Jednou z takových je regulace MiFID II (Markets in Financial Instruments Directive II), na kterou od začátku letošního roku narazí každý, kdo se rozhodne investovat. Některé povinnosti, jako je třeba investiční dotazník, sice zná už z předešlé regulace MiFID I, nová verze ale mnohé z nich zásadně mění jak z podhledu zákazníka, tak banky. Pojďme se tedy na tuto směrnici podívat očima běžného klienta, který chce vložit své peníze třeba do podílového fondu.

Před samotnou investicí bude muset vyplnit nový investiční dotazník (delší a komplikovanější, než tomu bylo doposud v rámci MiFID I), který zkoumá jeho znalosti v oblasti investic a pomáhá identifikovat, zda je pro něj vybraný produkt vhodný. Poskytovatel služby ho také musí informovat o všech poplatcích, které jsou s danou investicí spojené, a to na pravidelné roční bázi. Zní to celkem rozumně. Každý chce přece vědět, jestli mu poradce neprodává něco nevýhodného a kolik zaplatí za poplatky. V praxi má ale direktiva několik zádrhelů, které se dotýkají jak bank, tak zákazníků.

Na první pohled se může zdát, že jde o relativně jednoduché změny. Zavedení MiFID II má ale zásadní vliv na interní IT systémy bankovních domů. Od frontend aplikací (systém na pobočkách, internetové bankovnictví, mobilní bankovnictví ad.), přes middleware (tj. integrační platforma) přes backend aplikace (centrální banking systémy, treasury systémy, systémy pro výpočet rizik apod.). Začněme u úprav CRM (Customer Relationship Management) systému, ve kterém banka zaznamenává informace o klientech. Zde je nově potřeba evidovat výsledek investičních dotazníků, kategorizaci klienta a další data. Změny se týkají především rozšíření aplikace o nové atributy (kategorizace klienta, vhodnost a přiměřenost produktu, informace o nabídce, zápisy z jednání apod.) MiFID II se pak promítají i do obchodních systémů, ve kterých probíhá samotné uzavření transakce. Ty teď musejí aktivně hlídat, zda s daným produktem může zákazník obchodovat. Musejí také umět simulovat poplatky (ex ante, ex post), které jsou s obchodem spojeny, tisknout příslušné dokumenty rozšířené o nové legislativní požadavky a umožňovat vyplnění dotazníku na pobočkách, v internetovém bankovnictví či v rámci externí prodejní sítě. Nové dokumenty je nutné ukládat do DMS (Document Management System) a v neposlední řadě daná direktiva zasahuje i do reportingu vůči regulátorům. V konečném důsledku je potřeba i rozšířit datové toky mezi aplikacemi o nové parametry, a to buď na úrovni samotných rozhraní mezi jednotlivými aplikacemi či na úrovni middleware. Významný dopad má změna i na datové sklady bank (DWH), které je nutné doplnit o nové atributy, včetně úprav dalších procesů, které má banka nad DWH aplikované. A to ještě zdaleka není všechno, co je v bankovních systémech v souvislosti s MiFID II nutné upravit.

Na dodavatele příslušných IT systémů, ale i právníky a interní zaměstnance napříč všemi odděleními musejí banky vynaložit nemalé finanční prostředky. Většina z nich totiž změny implementuje přístupem „waterfall“, což znamená, že změny v systému provádí až po důkladné analýze nové legislativy. Ta trvala zhruba rok, protože právníci i regulátoři výklad MiFID II několikrát upřesňovali. Další měsíce až roky pak mohou trvat i samotné úpravy IT systémů. Náklady se ve středně velké bance pohybují v řádech mnoha desítek miliónů korun a ve velké se mohou vyšplhat až do stovek miliónů. Obchodní přínosy jsou tedy pro banku minimální a náklady vysoké.

A co klient? Troufám si tvrdit, že mu dané informace získané z nových dotazníků v rozhodování o investici příliš nepomohou. Mohou být dokonce i zavádějící, a to zejména v oblasti predikovaných poplatků, jejichž výše se často odvíjí od aktuální tržní hodnoty produktu, kterou lze v čase jen těžko předpovídat. Klient se tak stejně bude muset spoléhat na svého bankovního poradce a očekávat od něj, že je kompetentní. Problematický je i samotný výklad dané legislativy. Zde platí ono známé – co právník, to názor. A protože direktivy většinou píší rovněž právníci či úředníci, dochází k tomu, že je jednotlivé instituce vykládají rozdílně – a tím pádem se efekt „standardizace“ v přístupu ke klientovi dostavuje jen velmi zřídka.

Regulace. Direktiva. Informační povinnost. To jsou slova, která se budou nejen v bankovnictví v důsledku globalizace trhů a rostoucí snahy chránit koncového klienta objevovat stále častěji. Zdá se, že standardizace (či lépe řečeno unifikace) bankovních služeb je trendem, který nás v budoucnu nemine. Dozajista za ním stojí dobré úmysly. Vyplnění několika dotazníků ale z nikoho dobrého investora neudělá. Nebylo by snad smysluplnější namísto stále větší regulace posilovat finanční gramotnosti občanů? Ať už bude platit MiFID II nebo jiná budoucí směrnice, to, že s výší potenciálního zisku roste i riziko ztrát, musí vědět každý, kdo chce investovat.

Tomáš Gavlas Autor článku je generálním ředitelem společnosti CTS Trade IT, která vytváří softwarová řešení komplexně pokrývající problematiku obchodování na kapitálových trzích pro významné bankovní domy. Do roku 2013 působil na různých manažerských pozicích v IT společnosti Cleverlance.