Podstatná změna okolností

NOZ podstatně rozšiřuje jeden právní institut, který sice není nový, ale obecně upraven nebyl. Jde o klauzuli upravující stav, kdy po uzavření smlouvy došlo k takové změně okolností, která zakládá hrubý nepoměr vzhledem ke znevýhodnění jedné ze smluvních stran (§ 1765 NOZ). V takovém případě má znevýhodněná smluvní strana právo domáhat se obnovení jednání o smlouvě. Pokud se smluvní strany nedohodnou v přiměřené lhůtě, může soud na návrh kterékoliv z nich závazek ze smlouvy změnit, nebo dokonce zrušit.

Tento výrazný zásah ovšem není možné vykládat příliš extenzivně, jinak by to mělo za následek úplnou právní nejistotu. Proto NOZ v prvé řadě uvádí, že změní-li se po uzavření smlouvy okolnosti jen do té míry, že plnění podle smlouvy je pro některou z nich obtížnější, nemění to nic na její povinnosti tento závazek splnit.

Příklad

Smluvní strany uzavřou implementační smlouvu. V průběhu plnění dojde v důsledku nemoci či úrazu k dlouhodobé pracovní neschopnosti dvou důležitých pracovníků – projektových manažerů zhotovitele. Tato situace nemění nic na povinnostech zhotovitele provést implementaci ve sjednaných termínech a za sjednanou cenu, i když by měl absenci svých dvou manažerů nahradit například zapůjčením zaměstnance od jiné firmy nebo si zajistit výkon příslušných kvalifikovaných činností formou subdodávky. Zhotovitel nárok na obnovení jednání o smlouvě nemá.

Dle mého názoru si lze jen ve zcela výjimečných případech představit, že jeden či dva zaměstnanci budou disponovat natolik jedinečnými a nenahraditelnými znalostmi, aby zhotovitel mohl úspěšně uplatnit právo na obnovení jednání o smlouvě (a dosáhnout například posunutí termínu plnění). Naproti tomu v případě epidemie nebo živelní katastrofy, která zabránila včasnému plnění zhotovitele, by bylo možno dovolávat se nároků vzhledem ke změně okolností.

Právo na obnovení jednání o smlouvě má smluvní strana pouze tehdy, pokud změna okolností „založí v právech a povinnostech zvlášť hrubý nepoměr“ znevýhodněním jedné ze stran, například neúměrným zvýšením nákladů plnění nebo neúměrným snížením hodnoty plnění. Krom toho musí znevýhodněná strana prokázat, že takovou změnu nemohla rozumně předpokládat ani ovlivnit. Změna okolností musí samozřejmě nastat až po uzavření smlouvy.

Smluvní strany si však mohou sjednat úplné vyloučení možnosti dovolávat se obnovení jednání o smlouvě pro změnu okolností – jedna nebo obě strany může ve smlouvě na sebe tzv. převzít nebezpečí změny okolností. Potom možnost domáhat se změny okolností ztrácí úplně. Pokud by na to příslušná smluvní strana nechtěla přistoupit, lze samozřejmě sjednat i konkrétní oblasti, na které změna okolností nedopadá (např. vysoká inflace, změny měnových kurzů).

Změna okolností při zhotovování díla

Zvláštní úpravou změny okolností je § 2620 NOZ, který se vztahuje pouze na smlouvy, které mají charakter smlouvy o dílo. Tato úprava umožňuje soudu rozhodnout o „spravedlivém zvýšení ceny za dílo, anebo o zrušení smlouvy a o tom, jak se strany vypořádají“, pouze však tehdy, nastane-li „zcela mimořádná nepředvídatelná okolnost, která dokončení díla podstatně ztěžuje“. Toto ustanovení se vztahuje na smlouvy o dílo, v nichž strany sjednaly pevnou cenu, popřípadě cenu dle rozpočtu. I u tohoto ustanovení odkazuje autor NOZ na to, že „mimořádnými nepředvídatelnými okolnostmi“ je třeba rozumět především okolnosti srovnatelné s vyšší mocí (tedy války, živelní katastrofy, teroristický útok apod.).

