Nevyhovuje vám váš starý jednoduchý program na účetnictví? Potřebujete velké, resp. standardní řešení? Jste si jisti, že víte, co takový systém znamená? Co od něj očekáváte? Víte, jak se vyhnout rizikům? Stačí, když se půjde účetní podívat na pár prezentací? Pro jakou firmu se hodí jaký systém?

Základní podnikový informační systém
Když se řekne "výběr informačního systému", tak si každý může představit, a většinou také představí, něco jiného. Pod tímto pojmem je však potřeba chápat vše, co navazuje na rozhodnutí o nákupu nového programového vybavení pro zpracování základních podnikových agend. Ve skutečnosti však začíná ještě mnohem dříve, při formulaci podnikové strategie nebo při řešení otázek strategického marketingu, implementaci controllingu, rozvoji elektronického obchodování či při integraci dodavatelsko-odběratelských řetězců. Opravdu by se dnes již nemělo jednat o program na účetnictví, jak máme často tendenci tuto oblast vnímat. Informační systém (dále IS) jako nástroj pro zpracování všech firemních obchodních informací je nutnou základnou pro všechny další aplikace a systémy. Společně jsou rozhodujícím faktorem produktivity práce v administrativě, a tím velmi výrazně ovlivňují konkurenceschopnost firmy.

Základním podnikovým IS rozumíme především systémové vybavení (software, hardware, síťové řešení, popř. jiné komponenty a produkty) pro zajištění zpracování základních firemních administrativních agend - účetnictví (komplexní pojetí), logistiky (nákup - řízení zásob, skladování a prodej), personalistiky & mezd a dalších bezprostředně navazujících agend. Významným prvkem by mělo být propojení na interní informační systémy (groupware, intranet, systém pro správu znalostí atd.). Tyto části podnikového informačního systému ovšem již nespadají do kategorie "základní podnikový IS".

Informační strategie
Pro každou firmu musí platit to, že IS (ve smyslu technického vybavení) je tou "fyzickou" podstatou jejího "nervového systému". Oblast informačních a komunikačních technologií (dále ICT) je z celé škály podnikových kompetencí strategicky nejcitlivější. Často to vypadá, že právě proto, že se v této oblasti všechno tak rychle mění, je zbytečné se zabývat (někteří lidé říkají, že to vlastně vůbec není možné) vytvářením koncepce dalšího vývoje. To je prostě realita a nic na tom nemění ani fakt, že všechny teorie říkají "... musí existovat strategie ...". Ve většině firem prostě informační strategie chybí a je to vidět. Tedy jedno doporučení - před tím, než začnete hledat "ten správný program na účetnictví", zkuste zformulovat alespoň pár myšlenek k tomu, co ICT ve firmě znamenají, co zajišťují a jaké požadavky budou v budoucnosti kladeny na ně, na organizaci práce a na vás.

Vždy mi zůstává rozum stát nad tím, když se i ve velkých firmách o výběru IS rozhoduje na základě zcela nedostatečných informací jak ze strany budoucího uživatele (požadavků a předpokládaného vývoje firmy), tak ze strany informačního systému (jeho funkčnosti a perspektivy). Nechápu, jak je možné, že majitel a vrcholový (jediný) manažer malé firmy nevidí důvod, proč by se měl zúčastnit výběru nového programu. Nikdy se nesmířím s tím, že se v případě požadavku na nový systém pošle účetní (nebo správce sítě) na prezentaci programu, o kterém kdosi říkal, že "je prý docela dobrý".

Vždyť se přece jedná o rozhodnutí, kterým se na několik let vymezí informační schopnost firmy. Není pravda, že se dá existující systém snadno doplnit o chybějící funkce (většinou jsou pro rozšíření funkčnosti rozhodující datové struktury, a tedy konzistence dat v okamžiku jejich pořízení). Není ani snadné migrovat na jiný systém - jsou případy, kdy si uživatelé z důvodu svého pohodlí dokázali několik roků ubránit naprosto nevyhovující ekonomický software.

