Sektor zdravotnictví v České republice se dlouhodobě potýká s omezenou dostupností dat o pacientech, o poskytovatelích zdravotní péče, absencí elektronického vzdělávání lékařů a v neposlední řadě i dlouhotrvajícím řešením pohledávek lékařů vůči zdravotním pojišťovnám. Do jaké míry může v těchto a dalších ohledech pomoci jednotný elektronický systém a čím by měl být charakteristický?


Podobně jako v mnoha jiných oborech i ve zdravotnictví je produktivita zaměstnanců (zejména lékařů) závislá na dostupnosti informací. Čím více informací dostupných v krátkém čase, tím méně nákladů a vyšší úroveň při poskytování zdravotní péče. Aby bylo možné navrhnout adekvátní řešení pro efektivní výměnu informací v prostředí českého zdravotnictví, je nutné si v tomto směru zrekapitulovat jeho stávající výzvy, které je třeba řešit.

Aktuální výzvy

Kde jsou dnes uložena data o pacientech? Možná v počítači ošetřujícího lékaře, možná v centrálním informačním systému nemocnice, která má již nějaký k dispozici, ale možná také v plechových skříních na chodbě zdravotnického zařízení. Co z toho plyne? Data o pacientech jsou nekonzistentní, nekompatibilní, jsou archivována na různých místech, některá v elektronické, jiná pouze v papírové podobě, přičemž způsob jejich zabezpečení řeší každý odpovědný lékař po svém. Nemocnice navíc využívají informační systémy od různých dodavatelů, což komplikuje (lépe řečeno téměř znemožňuje) jejich elektronické propojení, protože aspekty, jako je způsob práce s těmito systémy, výkaznictví, evidence záznamů o pacientech apod., jsou řešeny zcela odlišnými postupy.
Důsledky nejsou zrovna optimistické. Panuje chaos v citlivých a kritických datech o pacientech, která díky tomu nemohou být řádně využita. To způsobuje, že pacienti jsou nuceni zbytečně absolvovat stejná (a často velmi nákladná) vyšetření u různých poskytovatelů zdravotní péče, protože ti nemají nástroje, jak mezi sebou výsledky těchto vyšetření efektivně sdílet.
Na cestě v zavedení jednotného zdravotnického informačního systému v České republice stojí zejména dvě překážky. Prvním z nich je proces spočívající v probíhajících a připravovaných legislativních úpravách, který by realizaci tohoto projektu na našem území umožnil. Pozitivní však je, že již byly v legislativní rovině učiněny úvodní kroky, které je nezbytné absolvovat – viz novela zákona o úhradě léků, novela zákona o zdravotní dokumentaci a zákon o poplatcích za výdej léků).
Druhou překážkou je neexistence sjednocených zdravotnických registrů, což jsou v podstatě databáze sdružující informace o pacientech, kteří prošli určitými typy nemocí. Existují tři typy těchto registrů: hygienický (respiračních onemocnění, očkovacích látek, pitné vody, výjimečných situací, pohlavních nemocí, TBC, …), národní zdravotnický registr (onkologický, kardiochirurgický, kardiovaskulárních intervencí, registr kloubních náhrad, …) a specializovaný zdravotnický registr / informační systém (oftalmologický, intenzivní péče, nozokomiálních infekcí). Tyto a možné další registry (např. diabetologický) jsou vlastně zdrojem dat, která slouží jako podklad pro bezpečnou elektronickou výměnu informací ve zdravotnictví. Podmínkou je ovšem implementace validního registru všech pacientů/pojištěnců, poskytovatelů zdravotní péče, lékařů, farmaceutů atd. Dříve, než tedy může dojít k realizaci jakéhokoliv národního projektu elektronického zdravotnictví, je nutné zkonsolidovat data, která budou jeho prostřednictvím poskytována.

Specifika informačního systému pro zdravotnictví

Obecně se fungující informační systém pro zdravotnictví skládá z několika částí, kde elektronický systém zdravotní péče, tzv. e-Health systém, tvoří klíčovou součást, respektive jádro celého systému. Další důležitou součástí je například e-Insurance, tedy elektronický zdravotní pojišťovací systém, který mimochodem v ČR rovněž čeká na případnou legislativní podporu.