Příklad

V oblasti stavebnictví si lze řadu takových příkladů snadno představit. V IT zřejmě aplikace změny okolností nebude častá. Nicméně jsem si vzpomněl na výrazné a skokové zdražení počítačových disků v důsledku povodní v Thajsku v roce 2011 a jejich důsledky na ceny a dodávky počítačů a serverů – během několika dní došlo k nárůstu cen o více než sto procent. Pokud by zhotovitel nebyl schopen v přímé souvislosti s obdobnou událostí včas zajistit servery nebo jiné komponenty nezbytné k provedení implementace, mohl by se domáhat podle výše zmíněné obecné úpravy například obnovení jednání o smlouvě a posunutí termínu předání. Došlo-li by v této souvislosti ke zvýšení jeho nákladů na zajištění serverů a komponentů, mohlo by připadat v úvahu i zvýšení ceny, ovšem v takovém případě by zhotovitel musel skutečně prokazovat vedle mimořádnosti a (současně) nepředvídatelnosti vzniklé situace i nemožnost zajistit uvedené komponenty u jiného dodavatele.

Změna okolností je další oblastí NOZ, kterou budou ještě dlouhou dobu dotvářet soudy. Důvodová zpráva k NOZ je velice nekvalitní a výklad NOZ příliš neusnadňuje. A ačkoliv za pár let možná bude publikováno několik rozhodnutí soudů, vždy bude záležet na zcela konkrétních okolnostech a důvodech a schopnosti jejich prokázání. I nadále proto bude vhodné reagovat na specifická rizika v oblasti IT raději preventivně ve smlouvě než se spoléhat na právní předpisy, jejichž výklad je v tuto chvíli ještě méně předvídatelný než jindy.

Obecně k náhradě škody dle NOZ

Vznikne-li škoda v důsledku porušení smluvní povinnosti, vzniká „škůdci“ (ano, takto skutečně NOZ označuje toho, kdo způsobí škodu) povinnost nahradit škodu bez ohledu na míru svého zavinění (objektivní odpovědnost). Škůdce se zprostí povinnosti k náhradě škody, prokáže-li, že mu „ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli“. Jedná se o obdobu stávajících „okolností vylučujících odpovědnost“. Tato ujednání se vykládají vždy ve prospěch poškozených – jako příklady se obvykle uvádějí epidemie, rozsáhlé živelní pohromy atd., přičemž je třeba si uvědomit, že ani tyto okolnosti nemusí vždy znamenat zproštění odpovědnosti, pokud je škůdce mohl předvídat nebo překonat, byť s vynaložením většího úsilí.

V oblasti IT nebude patrně nijak praktická ani změna způsobu náhrady škody – primárně se nahrazuje škoda „uvedením do předešlého stavu“ (dosud upřednostňovaly právní předpisy náhradu v penězích). Poškozený je však oprávněn zvolit si namísto uvedení do předešlého stavu právě peněžitou náhradu.

Limitace náhrady škody

Po dlouhých letech nejistoty vnesl obchodní zákoník k 1. lednu 2012 jasno v otázce limitace náhrady škody, a takovou limitaci (omezení) náhrady škody výslovně připustil s tím, že nelze limitovat náhradu škody způsobenou úmyslně. Tuto úpravu k 1. lednu 2014 nahradí NOZ.

Na jedné straně převzal NOZ možnost limitovat náhradu škody, ovšem stanovil limitaci také mantinely. Některé z nich jsou bohužel natolik nejasné, že mohou uzavírání smluv spíše komplikovat. Podle NOZ se totiž nepřihlíží k limitaci či vyloučení povinnosti nahradit škodu nejen v případě, že byla způsobena „úmyslně nebo z hrubé nedbalosti“, ale také tehdy, pokud omezuje právo „slabší strany“ na náhradu škody. Slabší stranou je podle definice NOZ vždy spotřebitel uzavírající smlouvu s podnikatelem. Vedle spotřebitele nicméně může být slabší stranou i sám podnikatel, pokud jedná s jiným podnikatelem zneužívajícím „svou kvalitu odborníka“ či „své hospodářské postavení“ k vytváření nebo využití závislosti slabší strany a „k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran“. Na přesný výklad shora uvedených definicí si budeme muset rovněž nějaký čas počkat. V oblasti IT však jistě každého čtenáře napadne název hned několika dominantních subjektů, vůči kterým si každý musí připadat jako slabší strana.

