Jen část programu byla věnována eHealth v užším smyslu, například telemedicíně nebo propojování heterogenních dat a služeb pro tvorbu elektronického záznamu o zdraví. Takto přesněji budeme nyní chápat eHealth my. Naše společnost je dodavatelem databázového systému a integrační platformy se zkušenostmi s propojováním zdravotnických informačních systémů na regionálních i národních úrovních. eHealth je pro nás tedy aktuální pojem.

Jako technologická společnost jsme se v rámci našeho vystoupení na konferenci soustředili na technologické jádro každého funkčního projektu spadajícího pod eHealth, tedy na propojování různorodých informačních systémů ve zdravotní péči. Nejprve jsme zopakovali důležitá terminologická rozlišení a technologické principy. Považujeme totiž za důležité rozlišení záznamu o zdraví (EHR, electronical health record) od záznamu o pacientovi a od záznamu o případu či chorobě (EPR, EMR, ECR).

Slovo pacient vyjadřuje vztah mezi poskytovatelem péče a člověkem. Člověk se nestane pacientem tak, že onemocní, ale tak, že jde k lékaři. Záznam o zdraví daného člověka je tedy mnohem širší a – v abstraktním pojetí – do něj patří všechny jeho pacientské záznamy, a navíc i záznamy o jeho zdravotním stavu, když nebyl nemocen. Žádný nemocniční informační systém sám o sobě tedy nemůže obsahovat elektronický záznam o zdraví, zato jistě obsahuje záznamy o pacientech.
Z technologických principů jsme zmínili nutnost dynamické a pozorné práce se standardy, jež musí být již na technologické úrovni podporovány, avšak s vědomím, že jsou nedokonalé, proměnlivé, a že mohou působit jako zásah vyšší moci.

Zdaleka nejvhodnějším řešením je zachování decentralizovaných údajů (tím míníme v databázích vedených různými poskytovateli péče), z nichž je záznam o zdraví vždy v okamžiku potřeby sestaven. Srdcem takového uspořádání je centrální rejstřík pacientů a událostí, dostatečně výkonný a bezpečný. Nezbytná je komunikační infrastruktura, vstupní brány k různým systémům, vyrovnávací paměti. Tyto prvky obsahují na technologické úrovni například také správu souhlasu občana s poskytováním dat a podobně.

eHealth vždy vyžaduje úzkou a složitou kooperaci mnoha různých subjektů, od zadavatele, což bývá subjekt politický, přes projektové manažery, dodavatele hardwaru, telekomunikačních služeb, integrační softwarové vrstvy, až po provozovatele a uživatele. Již po několikáté jsme proto v našem příspěvku naléhavě zdůrazňovali, že úspěch takového projektu stojí a padá s tím, zda se svých nezadatelných úloh všichni zúčastnění dobře zhostí, v obojím smyslu: každý vykoná, co v té věci vykonat musí (a dodá produkty a služby, v nichž je opravdu dobrý), tedy nezřekne se odpovědnosti, ale také, že na sebe nikdo (řekněme z pýchy a nadměrného sebevědomí) nestrhne řešení úloh, k nimž kompetentní není.

Po všech rekapitulacích jsme se konečně dostali k odpovědi na otázku: Co je nového v propojování informačních systémů ve zdravotnictví? Tou nejpodstatnější novinkou je fakt, že eHealth v striktním smyslu přestalo být mlhavým tématem konferencí a panelových diskusí, přestalo být pouhým motivačním faktorem plánovaných projektů a průzkumů správnosti konceptu. Mnohé projekty byly totiž dokončeny, provozují se, je možné spočítat náklady a v živém provozu sledovat, co přinášejí, jak jsou přijaty, které naděje se splnily, které nikoliv.

Na závěr našeho vystoupení na konferenci jsme spolu s ostatními účastníky vyjádřili přesvědčení, že organizační, technický, právní i politický stav českého zdravotnictví je vhodný k započetí reálných projektů směřujících k eHealth.