Kybernetickou odolnost už nelze chápat jako úkol jednoho produktu nebo platformy, ani považovat za otázku pouhého vybudování silnější ochranné zdi kolem organizace. Prevence a detekce jsou stále důležité, ale samy o sobě již nestačí. Klíčová otázka dnes zní: co se stane, když se útočníkovi podaří bezpečnostní opatření obejít?

Právě proto se stále důležitějším strategickým přístupem stává kybernetická odolnost. Dobrým příkladem je zde standard NIST, konkrétně Cybersecurity Framework (rámec kybernetické bezpečnosti) ve verzi 2.0, který představuje vysoce uznávaný soubor standardů a osvědčených postupů (best practises) vytvořený americkým Národním institutem pro standardy a technologie. Takto komplexní požadavky je ovšem jen velmi obtížné splnit pomocí jediné univerzální platformy. Skutečná kybernetická odolnost stojí na propojeném ekosystému špičkových specializovaných řešení, která si vzájemně sdílejí informace, zlepšují rozhodování a urychlují reakci na incidenty.

 

V praxi to znamená začít se zabezpečením na úrovni datové vrstvy. Pokud má slabiny již toto základní prostředí, snižuje se účinnost všech ostatních řídicích mechanismů. Odolný základ zahrnuje silné řízení identit, provoz podniku řízený zásadami (politikami), kontroly dodržování předpisů omezující lidské chyby a chráněné body obnovy, které jsou neměnné a nesmazatelné. Body obnovy by měly být navrženy tak, aby s chráněnými kopiemi nebylo možné manipulovat, a to ani v případě, že útočník získá přístup s vysokými oprávněními.

 

Odolnost samozřejmě i nadále závisí na propojené detekci. Nástroje pro orchestraci, automatizaci a reakci v oblasti zabezpečení (Security Orchestration, Automation and Response, SOAR) zůstávají nepostradatelné, protože oddělují relevantní signály od šumu a identifikují škodlivou aktivitu, což umožňuje rychle přijímat odpovídající opatření. Hodnota těchto nástrojů se výrazně zvyšuje, jsou-li integrovány přímo do samotného datového prostředí. Pokud se telemetrická data sdílejí v rámci širšího ekosystému, organizace mohou rychleji korelovat hrozby a při výskytu anomálií automaticky spustit chráněné body obnovy.

I tak by však podniky měly počítat s tím, že některým útokům se podaří bezpečnostními mechanismy proniknout. Měli bychom to brát dokonce jako základní předpoklad. V dnešním světě není rozhodujícím měřítkem odolnosti to, zda lze útok zastavit, ale jak rychle lze po takovém narušení bezpečně a s jistotou obnovit kritické služby.

 

Obnovu je proto třeba považovat za klíčovou podnikovou funkci, nikoli za jeden z procesů v rámci prakticky neviditelné (back-office) části IT. Izolované prostředí pro obnovu mimo dosah útočníků poskytuje organizacím bezpečné útočiště, z něhož mohou obnovu provést. Je zásadní, aby organizace byly na takovou situaci připraveny. To zahrnuje pochopení kritických služeb podporujících podnikání, stejně tak jako dat a infrastruktury, které tyto služby vyžadují – v podstatě jde o minimální požadavky na to, aby společnost byla životaschopná. Nezbytné je mít otestovaný plán obnovy; testování by se mělo provádět pravidelně, aby každý zaměstnanec věděl, co má v tomto případě dělat a jakou roli hraje v těchto vysoce stresových situacích. Všechny tyto kroky mohou snížit pravděpodobnost závažného incidentu s dlouhodobým dopadem na podnikání.

Právě proto se rychlost obnovy stala tak důležitým kritériem. V prostředí, kde se časové lhůty útoků zkracují, může obnovení provozu v řádu hodin namísto dnů či týdnů rozhodnout o tom, zda bezpečnostní problémy zůstanou zvládnutelné, nebo se z nich stanou problémy existenční. Nejlépe připravené budou organizace, které si vybudovaly systém pro rychlou a ověřenou obnovu ještě předtím, než jej budou potřebovat.

 

Z toho vyplývá jasný závěr pro vedení firem. Kybernetická odolnost nespočívá v sázce na to, že jediná platforma zastaví každou hrozbu. Jde o koordinaci integrovaného ekosystému bezpečnostních, detekčních, řídicích a obnovovacích funkcí, které dokážou pod tlakem spolupracovat. V éře umělé inteligence totiž není otázkou, zda budou obranné mechanismy podrobeny zkoušce. Jde o to, zda, až k tomu dojde, se organizace dokáže zotavit z incidentu dostatečně rychle a v maximální možné míře zotavit.