Odborníci, pozor!

Úplnou novinkou je zdůraznění odpovědnosti za škodu u každého, kdo „se hlásí jako příslušník určitého stavu nebo povolání k odbornému výkonu nebo jinak vystupuje jako odborník“. Vedle příslušníků stavu, jako jsou advokáti či lékaři, dopadá uvedené ustanovení prakticky na každého, kdo zmiňuje jakoukoliv svoji specializaci, a tedy i na firmy v oblasti IT. Každý „odborník“ odpovídá za škodu, „způsobí-li ji neúplnou nebo nesprávnou informací nebo škodlivou radou, danou za odměnu“.

Příklad

Dodavatel ERP systému navrhne implementační projekt, podle kterého by měl dodat ERP systém včetně hardwaru a provedení úprav IT infrastruktury objednatele (kterou označí za zcela nevyhovující). Poté, co je implementace provedena a objeví se první obtíže, zadá objednatel audit celého implementovaného řešení a mimo jiné zjistí, že hardware, a zčásti i software je příliš robustní a naddimenzovaný, aniž by existovala reálná šance, že jej objednatel v dohledné době využije (nedá se očekávat takový nárůst poboček, zaměstnanců, zpracovaných dat apod.). Z auditu vyplyne, že mohl být zčásti využit i stávající hardware objednatele dodavatelem označený za nevhodný, aniž by to pro stabilitu ERP systému představovalo nějaké riziko.

Na základě zmíněného ustanovení NOZ bude moci objednatel mnohem lépe vymáhat škodu vzniklou v důsledku zbytečně vynaložených vícenákladů. V současné době by totiž musel prokazovat, že dodavatel porušil nějakou svoji smluvní povinnost, která vyplývá z konkrétního ujednání či prohlášení. Dle NOZ stačí poukázat na to, že dodavatel vystupoval jako odborník v oblasti IT.

Shora uvedený případ se mi vybavil na základě vlastních zkušeností se sjednáváním smluv v IT. Prakticky vždy, když předložený návrh IT řešení konzultoval objednatel s externími specialisty, často nakonec realizoval se stejným objednatelem řešení, které bylo výrazně méně nákladné.

Do budoucna by si proto měly firmy v oblasti IT uvědomit, že mají zvýšenou pozornost věnovat už struktuře svých návrhů na realizaci projektů, zejména těch větších. Doporučuji, aby měly smluvně (nebo jinak písemně) zachyceno, že jejich návrh vychází z potřeb a stávající infrastruktury zákazníka, se kterými je zákazník seznámil, a rovněž doporučuji písemně potvrdit, že byl zákazník seznámen s alternativami a byly mu vysvětleny jejich vlastnosti.

Zmíněné ustanovení NOZ lze vedle uvedeného příkladu samozřejmě aplikovat i na řadu dalších případů. Třeba pojem škoda způsobená „neúplnou informací“ lze vyložit dost široce. Opatrnosti nebude nazbyt, byť to může v praxi vést k většímu formalismu a zčásti i alibismu dodavatelů.

Licence

NOZ v podstatě převzal úpravu licenční smlouvy z autorského zákona, je přeformulována, aniž by byly provedeny podstatnější obsahové změny úpravy licenční smlouvy. Autorský zákon zůstává i nadále platný, pouze z něj byla vypuštěna úprava licenční smlouvy a několik souvisejících ustanovení.

Nově je v NOZ v oddíle „Licence“ upravena jak licenční smlouva k autorským dílům, tak i licenční smlouva k předmětům průmyslového vlastnictví (ochranné známky, užitné vzory atd.), která byla dosud upravena v obchodním zákoníku. NOZ tak na jedné straně úpravu zpřehlednil, na druhé straně je při formulaci či výkladu licence stejně nutno použít úpravu autorského zákona. Například zákonné omezení rozsahu práv autora k počítačovým programům, úprava zaměstnaneckých či kolektivních děl platí beze změn a uplatní se i na smlouvy uzavřené podle NOZ.

