelné, i jiné typy údržeb - viz kapitola typy údržeb. V souvislosti s nimi je možno hovořit o pátém trendu - důsledné přehodnocování, zda je pro danou oblast používán optimální typ údržby.

Mezi výše uvedenými silnými trendy již nezmiňuji velmi "oblíbené" a mnohdy téměř periodické střídání centralizace a decentralizace údržbářských subjektů. To se týká prakticky jen velkých výrobních kombinátů, kterých v současné době spíše ubývá jejich rozpadem ne menší celky. V tomto smyslu, kdo chce, může hovořit o trendu decentralizace, ovšem k centralizaci dochází rovněž, např. v případech výše zmíněného outsourcingu u firem s původně decentralizovanou údržbou.

Typy údržeb

Údržba po poruše
Je nejběžnějším způsobem realizace údržby výrobního zařízení.

Typická aplikace je provoz ve kterém vzájemná zastupitelnost zařízení stojících blízko sebe (soustruhy a pod.). Je aplikovatelná i u těch typů výroby, kde je sice pouze jeden stroj pro daný účel, ale z nějakého důvodu vyrábí do zásoby a nehrozí tedy zdržení návazných procesů.

Výhody - systému je plné využití rozsahu životnosti výrobního zařízení s minimálními nároky na informační systém. Klade malé nároky na inspekční a diagnostickou činnost a na prevenci.

Nevýhody - poruchy často vyvolávají řetězec dalších poškození, což vede k vyšším ztrátám než jsou vlastní náklady na opravu.

Není vhodné ji aplikovat u zařízení s plynulou návazností jednotlivých operací a u zařízení kde odstávka způsobuje větší ekonomické ztráty nebo kde poruchy mohou navozovat nebezpečné situace (elektrárny, chemický průmysl, chladnutí a roztápění pecí,...)

Preventivní údržba
Ve své podstatě jde o soustředění údržbářských výkonů na činnosti, které mají účinným způsobem zabezpečit předcházení náhlým poruchám. Jde o soubor činností systematickým způsobem zabezpečovat znalost stavu výrobního zařízení jako jsou inspekční prohlídky,revize, kontroly, využití smyslové a technické diagnostiky, vč. cyklické obnovy a výměny vytypovaných náhradních dílů. U vybraných zařízení je tento typ údržby předepsán zákonem.

Typická aplikace je tam, kde se využívá přirozeně vznikajících odstávek ve výrobě (sezónní provozy - papírny, cukrovary, zemědělské subjekty...)

Výhody - ekonomická využitelnost vlastních odborných údržbářských, jisté zmenšení rizika výpadku zařízení během provozu.

Nevýhody - není optimální, protože se často vyměňují části, které by ještě mohly být provozovány a opačně se některé uzly a díly nahrazují příliš pozdě, což způsobuje zhoršení kvality výroby nebo potřebu náročnějšího údržbářského zásahu.

Plánovitá preventivní údržba
Je obdobou preventivní údržby s tím, že se provádí podle předem určeného časového plánu. Po uplynutí doby provozu, stanovené na základě zkušeností a v souladu s výrobním plánem, se výrobní zařízení odstaví, prohlédnou, rozeberou a vymění se jejich části nebo celé agregáty.

Lze ji doporučit jen ve zcela výjimečných případech, tam kde na provedení údržbářského zásahu stačí velmi krátká odstávka a vlastní zásahy jsou mnohonásobně levnější než případné škody, kde je příliš velká četnost poruch bez těchto zásahů nebo kde je periodický údržbářský zásah nařízen zákonem zejména z důvodu minimalizace rizika ohrožení zdraví pracovníků ve výrobě (preventivní výměna těsnících prvků vysokotlakých hydraulických zařízení, některé části zabezpečovacích systémů v dopravě nebo v jaderných elektrárnách...).

