Na konci 60. let zástupci amerických řetězců bili na poplach. Náklady na pracovní síly, z většiny generované pracovníky v pokladních zónách, činily dvě třetiny všech nákladů a dvakrát převyšovaly výdaje za zboží od dodavatelů. Systém manuálního odbavování položek na kasách byl dále neudržitelný. Obchodní řetězce v USA volaly po hledání řešení pro kódování výrobků a možnost jejich automatického dekódování na pokladnách. Výzvu vyslyšelo několik technologických firem. V jedné z nich proběhl následující rozhovor.

1969, vývojové středisko IBM, Raleigh, Severní Karolína

„Paule, to nikdy nebude fungovat. Říkáš, že natiskneš tyto čáry na etiketu. Čárový kód nalepíš na krabičku cigaret. Přejedeš etiketou s kódem podél tohoto otvoru, ručně, proměnlivou rychlostí. Až na patnácti pokladnách najednou! Počítačový systém obchodu ti pak automaticky dohledá cenu, vytiskneš ji; to všechno stihneš tak rychle, že zákazníka neotráví čekání a neodejde z obchodu. A chceš po mě peníze na vývoj zařízení, které to všechno dokáže,“ zdvihnul obočí Bob Evans. Ale svému kolegovi, Paulu McEnroemu, věřil: „OK. Dávám ti rok. Ale jestli ta věc nebude fungovat, můžeš si hledat jiné místo!“ Paul McEnroe si „flek“ udržel. Společnost IBM se zapojila do soutěže o vytvoření automaticky dekódovatelného symbolu nesoucího numerický formát pro identifikaci produktů, definovaný sdružením amerických maloobchodních společností Uniform Grocery Product Code Council v roce 1970. V týmu IBM pracoval i vynálezce prvního čárového kódu Norman Joseph Woodland. Absolvent Drexelova institutu hledal na popud majitele lokální maloobchodní sítě řešení automatického markování zboží již v roce 1952. Spolu se spolužákem Bernardem Silverem patentoval „metodu a zařízení pro klasifikaci položek na bázi světelné odezvy na soubor čar“ (nejstarší čárový kód, tzv. býčí oko, měl formu soustředných kružnic).

Výsledkem práce týmu IBM byl bezmála dvacet let od vynálezu „býčího oka“ návrh symbolu UPC (Universal Product Code). Lineární čárový kód UPC v roce 1973 vybrali lídři průmyslu v USA za jednotný standard pro identifikaci výrobků. Prvním výrobkem s čárovým kódem UPC, automaticky dekódovaným na pokladně byl multipack žvýkaček Wrigley’s.

Co by v roce 1974 nikdo nečekal…

Před čtyřiceti lety začala revoluce, která převrátila svět maloobchodu naruby. Zavedení systému automatické identifikace pomocí standardního čárového kódu umožnilo okamžité bezchybné zadávání cen, které se do té doby neobešlo bez náročného opatřování každého výrobku cenovkami a jejich zdlouhavého markování pokladními. Automatická identifikace na základě symbolů UPC a jejich pozdějšího evropského protějšku EAN (1977) položila základ pro další systémy, které napomohly rozvoji mezinárodního obchodu a významnému zvýšení efektivity dodavatelských řetězců. Označování obchodních a logistických jednotek umožnilo komputerizaci skladového hospodářství, zavedení elektronické výměny dat mezi obchodními partnery (EDI), vytvoření systémů pro predikci poptávky, či řešení pro automatickou vysledovatelnost zboží.

50 milionů unikátních obchodních položek

Zatímco k označení balíčku cigaret v laboratoři IBM musela být vytištěna samolepka s čárovým kódem, dnešní technologie umožňují tisk kódů přímo na obaly jakéhokoli výrobku. Na počátku bylo metou vývojářů simultánní skenování čárových kódů na patnácti pokladnách. Dnes najdeme supermarkety až s dvěma sty pokladními scannery, přes které prochází více než 3 tisíce produktů za minutu. Úspory, které čárové kódy v maloobchodu přinášejí, jsou impozantní. Např. ve Francii se díky využívání čárových kódů GS1 každoročně ušetří kolem 11 mld. eur. Obdobný efekt čárové kódy přinesly i mimo retail. Využívají se v průmyslu, v zemědělství, ve zdravotnictví. Jejich doménou však zůstává obchod: pomocí čárových kódů je denně celosvětově realizováno až 5 miliard transakcí. Po čtyřiceti letech je využívání čárových kódu rozšířeno ve více než 110 zemích.

30 let čárových kódů u nás

Od konce 70 .let tuzemské podniky zahraničního obchodu stále častěji narážely na požadavek západních odběratelů značit exportované zboží čárovými kódy. V roce 1979 ředitel exportu n.p. Čokoládovny Jaroslav Camplík (od r. 1994 prezident EAN Česká republika) přivezl z Velké Británie od zákazníka Tesco Stores čárový kód EAN. Čárové kódy EAN na čs. výrobcích byly zprvu vyráběné v zahraničí a nesly národní prefixy odběratelských zemí.

Československo se stalo 19. členem EAN již v roce 1983. Roku 1985 realizovalo pilotní projekt obchodního domu s aplikací čárových kódů, který se měl stát vzorem pro ostatní státy RVHP – v pražském Domě elegance se tak s čárovými kódy EAN poprvé setkali běžní zákazníci. ČSSR byla rovněž odpovědná za přípravu závazných norem upravujících oblast čárových kódů, a to opět pro celou RVHP. Také byla prvním socialistickým státem, který disponoval zařízením na přípravu tiskových předloh pro čárové kódy a byl tak plně soběstačný při jejich výrobě.

V roce 1994 došlo k založení EAN Česká republika a EAN Slovakia. S obchodními řetězci do českého maloobchodu přišly informační technologie, pokladní scannery, automatický sběr dat i EDI. Sdružení EAN Česká republika (od r. 2005 GS1 Czech Republic) registrovalo každoročně tisíce nových uživatelů. V roce 2002 počet zaregistrovaných společností dosáhl sedmi tisíc a dodnes se pohybuje mírně nad touto hranicí.

Mikuláš Černý

Autor působí jako externí spolupracovník neziskové asociace GS1 a šéfredaktor časopisu Info 859.