Požadavky na IS
Pod pojmem "účetní" budeme rozumět někoho, kdo je odborně zdatný a má často z firmy nejlepší znalost možností počítačů pro zvládnutí administrativy. Rozhodně nemá toto slovo žádný hanlivý význam, naopak. Ženský rod bude použit, aby to odpovídalo obvykle se vyskytující situaci. Ale v této pozici se vyskytují i muži. A je nutno říci, že často postupují podstatně hůře než jejich kolegyně. Jeden vedoucí účetní z velké firmy při referenční návštěvě půl hodiny zjišťoval, jak rychle systém tiskne, protože jeho starý systém mu "při tisku výsledovky zablokuje počítač na půl dne". Nemusím ani říkat, že hlavní roli zde hrála jeho prastará jehličková tiskárna a naprostá absence kvalifikované správy systému.

Někteří účastníci prezentací se snaží z prezentujících vymámit příslib, že veškeré metodické problémy, které se týkají zúčtování operací v cizích měnách nebo časového rozlišení (včetně leasingu) za ně zvládne systém a oni se o to nebudou muset starat. Ke cti žen je nutno říci, že většinou lépe rozlišují, co je metodická a co technická stránka problému. Velmi často se vůbec neověří, zda nový systém bude umět to, co "zcela samozřejmě" umí ten starý.

Prezentace IS
Na druhé straně je pozoruhodné, jak zoufale nepřipravení a ve velké většině případů neschopní v odborné oblasti jsou prezentující. Často zná (resp. může znát) průměrný uživatel systém lépe než takzvaný odborník (je to dáno pravděpodobně tím, že počítačové firmy ve jménu personálních nákladů angažují absolventy se vztahem k počítačům, kteří nikdy nepracovali v příslušné odborné realitě).

Problém je především v tom, že pro správné pochopení podstaty otázek zájemců je nutné, aby prezentující dokonale zvládal odbornou problematiku ve velmi obecné poloze. Také by měl být nadprůměrně inteligentní a zkušený, protože jinak vůbec nebude schopen zjistit, o jakou situaci (požadavek uživatele) v konkrétním případě jde. Je to dáno tím, že uživatelé jsou v terminologii i způsobu řešení jejich problémů velmi silně ovlivněni konkrétními podmínkami a používaným systémem.

Jenom v této rovině máme tedy dva okruhy problémů - jednak kompetentnost a schopnost uživatelů posoudit vhodnost nabízených IS (za předpokladu, že dostanou vhodné informace), především však úplnost, spolehlivost a pravdivost informací, které dodavatel IS poskytuje. To jsou tak závažné otázky, že vedle nich je nepodstatné, jak moc dobře bude uzavřena smlouva, jak bude řešena ochrana informací, jestli bude vyhodnocena ekonomická efektivnost celé akce a nebo jak jsou formulovány akceptační kritéria a záruční podmínky. Předtím, než se začne vybírat systém, je zkrátka nezbytně nutné vytyčit několik zásadních hranic (např. platforma/architektura, jestli potřebujeme vzdálené pracoviště a na jaké úrovni, jestli potřebujeme nastavovat přístupová práva a jak, jakou úroveň řízení zakázek a nákupu; viz též "Jak postupovat"). Hromada povídání, na které "není čas"' a spousta papírů, které jsou "k ničemu".

Kvalita informací
Je vidět, že celá záležitost je podstatně komplikovanější, než to vypadalo na začátku. Určitě v tomto článku není prostor na všechna zajímavá témata. Tedy jedna podstatná otázka: Pro jaké firmy je nutná tahle "byrokracie"? Na to je celkem jednoduchá odpověď - pro ty, kteří budou chápat výše uvedený postup jako zbytečné zdržování, není potřeba vůbec. A může být, že pro jejich firmu opravdu není důležité, který systém a od koho si koupí. Na trhu existuje řada standardních ("krabicových") produktů, které (zdánlivě) stačí zaplatit, instalovat a používat. Pokud management firmy požaduje od účetnictví jen to, aby bylo možno podat jednou za rok daňové přiznání (popř. průběžně přiznávat DPH), pak je výběr a používání systému skutečně záležitostí účtárny a zodpovědností konkrétní osoby. Domnívám se ale, že v principu tomu tak není.

Je také několik lidí na manažerských pozicích, kteří od účetnictví opravdu nic nechtějí a všechnu evidenci, kterou ke svému podnikání potřebují, si vytvářejí sami. Ačkoli to může na první pohled vypadat jako cesta k získání podkladů, které obvyklá evidence nemůže zajistit, není to tak. Kdyby totiž své konstrukce důsledně dopracovali, vzniklo by právě účetnictví. Důvod, proč jdou touto klopotnou cestou, je právě to, že nikdo z těchto lidí účetnictví nerozumí, zato věří, že jeho představa o způsobu vedení firemní administrativy je ta jediná správná.