Pozor! Nezaměňovat plánovitou preventivní údržbu s provozními náklady zařízení! (Preventivní výměna nástrojů u obráběcích strojů s vysokým stupněm automatizace).

Výhody - jisté zmenšení rizika výpadku zařízení během provozu.
Nevýhody - stejné jako u preventivní údržby, navíc se její efektivita snižuje vynucenými odstávkami. Je velmi nákladná.

Diferencovaná údržba
Vychází z poznatku, že při poruše jistého zařízení dochází k výpadku celého výrobního procesu, a nebo k ohrožení bezpečnosti výroby - tyto části výrobního zařízení představují tzv. kritické objekty. Vyšším podílem preventivní údržby u těchto zařízení dochází k výraznému snížení celkových nákladů na údržbu.

Diagnostická údržba
Při tomto typu údržby se konkrétní údržbářský zásah provádí při zjištění skutečného stavu zařízení nebo jeho části některou z exaktních metod technické diagnostiky (vibrotechnika, tribotechnika, termovize,...), často doprovázené výpočtem doby, po kterou bude ještě zařízeni v produkčním stavu. V úvahu nutno brát zvýšené náklady na nákup vhodné diagnostické techniky. Je základem pro údržbu dle skutečného stavu.

Údržba podle skutečného stavu zařízení
Koncepce údržby podle skutečného stavu výrobního zařízení je postavena na co nejdokonalejší znalosti okamžitého stavu zařízení. Tato znalost je dosahována systematickým sběrem informací z inspekční, provozní a diagnostické činnosti a to jak objektové, tak oborové. Tak je možno realizovat údržbu a opravy co nejpozději a v minimálním rozsahu, který zajistí přiměřenou provozní spolehlivost a disponibilnost výrobního zařízení pro požadovanou kvalitu výroby.

Výchozí informace mají charakter důležitých provozních parametrů, které je nutno pravidelně nebo průběžně měřit, vyhodnocovat a interpolovat. Při tom se neposuzuje jenom současný stav, ale na základě trendu vývoje se odvozují prognózy. Tím lze lépe připravit údržbářský zásah a sladit termín údržbářského zásahu s požadavky výrobních plánů a dalších potřebných vazeb. Sběr, analýza a vyhodnocení potřebných informací s následnou formulací a specifikací údržbářských zásahů a sledováním realizovaných údržbářských výkonů jsou zpravidla realizovány s podstatnou podporou výpočetní techniky.

Výhody - Výrobní agregáty se odstavují pouze tehdy, jestliže to jejich technický stav na základě vyhodnocení všech informací vyžaduje. K realizaci údržbářských zásahů se v maximální míře využívají výrobní plánované nebo neplánované prostoje. Minimalizují se plánované prostoje vyvolané nutností údržbářských zásahů včetně minimalizace rozsahů plánovaných prací.

- Náhradní díly a uzly se vyměňují jen tehdy, jestliže dosáhly příslušného stupně opotřebení.
- Rotory se vyvažují a osy pohonů vyrovnávají teprve tehdy, když přípustné tolerance byly překročeny.
- Údržbářské zásahy a náklady na jejich realizaci jsou s využitím výpočetní techniky systematicky analyzovány a vyhodnocovány. Z vyhodnocování jsou odvozena korektivní opatření - konstrukční, technologická, provozní a jiná, která odstraní nebo omezí opakovatelnost údržbářského zásahu.
- Do procesu údržby podle skutečného stavu jsou aktivně zapojeni a na snižování nákladů hmotně zainteresováni všichni, kteří proces ovlivňují.
Nevýhody - Zvýšené náklady na inspekci a diagnostiku.

Spolehlivostní údržba
Obdoba údržby podle skutečného stavu, informace z inspekce, diagnostiky a od obsluh zařízení se dále vyhodnocují dle složitých vzorců (denní hodnocení 1 - 5 ) až ke spolehlivosti zařízení. Podrobně byla propracována ve Výzkumném ústavu dopravním v Žilině.

