NV souvislosti s převzetím části obsahu časopisu IT Office se v IT System, jak si jistě pozorný čtenář stačil všimnout, objevují také hardwarová témata. Tentokrát se zaměříme na telefonní ústředny. A protože začínáme, půjdu na to tak trochu od Adama.


Historie
Vynález telefonu bývá obecně připisován Alexandru G. Bellovi, ale opravdový telefon se signalizačním zařízením – zvonkem – vznikl o několik let později. Aby mohl zvonek zvonit, potřeboval poměrně silný přívod proudu, k čemuž posloužil tzv. induktor, kličkou poháněný malý generátor střídavého proudu, který máme možná v povědomí jako součást vojenského polního telefonu. Mluvilo se do uhlíkového mikrofonu, který naopak potřeboval zdroj stejnosměrného proudu, takže se k telefonu připojila baterie. Z Bellova telefonu zůstalo prakticky jen sluchátko. Když přidáme ještě tzv. hovorový transformátor, výčet dílů „telefonu s místní baterií“ je kompletní.
Tyto telefony rychle nalezly uplatnění zejména na železnici, později v průmyslu. Daly se snadno propojit prostým vedením a umožňovaly tak volat z jednoho telefonu na druhý. Netrvalo dlouho a byla potřeba ústředny neboli "centrály". Ústředna byla samozřejmě manuální, založená na principu tzv. klapek.

Spojovatelka měla před sebou panel s klapkami a zdířkami. Volající zatočil kličkou a elektromagnet v ústředně shodil klapku, objevilo se bílé pole s číslem volajícího. Spojovatelka zasunula kolík do zdířky volajícího, ten jí sdělil, komu si přeje volat. Poté zasunula spojovatelka druhý kolík téže spojnice do zdířky volaného a vyzvonila ho vlastní kličkou. Vyčkala jeho přihlášení, řekla mu, kdo ho volá, a volajícího s volaným propojila. Po skončení hovoru účastníci "odzvonili", tj. opět shodili své klapky, aby spojovatelka věděla, že hovor je u konce a že může uvolnit spojnici. Telefonizace se samozřejmě nevyhnula ani Československé republice. Již po první světové válce se telefony rychle objevovaly na železnici a také ve velkých továrnách nebo například dolech. Vznikaly i první místní veřejné sítě, které měla pod patronací Správa pošt a telegrafů, předchůdkyně nynějšího Českého Telecomu.

Výrobců té doby bylo více, u nás se objevovaly ve velké míře ústředny Siemens & Halske, Ericsson nebo Philips. Jejich výrobky byly u nás velmi populární, ale měli jsme i vlastní výrobce, nejznámějším byla asi firma bratranců Prchalových, která vznikla v roce 1919 a byla výrobcem telefonních aparátů a dalších zařízení telefonní sítě. V roce 1936 došlo ke spojení této firmy s firmou Ericsson a po znárodnění v roce 1945 se stala Teslou Kolín. Spolu s rozvojem technologie ústředen se další vývoj ubíral směrem zjednodušení účastnického aparátu. Zmizela baterie, přístroj byl napájen z ústředny a tohoto principu se používá dodnes. Zmizel také induktor a vyzvánění již řešila ústředna svým generátorem. Volání signalizoval účastník pouhým sejmutím mikrotelefonu (sluchátka) z vidlice přístroje, což způsobilo průchod proudu a na ústředně se rozsvítila jemu příslušná žárovka, nahrazující původní klapku. Po skončení hovoru žárovka zhasla a spojovatelka věděla, že může volání "odkolíkovat". Tyto přístroje již pro provoz ústřednu přímo vyžadovaly.

Za zmínku stojí také to, že ústředny v podnicích, na úřadech apod. byly za éry socialismu tajným zařízením, měly vyčleněné místnosti, do kterých mohla vstupovat pouze obsluha (spojovatelky), pracovníci spojů a... příslušníci StB. Ústředny se postupem doby modernizovaly, stávaly se poloautomatickými, z relátek, která nahradila vodiče s kolíky a zdířkami, se přešlo na polovodičové spínací prvky a z místních podnikových sítí se dalo volat směrem ven „přes nulu“ či jiné číslo. Také hovory dovnitř původně obsluhované spojovatelkou nahradila tzv. provolba. Největší rozmach telefonizace ale nastal až po roce 1989. V té době začaly vznikat zejména malé firmy, které potřebovaly dostat telefony na stůl pracovníkům, což při známém stavu telekomunikační sítě, obsluhované dnešní firmou Český Telecom, a počtu pevných linek nebyl snadný úkol. Objevilo se mnoho dovozců telekomunikačních zařízení a největší „boom“ zaznamenal prodej malých ústředen, hlavně pak známého japonského gigantu Panasonic.

Stav po roce 1989
Vzhledem k zanedbávaným investicím v telekomunikacích nastala s rozvojem digitalizace a instalací ústředen v novostavbách velká poptávka po dodávkách pobočkových ústředen všech velikostí a na našem trhu se opět objevili se svými ústřednami renomovaní výrobci jako Siemens, Ericsson, také Bosch, Alcatel, Alphatel, již zmíněný Panasonic a mnoho, mnoho dalších. Mezi ně se podařilo vklínit i několika ryze českým výrobcům, mezi nimiž nejpřednější místo zaujímá firma 2N Telekomunikace, která je známá svými ústřednami Ateus a dalšími výrobky nejen u nás, ale i za hranicemi. Velké telekomunikační firmy si začaly zřizovat vlastní rozvody a nabízet vlastní připojení, ceny se však vždy odvíjely od propojovacích poplatků mezi nimi a sítí Českého Telecomu, protože velké procento telefonních uživatelů je samozřejmě dodnes v područí této firmy.