Každá firma, která má více jak deset dokladů denně (patřících do informačního systému), by měla mít interní základní informační systém. Tady se dělá často chyba - není nutné, aby měla vlastního účetního. Jen naprosto nepatrná část těch lidí, kteří se hlásí k profesi účetní, je schopna vytvářet účetní metodiku.

A když se zeptáte kteréhokoli z nich, co jim nejvíce znepříjemňuje život, tak zjistíte, že to je chybějící metodika (ať tomu říkají jak chtějí - tedy že si musí obtížně zjišťovat postupy a improvizovat v případech, kdy neví, jak ten který doklad zaúčtovat či jak zajistit povinné či požadované podklady). A právě tady je dobře vidět, že celé věci silně prospěje troška nadhledu. Manažer zodpovědný za zpracování informací by se dotyčného výkonného pracovníka měl zeptat, co si od nového systému slibuje. Když se nad odpovědí zamyslí, zjistí, že je to z nepodstatné části zvýšení produktivity práce při zpracování dat a převážně řešení problémů, které vznikly díky nedostatkům metodického charakteru.

Takový člověk se zeptá, jestli existuje něco jako dozorované účetnictví (outsourcing účetní či celkově administrativní metodiky), kdy nebude potřebovat kvalifikovanou účetní, ale přitom bude mít všechna potřebná data ve firmě. Rozhlédne se kolem a objedná si takovýto produkt nebo najde podobné řešení.

Způsobilost uživatelů
Kdyby totiž nechal řešit tuto záležitost běžného výkonného odborného pracovníka, tak by asi byl vybrán ten program, který slibuje nejvíce finančních výkazů a to, že se něco dělá "samo". Pro tohoto pracovníka je počítač, resp. informační systém pracovním prostředkem a vedení agend (spíše nepříjemnou) povinností, nikoli způsobem, jak zvýšit výkonnost firmy. Nemá ani možnost, ani důvod vnímat širší souvislosti. Jeho primárním zájmem je, aby se nikdo pokud možno nestaral o to, co dělá.

Aby do jeho účetnictví nikdo nemohl ("... aby tam nic nepokazil, když já za to zodpovídám ..."). Proč by se měl starat o věci, "... o které se má starat obchodník ..." (nebo někdo jiný). Vždy se bude snažit si práci zjednodušovat (a je to správně). Nebude se snažit dělat něco, co neznamená bezprostřední užitek. To jsou tisíce věcí, které přinášejí následně prospěch firmě - např. rozúčtování telefonů jmenovitě na pracovníky, dohledatelnost omylem nevyfakturovaných poskytnutých plnění, celá oblast pořízení zásob - vždyť "... proč by se měla účtovat faktura položkově včetně množství a jednotkové ceny?"

Je nutno se zeptat - je tento člověk ten pravý, který má rozhodnout o tom, který program pořídit a jakým způsobem jej nasadit? Možná nikoho lepšího nemáte. Ale přesto - stačí to? A jaký by tedy měl být důvod nekoupit program X1, který je o polovinu levnější než program X2? Opravdu nepotřebujete mít jediný a jednotný seznam firemních kontaktů - zákazníků, dodavatelů, úřadů, restaurací? Stačí zjednodušený způsob účtování o zásobách? Vážně nechcete být schopni přijmout elektronickou objednávku? Doopravdy nepotřebujete propojit data do jiných aplikací?

Takže když se vrátíme k otázce, pro které firmy je nutné absolvovat korektní výběr nového IS, musíme ji asi obrátit a zeptat se, pro které to potřeba není. Ale rada, jak se dobrat správné odpovědi, zda nový program pro vaši firmu stačí koupit společně s tonerem do tiskárny a papírovými ručníky, je skoro stejně tak "špatná" jako postup při výběru. Měli byste si totiž položit podobné jako výše uvedené otázky na všechno, co se ve firmě děje. Pokud se podaří na všechny jednoznačně odpovědět a to tak, že z odpovědi bude vyplývat, že funkčnost IS nemá s danou oblastí nic společného, tak můžete jít nakupovat. Pokud ne, bude potřeba začít s informační strategií.