Změny úpravy smlouvy o dílo

Základní principy vztahující se ke smlouvě o dílo, jak ji známe z obchodního zákoníku, jsou v NOZ zachovány. Základní principy se však nemění, a především je možné se od zákonné úpravy smlouvy o díla odchýlit.

Zajímavou změnou je zcela nová úprava pro případ neposkytnutí součinnosti ze strany objednatele. Dosavadní obchodní zákoník na toto téma mlčel úplně, v krajním případě bylo možno dovodit právo zhotovitele odstoupit od smlouvy. Podle NOZ však poté, co uplyne přiměřená lhůta k poskytnutí součinnosti, může zhotovitel buď odstoupit od smlouvy, nebo „zajistit náhradní plnění na účet objednatele“.

Poměrně výrazně se změnilo pravidlo pro předání díla. Dle obchodního zákoníku platí, že dílo musí být provedeno řádně – tedy bezvadně. Proto v režimu obchodního zákoníku je v zájmu zhotovitelů sjednat si v implementačních a dalších smlouvách výslovně povinnost objednatele převzít dílo (plnění) i tehdy, nebylo-li bezvadné. Obvykle se ve smlouvě uvádí povinnost objednatele převzít dílo i v případě výskytu nepodstatných vad. Dle NOZ je to naopak, nesjednají-li si smluvní strany jinak, má se za to, že „dílo je dokončeno, je-li předvedena jeho způsobilost sloužit svému účelu“. Objednatel je pak povinen převzít dílo s výhradami, nebo bez výhrad. Tato pozměněná úprava je dle mého názoru blíže realitě, příliš striktní výklad „bezvadnosti“ díla v okamžiku předání vedl spíše k právní nejistotě, ačkoliv nebyl ze strany objednatelů nijak masově zneužíván.

NOZ výslovně upravuje i tzv. dílo s nehmotným výsledkem, což je opět přiblížení se realitě oproti stávající úpravě, která striktně trvala na tom, že dílo by mělo být „hmotně zachyceno“. Dle NOZ přitom platí, že nehmotné dílo se považuje za předané, je-li dokončeno „a zhotovitel umožní objednateli jeho užití“.

Závěr

Ve srovnání s tím, co bylo uvedeno v minulém článku na téma sjednávání smluv dle NOZ, nevyznívají shora zmíněné změny příliš revolučně. Přesto může být v konkrétním případě při výkladu smlouvy nebo v rámci soudního sporu i na pohled drobná změna sehrát poměrně zásadní úlohu. Zatímco některé věci, které musely být zdůrazněny a upraveny ve stávajících smlouvách, pozbývají na důležitosti (např. snaha změkčit dosavadní požadavek obchodního zákoníku na bezvadnost předávaného díla), jiné oblasti nabývají na důležitosti (viz shora uvedená podstatná změna okolností, zvýšení odpovědnosti „odborníků“). Vzhledem k naprosté absenci rozhodovací praxe soudů doporučuji probrat stávající vzorové smlouvy a provést jejich úpravy. Bez povšimnutí by neměly zůstat i přílohy smlouvy, prohlášení v reklamních materiálech a na internetových stránkách, protože řada těchto okolností nabývá při výkladu NOZ na významu. NOZ stanoví v § 1 odst. 2 jako základní zásadu možnost „ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona.“ Každý má tedy možnost alespoň ve vztazích mezi podnikateli reagovat na úpravu NOZ tak, aby získal dostatečnou právní jistotu a případně vytěžil i nějakou tu drobnou výhodu.

Petr Otevřel

Autor působí jako advokát v advokátní kanceláři Jansa, Mokrý, Otevřel & partneři, kde se zabývá zejména obchodním právem a právem informačních technologií. Věnuje se také přednáškové činnosti a je spoluautorem odborné publikace Softwarové právo.