Údržba dle metody TPM
TPM - Totálně Produktivní Údržba, vyvinutá původně v Japonsku. Jeden z hlavních znaků je maximální zainteresovanost výrobního subjektu.

Informační systémy v řízení údržby
Vzhledem k uvedeným trendům je důležité, aby SW systém pro řízení údržby a oprav byl schopen realizovat vedle koncepce preventivní údržby i koncepci údržby podle skutečného stavu (alespoň u velkých a středních firem). Základní filozofie řešení přípravy a zavádění údržbových procesů při realizaci koncepce údržby podle skutečného stavu vychází z požadavku udržení výrobního zařízení ve stavu přiměřené provozní spolehlivosti a disponibilnosti.

Co by měl SW informační systém pro řízení údržby obsahovat?

- Základem většiny používaných informačních systémů údržby je vhodně specifikovaná struktura objektů (strom objektů). Tato začíná na nejvyšší úrovni členěním (rozpadem) organizačních celků podniku (závody, provozy...) a přes nižší výrobní subjekty (linky, tratě, střediska, zařízení, agregáty, uzly...) končí na nejnižší úrovni třeba až u kritických součástí pohonných či regulačních prvků výrobních zařízení. Tak je umožněno zobrazení komplexních podnikových struktur s flexibilními organizačními jednotkami. Stupněm rozvětvení stromu objektů jsou předem určeny stupeň znalosti stavu výrobního zařízení, úroveň přístupu k procesům údržby a transparentnost údržby.

- Nástroje pro systematický sběr informací, umožňujících realizovat údržbářské procesy na základě konkrétních faktů, zdůvodňujících rozhodování o rozsahu, intenzitě a časových okamžicích údržbářských zásahů. Nástroje pro důslednou realizaci inspekčních činností z pohledu jak objektové, tak i oborové inspekce, nástroje pro začlenění technické diagnostiky a nástroje pro systematický sběr informací od obsluh výrobních zařízení. Měl by umožňovat zápis údajů o poruše objektu včetně definice vlivu na okolí (výroba, ekologie, ........) a plánování a zápis údajů cyklických úkonů (mazání, seřizování...)

- Nástroje pro analýzu a vyhodnocování získaných informací a pro následnou formulaci údržbářských zásahů s vazbou na katalogy údržbářských kapacit a údržbářských činností, MTZ a plán oprav - "zlatý hřeb" údržbářského systému.

- Vazbu do informačního systému MTZ pro vytvoření katalogu náhradních dílů s možností jejich vazby na objekty. Realizaci systému rezervací blokací a objednávání ND v procesu tvorby pracovních postupů a pracovních příkazů. Realizaci systému řízení výdejen nástrojů, přístrojů, nářadí a drobného materiálu.

- Vazbu do archivu výkresové dokumentace pro zajišťování speciálních ND.

- Adresář dodavatelů ND a služeb.

- Vazbu na personální informační systém s průběžnou aktualizací databáze zaměstnanců pro vytvoření katalogu údržbářských kapacit, jednoznačné stanovení odpovědnosti za každý úkon v informačním systému.

- Nástroje pro vytvoření katalogu údržbářských činností s přiřazením potřebných ND a údržbářských kapacit.

- Účelné začlenění všech katalogů do procesu tvorby pracovních postupů a pracovních příkazů.

- Vlastní modul MTZ nejlépe s účinnou podporou systémů pro automatickou identifikaci materiálu i osob umožňující nejen evidenci zásob ale i řízení zásob a řízení skladů a zohledňující zvláštní předpisy pro hospodaření s mazivy případně i jinými nebezpečnými materiály.

- Nástroje pro tvorbu objednacích návrhů ND i služeb včetně
podkladů pro výběrová řízení a smluv o dílo.

- Vazbu na manažerský, ekonomický a účetní informační systém (výstupní sestavy, fakturace...).