Funkčnost řešení
Standardní metodiky pro posuzování vhodnosti programového vybavení pro využití v běžné komerční firmě jsou založeny na poměrně důkladné analýze situace, potřeb a strategie firmy. Tyto informace se spojí s očekáváním v oblasti vývoje technologií a vývoje obchodních a jiných (např. výrobních) metod a vztahů v odvětví (což je většinou know-how poradenské firmy; význam konzultanta je dvojí - nesdílí zažitá schémata firmy a přináší tedy nezaujatý pohled na procesy, tzn. určitý předpoklad objektivity stanovení kritérií a jejich vyhodnocení, druhý kritický význam je doplnění potřebné kvalifikované kapacity - viz [1], str. 449). Z těchto podkladů vznikne tabulka klíčových požadavků na systém, která má většinou několik stovek položek. Z nich je (co nejmenší) část kritických, část významných a více než polovina běžných (nekritických). Převážná většina požadavků je ve smyslu funkčnosti standardních (tzn. vztahují se k funkčnosti, kterou disponuje většina programů), jenom malá část (20 %) požadavků bude specifických (v závislosti na branži, obchodním modelu atd.) a téměř žádné nebudou jedinečné.

Zde je důležité si uvědomit - a platí to pro malé i velké firmy - pokud je analýza provedena správně, neexistují jedinečné požadavky. Vždy je totiž nutno a je lepší přizpůsobit se možnostem systému než vyžadovat individuální řešení. Dobrý systém umožňuje všechny přirozené operace. Nesmí nic znemožnit. Dobrým příkladem je rádoby zefektivnění práce tím, že faktura některé části případu účtuje "automaticky". Potom se např. nedá řešit rozdělení způsobu úhrady na několik druhů (typicky -pozastávky stavebních firem). I z pohledu tvůrců programu je takovéto omezení chybou, kterou by měli řešit vyšší mírou zobecnění a příslušné automatizační mechanismy uplatnit jako nadstavbu. Každé násilně integrované řešení systém komplikuje a většinou deformuje i práci uživatelů. Pro řešení skutečně výjimečných požadavků je potřeba definovat jejich způsob napojení formou importu nebo podobně (např. pomocí XML). Většinou je totiž výhodnější najít řešení takovéhoto specifického požadavku interně pomocí standardního software a nesnažit se přesvědčit dodavatele, že by potřebnou funkčnost měl začlenit do systému. V takovém případě je ovšem kritickým požadavkem právě existence nějakého rozhraní, přes které je možné dodat do systému potřebná data.

Zahájení výběru
Vždy se vyplatí zorganizovat výběrové řízení. Samozřejmě to není nutné a už vůbec není nutné postupovat podle předpisů pro některou definovanou formu soutěže (pokud to není přání majitele nebo povinnost ze zákona), ale při vhodně zvolených požadavcích se výrazně zkvalitní portfolio dodavatelů a omezí se irelevantní nabídky. To platí především pro střední firmy, které uvažují o náročnějším systému. Střední firma by také měla hledat seriózního partnera (tedy externí kapacity) pro implementaci. Pokud směřujete spíše ke krabicovému software, je možným krokem některý počítačový časopis, ve kterém je zveřejněn seznam těchto produktů. Ale pravděpodobně bude v takovém případě mnohem výhodnější obrátit se na někoho zkušeného. Neměl by to být ovšem kamarád, který má "podobnou" firmu. Nejvhodnější je váš daňový poradce (pokud se této problematice věnuje) nebo účetní firma (taková, která poskytuje outsourcing metodiky). Nebo se s cílenou žádostí o nabídku (včetně dotazníku) obrátíte na dodavatele vytipovaných systémů. V takovém případě ovšem hrozí nebezpečí, že se některý zajímavý produkt nedostane do výběru.

Tak jako tak máte seznam produktů, které připadají v úvahu. U výběrového řízení nabízející vyplní dotazník, u vlastního výběru to musíte udělat sami - jak který produkt splňuje požadavky. Ovšem pokud vyplňuje dotazník dodavatel, je pravděpodobné, že ne všem požadavkům rozumí stejně jako zadavatel, proto je dobré si upřesnit, jak pochopil ty, které považujete za důležité. Všechny požadavky by předem měly být zařazeny do kategorií (kritický, významný a nepodstatný). Kategoriím bude nastavena jejich váha pro výpočet výsledků. Buďte přísní - když máte pochybnost o tom, zda systém doopravdy dokonale plní ten který požadavek, považujte jej za nesplněný. Nabídku, která nesplňuje některý z kritických požadavků, vyřaďte. Po vyřazování by vám měla zbýt alespoň polovina nabídek, jinak máte požadavky příliš náročné, pokud nikoho nevyřadíte, máte je pravděpodobně nedostatečné.

