Pod označením "entry level" si představme servery nejnižší cenové kategorie vhodné pro malé a střední firmy. Dnes se prakticky žádná firma neobejde bez výpočetní techniky a jednotliví pracovníci mají většinou potřebu nějakým způsobem mezi sebou sdílet data, aplikace a různá zařízení. Tam, kde jsou třeba jen dva nebo tři počítače, vystačí propojení bez dedikovaného serveru a prosté sdílení, které dnes nabízí každý moderní operační systém. Je-li ovšem počítačů více, dovolím si tvrdit, že pro efektivní fungování a především správu IT infrastruktury je pořádná síť na strukturované kabeláži a se serverem nezbytností. Server může sloužit jako prostředek pro sdílení dat a souborů (file server, databázový server), sdílené připojení do internetu i jeho ochranu (proxy server, firewall…), poskytuje výpočetní výkon pro provoz sdíleného software (aplikační server, mail server, web server) a mohou k němu být připojeny i sdílené hardwarové prostředky, jako tiskárny, externí disková pole, páskové mechaniky pro zálohování, CD knihovny apod. Jeden server přitom samozřejmě může plnit více rolí a poskytovat více funkcí.





I když i dnes by mohl někdo uvažovat o tom, že jako server vyčlení nějakou pracovní stanici (a ono by to fungovalo), je vhodné jako server pořídit počítač, který je jako server koncipován od samého počátku. Znamená to vybavení technologiemi, kterými normální počítač nedisponuje a které server dělají serverem. Když začneme hardwarem, jsou servery a jejich základní desky osazeny jedním a více procesory, mají rychlé operační paměti, dnes většinou integrované síťové karty, grafické karty i speciální diskové řadiče. Dříve opovrhovaná integrace jednotlivých komponent - když něco odejde, tak to aspoň mohu s menšími náklady nahradit - se jeví dnes jako vhodná jak z hlediska nákladů, tak z hlediska speciálního managementu serverů, kdy například hlídání teploty jednotlivých komponent může být už na úrovni BIOSu. A když už jsme u té teploty, tak samotná základní deska se určitě snadněji chladí než motherboard se všemi pozicemi zaplněnými rozšiřovacími kartami. A technologicky jsou základní desky tak na výši, že většinou vydrží déle než jakákoliv přídavná komponenta. Jedním z hlavních sledovaných parametrů serveru je typ procesoru a čipová sada. Servery byly vždy tradiční doménou procesorů Intel a příslušných čipsetů, takže i dnes máme v serverech procesory Intel Pentium 4 nebo XEON, stále častěji se však objevují servery s procesory AMD Opteron. A je zajímavé, že tyto procesory používají v serverech i velmi renomované firmy.

Pokud budeme pokračovat v hardware, neměli bychom zapomenout to, že v serveru jsou většinou minimálně dva pevné disky. Jejich zapojení je různé, vždy však jde o to, aby v případě havárie disku bylo možno nějakým způsobem restaurovat uložená data. V dnešní době se začínají na úkor dříve dominantních SCSI disků prosazovat Serial ATA disky. Ty jsou navíc spojovány do diskových polí RAID, což je technologie, která byla dříve používaná pouze u serverů a dnes se s ní setkáte i u naprosto normální pracovní stanice. Nejlevnější entry level servery ovšem používají i běžné Ultra ATA disky. Kvůli bezpečnosti dat bývá častou součástí serverů nějaká zálohovací jednotka, malé servery mohou vystačit s CD-RW mechanikou (lépe s DVD-RW mechanikou), větší pak mají zálohovací jednotky páskové. Ano, čtete správně, pásky stále vládnou zálohování dat.

K hardware patří i skříně serverů, můžeme se u nich setkat například se zdvojením napájecích zdrojů s možností jejich výměny za chodu (hot-swap) a různými dalšími technologiemi. V klasickém provedení bývají v různých velikostech věží (tower), stále častěji se setkáváme s provedením zabudovatelným do racku. Kapitolou samou pro sebe bývá speciální softwarové vybavení serverů. Záleží na tom, pro jaké účely bude daný server využíván, zda půjde o file server, databázový server, server mailový nebo i speciální internetový. V malé firmě se navíc mnohdy předpokládá, že bude plnit funkci nejlépe všech jmenovaných typů serverů. V dnešní době, kdy jsou servery často spravovány dálkově, jsou také potřeba patřičné nástroje vzdálené správy s různou mírou komfortnosti ovládání. U webových serverů je nezbytným předpokladem provozu software pro zabezpečení proti útokům hackerů a jim podobných nevítaných návštěvníků, stejně jako software proti virům, u poštovních serverů pak software proti šíření spamu. Dálková správa umožní firmám využívat outsourcing při údržbě serveru a často z toho důvodu nepotřebuje ani vlastního správce sítě.

V případě nákupu nového serveru - prvního, dalšího nebo myšleného jako obnova stávajícího - je potřeba zvážit i volbu síťového operačního systému. V našich krajích byl historicky velmi dobře zapsán Novell NetWare, mám však pocit, že ho hlavně marketingovou propagací předstihují Microsoft Windows. Ty však jsou jaksi z principu velmi častým terčem útoků, proto bych sám dával přednost právě NetWaru, případně Linuxu, který se těší stále většímu zájmu uživatelů. Při výměně starého serveru za nový je potřeba počítat s tím, že se nemusí podařit zprovoznit například kdysi velmi oblíbený Novell NetWare 3.x na novém hardwaru - jednoduše proto, že nové řadiče, síťové adaptéry a jiné komponenty nebudou mít potřebné ovladače. A tak se budete muset se starým dobrým systémem rozejít a pořídit si nějaký novější. Při výběru hardware by vám mohl pomocnou ruku podat také náš přehled serverů, jejich parametrů a jejich výrobců. Vedle tradičních výrobců renomovaných značek, jako Dell, HP nebo IBM či Siemens, se v přehledu objevuje i dříve nezvyklý ASUS a také domácí výrobci AutoCont, ELAP, ProCa,Vahal atd. A abychom se neorientovali pouze na intelovsko-microsoftí platformu, zařadili jsme do přehledu i entry-level servery Sun a Fujitsu-Siemens s procesory UltraSPARC a operačním systémem Solaris, případně Linux.