Zdravotnický informační systém by měl sloužit jako jakýsi centrální datový sklad (úložiště), přičemž z bezpečnostních důvodů musí být přísně utajeno, kde jsou data fyzicky uložena. Tato data zahrnují:

• zdravotní dokumentace pacientů (e-Records nebo jinak EHR),
• databáze léků, zadokumentované lékařské předpisy (e-Prescriptions),
• elektronická identifikace pacienta či lékaře, tj. poskytovatele zdravotní péče (e-Cards – systém čipových karet, kterými se lékaři přihlašují do systému, pacientům se k těmto kartám může vázat finanční kredit s možností dobíjení, který by sloužil k okamžité úhradě poplatků u lékaře nebo v lékárně),
• pohledávky lékařů vůči zdravotním pojišťovnám (proplacení zdravotních výkonů, tzv. e-Insurance),
• statistiky a zpětné výkazy řídícímu orgánu, tzv. e-Quality (Ministerstvo zdravotnictví),
• e-Learningová databáze sloužící ke stálému vzdělávání lékařů prostřednictvím elektronické výměny nových poznatků (knowledge transfer), a to vše na základě zabezpečeného webového přístupu a s použitím EU doporučených datových standardů.

Podmínkou efektivního fungování systému je samozřejmě ochrana a zálohování citlivých dat, tedy především údajů o pacientech.
Systém by měl zároveň plnit funkci clearingového centra, tzn. že lékař po provedení určitého zákroku pošle vyúčtování nejen a pouze zdravotní pojišťovně, ale i e-Health clearingovému centru, které toto vyúčtování v řádu několika dnů zajistí a tuto transakci si posléze proúčtuje ve lhůtě stanovené legislativou s příslušnou zdravotní pojišťovnou. Následkem toho lékaři nemusí čekat na proplacení zákroku dlouhé měsíce. Tímto se mimo jiné vyřeší druhotná platební neschopnost, která přesto trápí jinak „bohatě“ financované zdravotnické systémy.
Zajímavou funkcionalitou je také Mail Order Pharmacy (MOP), která umožňuje lékaři zároveň s předepsáním léku současně tento lék elektronicky objednat v pacientem určené lékárně, kde si ho může pacient vyzvednout. Ve Spojených státech je dokonce možné objednat kurýra, který tento lék přiveze pacientovi až domů.
Ve světě je obvyklé, že provozovatelem systému je jeho tvůrce nebo jeho smluvní partner, který nemocnice, respektive „celý systém“ outsourcují a uživatel mu platí za jeho služby měsíční dohodnutý paušál. Veškeré náklady spojené s provozem informačního systému jako takovým pak leží na bedrech outsourcujícího provozovatele.

Přínosy takového řešení

Dle našich zkušeností jsou úspory zavedení informačních systémů ve zdravotnictví miliardové. Každý zdravotnický systém na světě totiž disponuje obrovskými částkami a jakékoliv zvýšení efektivity se promítne do velkých absolutních hodnot. Z toho vyplývá, že návratnost investic do nových technologií bývá a je ve zdravotnictví velmi rychlá. Jeden příklad za všechny: díky aktuálním datům v jednotném zdravotnickém systému pacient nemusí znovu procházet nákladným vyšetřením, které již dříve absolvoval u jiného lékaře (např. rentgen, magnetickou rezonanci, CT apod.), k jehož výsledkům však nemá jeho současný lékař jednoduchý a bezpečný přístup.


K dalším významným přínosům patří:

• Méně času stráveného u lékaře, a to díky zpřístupnění veškeré zdravotní dokumentace pacienta pro všechny systémem oprávněné ošetřující lékaře (od praktika po onkologa), nezávisle na tom, kde a jaké vyšetření či zákrok pacient absolvoval.
• Zabezpečená komunikace citlivých údajů bez ohrožení pacientova soukromí.
• Eliminace rizika interakce mezi léky, neboť systém kontroluje, zda není předepisovaný lék v interakci s jinými léky, které pacient již užívá. Podobně eliminace rizika život ohrožující kontraindikace, protože systém kontroluje, zda není předepisovaný lék neslučitelný s aktuálním zdravotním stavem pacienta.
• Interoperabilita, tj. komunikace e-Health se zahraničními zdravotnickými systémy na úrovni EHR, e-Prescriptions a e-Insurance.
• Všechny uvedené přínosy vedou ke zkvalitnění zdravotní péče a tím ke zlepšení zdravotního stavu obyvatelstva.

Autor působí ve společnosti CSC Computer Sciences Česká republika.