Vyhodnocení dotazníků by mělo poskytnout míru splnění požadavků - měla by dosáhnout zhruba 60-80 %. Měly by být vyloučeny podprůměrné nabídky a u nadprůměrných vyhodnocen poměr mezi odchylkou ceny a odchylkou míry uspokojení potřeb (konkrétní způsob vyhodnocení je definován v používané metodice a měl by umožnit zahrnout právě i ty méně konkrétní faktory jako je úroveň rizika a ochrana investic, popř. škála přijatelnosti cenových odchylek).

Ověření nabídek
Nakonec pozvete dva nebo tři dodavatele s nejlepšími nabídkami do firmy, aby produkt prezentovali.

Měly by být nachystané ty požadavky, které jsou kritické a měli byste vyžadovat jejich prezentaci nad rozumnými daty (dodavatele je potřeba dopředu upozornit, že to budete vyžadovat). Potom by se měly probrat ty požadavky, které nejsou jednoznačné. Při jednání s potenciálními dodavateli by měl být přítomen někdo, kdo dané problematice rozumí, jinak se dodavatelé budou snažit využít či zneužít své kvalifikační převahy. Ten orientovaný člověk by měl přístup a poznatky z jednotlivých prezentací evidovat a následně vyhodnotit podle připraveného schématu. Určitě se musí zúčastnit a musí být již známo, kdo bude zodpovídat za implementaci.

To, co se dělo dosud, je při korektním průběhu inovace IS procházka růžovým sadem ve srovnání s tím, co bude následovat. Ve většině firem to ovšem tak není. Často se stává, že si řídící pracovníci po skončení výběru oddechnou a považují celou záležitost za vyřešenou. Domnívají se, že další dění se jich již netýká, dál se má starat vybraný dodavatel (v lepším případě společně s budoucími uživateli).

Zejména když kupujete krabicový software, máte pocit, že není potřeba jej implementovat. Ale ve skutečnosti vždy nějakou implementaci děláte. Pokud nemáte žádnou (účetní, resp. administrativní) metodiku a nemáte v úmyslu ji vytvořit, tak asi opravdu není moc co dělat. Prostě se pokračuje dál v tom, co bylo - jenom s jinými obrazovkami a třeba jinými počítači.

To ovšem zřejmě nebyl původní záměr. Pravděpodobně jste potřebovali změnit způsob zpracování informací. Možná jste chtěli i zdokonalit a umožnit další rozvoj obchodních procesů. Nelze spoléhat na to, že nákupem jednoduchého systému získáte metodiku (pro jeho využití a už vůbec ne pro řízení firmy). Určitý doporučený způsob nasazení je většinou součástí dodávky, ale pravděpodobně nebude ve vaší firmě využitelný. Také není dobré spoléhat, že se nový způsob fungování zavede s novým systémem "sám".

Jak postupovat
Není pravděpodobné, že by se dal najít jednoduchý a všeobecně platný návod na to, jaké vlastnosti by měl mít informační systém a jaké předpoklady by měl mít dodavatel. Ani nelze předpokládat, že se dají jednoduše vymezit kvalifikační předpoklady interních pracovníků, kteří mají za výběr IS zodpovídat. Je zřejmé, že pokud problém nalezení a zavedení nového informačního systému podceníte, může to mít mnohem citelnější důsledky, než si dovedete představit. Pravdou je, že se tento problém bude v blízké budoucnosti týkat většiny firem, které zatím ještě IS zásadně neinovovaly. To se týká především přechodu na systémy, které budou podporovat nutné změny ekonomického a obchodního modelu, umožní připojení již zmíněných nadstavbových systémů a budou spolupracovat s běžnými kancelářskými aplikacemi.

Výběr IS by se měl skládat zhruba z následujících částí:

· Formulace požadavků a jejich verifikace.
· Objektivizovaný výběr pomocí kritérií.
· Jednání s dodavateli a příprava projektu.
· Uzavření smlouvy a ochrana informací.
· Zajištění ochrany investic a řízení rizik.
· Implementace a převzetí systému do provozu.
· Vyhodnocení ekonomické efektivnosti projektu.