Velkou roli začaly hrát také osobní mobilní telefony, které se staly velkou konkurencí zejména v hlasových službách, dnes mobilní sítě začínají konkurovat i ve službách datových. Klasické ústředny nejprve prošly érou digitalizace a musely se přizpůsobovat novým technologiím, například ISDN. To je sice digitální technologie původně vyvíjená pro hlasové služby, ale s nástupem masového rozvoje internetu velkou měrou využívaná pro přenosy datové. Kanály o rychlosti 64 kb/s, které technologie ISDN dokáže nabídnout, sice nejsou nic převratného, ale pokud je má uživatel internetu jen ke své výhradní dispozici, mohou mu vcelku postačovat. V porovnání s internetovými přípojkami po klasické telefonní síti, které využívají běžné telefonní modemy dosahující maximální přenosové (teoretické) rychlosti 56 kb/s, je kanál 64 kb/s nabízený technologií ISDN přece jen lákavější.

Co musí umět dnešní ústředny
Firemní komunikace je předpokladem každého podnikání a všechny firmy, které zápolí na poli telekomunikací, se snaží vycházet potřebám zákazníků. Proto je v poslední době kladen důraz na inteligence techniky, což znamená, že uživatel se nemusí přizpůsobovat technice, ale technika se přizpůsobuje jemu. Obsluha je snadná, přístroje spolehlivé a výkonné. Protože o získání, či nezískání dobrého zákazníka může v dnešní době rozhodnout jediný nepřijatý telefonní rozhovor, je třeba, aby pracovníci firem byli stále v dosahu komunikačních prostředků. K tomu sice napomáhá velké procento vybavenosti mobilními telefony, ale je to možno řešit i vnitropodnikově pobočkovými vícebuňkovými systémy DECT, které zajišťují stálý kontakt s kolegy na pracovišti i s okolním světem.

Oblast komunikací se stále vyvíjí a vyvíjí se i potřeby zákazníků. Trh s ústřednami můžeme rozdělit z hlediska cílového použití do několika skupin. První skupinou jsou ústředny pro rodinné domky a byty, kde každý člen domácnosti může mít vlastní číslo, hovory je možno v případě nepřítomnosti přesměrovávat a lze využívat hlasové schránky. Běžné je připojování dálkového ovládání zabezpečovacího zařízení, otevírání vrat garáže, spojení s dveřní hláskou, otevírání dveřních zámků apod. Také je možné připojování IP kamer a sledování telefonního provozu na připojeném počítači.

Do druhé skupiny bychom mohli zařadit pobočkové ústředny pro menší a střední společnosti. Funkce těchto ústředen v podstatě kopírují možnosti první skupiny, je možný rychlý přístup na internet, tarifikace, přesměrování dveřních telefonů na jakékoliv číslo. Na tyto ústředny se připojují digitální i běžné analogové přístroje a faxy. Pro monitorování pohybu je možné připojovat speciální IP kamery a obraz přenášet na vzdálené počítače. Běžnou záležitostí je také externí rozhlasový systém pro vyhledávání osob a oznamování návštěv, přes externí zvukové zdroje je možné přehrávat volajícím informace o nabízených službách, otevírací době a speciálních akcích. Zajímavou možností je také povolení volání na účet ústředny při zadání hesla, například pro obchodní zástupce. Do třetí skupiny lze zařadit ústředny pro více uživatelů se specializovaným použitím. Do takové skupiny by mohly patřit ústředny pro nemocnice a hotely, protože na ty bývá kladeno mnoho nestandardních požadavků. Měly by mít rozhlasovou ústřednu a dorozumívací zařízení, možnost připojení dispečerského stanoviště a DECT systémů pro nemocniční personál, umožňovat připojení analogových (fax) i digitálních přístrojů, modemů a počítačů. Připojení ostatních zařízení zmíněných už v dřívějších skupinách je samozřejmostí.

Čtvrtou skupinu tvoří ústředny pro větší společnosti. Zde může být praktikováno konvergované řešení hlasu a dat se strukturou centrála–pobočka. Samozřejmostí je využívání přípojných ISDN linek a také digitálních datových linek. VoIP a IP telefonie jsou dnes už natolik rozšířené, že by žádná větší společnost neměla váhat a měla by šetřit náklady právě pomocí těchto technologií. Kromě již dříve zmíněných komponent mají ústředny této kategorie možnost zřízení individuálních hlasových i hromadných schránek, automatický příjem například objednávek, poskytování informací o společnosti i mimo pracovní dobu, případně funkci automatické spojovatelky. Jako softwarové aplikace mohou být nasazeny tzv. call centra, čímž se značně rozšíří funkčnost ústředen a zvýší se produktivita práce.

Jistě vás budou zajímat konkrétní řešení, konkrétní výrobky i konkrétní výrobci. Ale o tom zase až příště.