Formulace požadavků je úzce spojena s analýzou podnikových procesů (viz též článek "Procesní modelování v praxi"). Ochrana informací a ochrana investic nejsou kroky v klasickém slova smyslu, ale jsou uvedeny a zdůrazněny právě proto, že se na ně velmi často zapomíná nebo se podceňují. Další články na toto téma se budou věnovat právě tématům ochrany investic a řízení implementace včetně hodnocení ekonomické efektivnosti ICT.

Zásadním doporučením je chápat funkčnost IS a možnosti ICT jako významnou příležitost pro otevření nových horizontů při hledání strategických možností rozvoje firmy. Zpracování informací, flexibilita, akceschopnost firmy, úroveň správy znalostí (ve smyslu schopnosti je využívat) může být strategickým faktorem úspěchu (viz [2], str. 18; 65 a "Tendence" str. 115). Není to pravidlo, pro řadu firem se nyní v této oblasti nedá najít opravdová příležitost. Je ale pravděpodobné, že dřív nebo později budou muset vyřešit své technologické, personální a finanční problémy a přijde na řadu ekonomická efektivnost a flexibilita jejich obchodního modelu. Potom se může stát, že špatné rozhodnutí v oblasti informačního systému omezí možnosti rozvoje, díky problémům a stagnaci odejdou nejlepší lidé a dál to už každý zná. Není podstatné, který systém si vyberete. Klidně to může být i vlastní řešení. Podstatné je, že musí odpovídat firemní strategii a reálným budoucím potřebám firmy. Musí podporovat a dělat to, co firmě přinese užitek. Absolutně nejdůležitější je úroveň, serióznost, kvalifikace a spolehlivost dodavatele.

Nutno však podotknout, že velikost (dodavatele) nemusí nutně znamenat kvalitu produktu, služeb a dostatečný stupeň ochrany investic. Příkladem mohou být velké firmy, které své slavné a známé produkty, jelikož je již nejsou schopni dál vyvíjet, prodávají "vyděračům", kteří parazitují na uživatelích, jenž nejsou schopni migrovat na jiný systém.

Informační management
Jedno upozornění - rozhodně je potřeba ve firmě definovat funkci manažera zodpovědného za ICT (resp. ICT a správu znalostí). Můj osobní názor je, že každá firma by měla mít ve vrcholovém managementu alespoň někoho, kdo se o tuto oblast zajímá a rozumí jí. Na druhé straně schopných lidí není nikdy dost. Nejhorší možnou variantou je nadšenec, kterého tato oblast fascinuje, ale v podstatě jí příliš nerozumí. Ale zodpovědný někdo být musí. A pokud se tento zodpovědný manažer v dané problematice dostatečně neorientuje, musí najít řešení, jak zabezpečit potřebnou informovanost pro kvalifikovaná rozhodnutí. A rozhodnutí v této oblasti se měří i u nejmenších firem na statisíce a u těch velkých na stamilióny. Často se stává (viz článek "Inteligence firmy" - co si kupují manažeři s velkým systémem), že právě proto, aby vrcholoví řídící pracovníci nemuseli věnovat (z jejich pohledu) zbytečné úsilí (a v určitém smyslu mohou mít pravdu) do výše popsaného postupu, vyberou to řešení (často první, které se objeví), které se jeví být nejspolehlivějším a nejméně rizikovým. Ovšem vybraný systém vůbec nemusí odpovídat reálným potřebám. Může se stát obrovskou zátěží, která dokáže firmu zlikvidovat.

Gary Hamel: "Dnes se na strategii cení její originalita. Otázka, kterou bych položil šéfovi IT, by zněla: - Jaký podíl vašich investic do IT doopravdy vytváří konkurenční výhodu, která je v daném oboru nová? Žádná hra na babu, žádný závod ve zbrojení, ale nová a originální konkurenční výhoda. - Firmy, které z IT dokáží vytěžit nejvíce konkurenčních výhod, jsou takové, které nejméně ze všech závisí na externím vývoji, na dodavatelích, ASP apod. ... Ředitelé IT si musejí klást tuto otázku: - Jakým způsobem přispívám k růstu tržeb? - ... Ředitelé IT by na sebe měli pohlížet jako na šéfy inovací."

Literatura
Johnson, Gerry; Scholes, Kevan: Cesty k úspěšnému podniku. Computer Press, Praha 2000
Vodáček Leo, Rosický Antonín: Informační management. Management Press, Praha 1997
Voříšek Jiří: Strategické řízení informačního systému a systémová integrace. Management Press, Praha 1997


web.iol.cz/petr.opletal